Literatura Michael Ende
Michael Ende (1929-1995) patří k nejznámějším německým spisovatelům. Kromě literatury pro děti a mládež psal také knihy pro dospělé, divadelní hry a básně.
Michael Ende se narodil v roce 1929 jako syn surrealistického malíře Edgara Endeho v Garmisch-Partenkirchenu. Navštěvoval hereckou školu Otto Falckenberga v Mnichově a až do roku 1953 působil v různých oblastních divadlech. Coby spisovatel se proslavil knihou pro děti Jim Knoflík Lukáš a lokomotiva Ema, která vyšla v roce 1960 a získala mimo jiné Německou cenu za nejlepší knihu pro děti a mládež roku. Jim Knoflík vešel do širšího povědomí veřejnosti také díky stejnojmenné hře, kterou nastudovalo slavné loutkové divadlo Augsburger Puppenkiste a vysílala ji německá televize.
Od roku 1970 žil Michal Ende v Itálii, kde v roce 1970 dokončil pohádkový román Momo, za nějž opět získal Německou cenu za nejlepší knihu pro mládež. V roce 1979 vyšel Nekonečný příběh, zřejmě nejznámější dílo Michala Endeho. Podle Endeho je úkolem umění a literatury dávat lidem smysl života. Jeho díla jsou v mnoha případech směsicí reality a fantazie, věnuje se v nich také společenským tématům, nebezpečím moderního světa či přístupu lidí k životnímu prostředí.
Řada děl Michaela Endeho byla zfilmovaná nebo zpracovaná pro rozhlas a televizi. Ende obdržel četná německá i mezinárodní vyznamenání. Jeho knihy byly přeloženy do více než 40 jazyků a jejich celkový náklad přesahuje 35 milionů výtisků.
Michael Ende se narodil v roce 1929 jako syn surrealistického malíře Edgara Endeho v Garmisch-Partenkirchenu. Navštěvoval hereckou školu Otto Falckenberga v Mnichově a až do roku 1953 působil v různých oblastních divadlech. Coby spisovatel se proslavil knihou pro děti Jim Knoflík Lukáš a lokomotiva Ema, která vyšla v roce 1960 a získala mimo jiné Německou cenu za nejlepší knihu pro děti a mládež roku. Jim Knoflík vešel do širšího povědomí veřejnosti také díky stejnojmenné hře, kterou nastudovalo slavné loutkové divadlo Augsburger Puppenkiste a vysílala ji německá televize.
Od roku 1970 žil Michal Ende v Itálii, kde v roce 1970 dokončil pohádkový román Momo, za nějž opět získal Německou cenu za nejlepší knihu pro mládež. V roce 1979 vyšel Nekonečný příběh, zřejmě nejznámější dílo Michala Endeho. Podle Endeho je úkolem umění a literatury dávat lidem smysl života. Jeho díla jsou v mnoha případech směsicí reality a fantazie, věnuje se v nich také společenským tématům, nebezpečím moderního světa či přístupu lidí k životnímu prostředí.
Řada děl Michaela Endeho byla zfilmovaná nebo zpracovaná pro rozhlas a televizi. Ende obdržel četná německá i mezinárodní vyznamenání. Jeho knihy byly přeloženy do více než 40 jazyků a jejich celkový náklad přesahuje 35 milionů výtisků.
Co dokážou dva, kteří drží spolu
Jeden z nejznámějších německých autorů, Michael Ende, který stvořil pro děti i dospělé kultovní knihu Nekonečný příběh, říkal, že píše knihy pro děti od osmdesáti do osmi let. A v češtině znova vychází jeho pohádkový příběh Satanarcheolegenialkohrozný punč přání, na nějž tato charakteristika bezesporu sedí.
Je to příběh zimní, silvestrovský a pozoruhodným způsobem zapadá i do nálad pandemické beznaděje. Jakoby naši současnou situaci vyrobil ve své vile Noční můra zlý čaroděj Belzebub Škodolib na zakázku svého jmenovce, samotné Pekelné Exelence Belzebuba. Čaroděj má totiž za úkol vyrábět a sesílat na svět lidí co nejvíce možných katastrof a epidemií a způsobit tak co nejrychlejší zkázu lidí i zvířat. Což je samozřejmě dřina – „vyhladit ke konci každého roku přímo nebo nepřímo deset živočišných druhů, otrávit pět řek, způsobit odumření nejméně deseti tisíc stromů, přivést na svět alespoň jednu zhoubnou nákazu.” Zvířata a celá příroda si jeho snažení samozřejmě všimnou a připravují se k protiútoku. Čaroděj je totiž neumí zhypnotizovat, a tudíž tak snadno ovládat jako lidi. „S lidmi nejsou žádné potíže, ale už jste někdy zkusil zhypnotizovat kobylku nebo divoké prase?” Velká rada zvířat ke Škodolibovi do jeho strašidelného domu, kde čaroděj dělá pokusy na nejrůznějších bytostech i zvířatech, vyšle špiona. Špion ale moc za ušima nemá, je to vyhublý, ale teď řádně vykrmený kocour Mauricio di Mauro, který o sobě tvrdí, že kdysi býval skvělým a slavným zpěvákem. Jeho špionství čaroděj ihned odhalí, ale aby Velká rada zvířat nepojala podezření, kocoura se nezbaví a vykrmí ho nejen jídlem, ale taky pochlebováním a falešnou láskou.
Čaroděj má se svými ničitelskými pokusy velké zpoždění a hrozí mu, že pokud své smluvní závazky nesplní, přijde si pro něj na Silvestra vyslanec pekla, nesmlouvavý Maledictus Larva. A stejný osud čeká jeho tetičku, hroznou Tyranii Upírovou, zvanou Tyti, milovnici žluté a černé barvy a okázalých příjezdů. Ta si ale vzpomene na dědictví po dědečkovi – recept na velmi mocný Punč přání. Na jeho přípravu však potřebuje i druhou polovinu receptu, kterou vlastní její synovec. K čarodějce Tyranii Upírové vyslala Velká rada zvířat na špionáž dalšího příslušníka zvířecí říše, vypelichaného havrana s rýmatismem Kubu Škrábala. Ten se setká ve vile Noční můra s vypaseným kocourem Mauriciem a oba se pak snaží zabránit výrobě punče, který může zničit svět.
Je známo, že havrani a kocouři se za normálních okolností příliš nemají v lásce. Nicméně okolnosti normální nejsou a je potřeba spolupracovat. A tihle dva, přestože optimista kocour nepobral moc rozumu a pesimista havran moc sil, dokáží společně především to, že se nevzdávají a snaží se ze všech svých chabých sil alespoň něco udělat a nedřepět zavření v přepychovém kocourově pokoji. Vydají se do vánice, do mrazu a cestou do neznáma přes Mrtvý park se snaží něco vymyslet. A zatímco se tihle dva outsideři venku snaží zabránit katastrofě, čaroděj a čarodějka vaří svůj zkázonosný punč, který jim má splnit všechna jejich hanebná přání.
Jak to dopadne, to se každý dozví na konci knihy, ale důležitější než konec je především způsob, jakým Michael Ende před děti i dospělé staví oslavu lidského, potažmo zvířecího kamarádství. To, jak i sebeslabší zvířátko, pokud se dokáže slovy kocourka Mauricia „pro něco nadchnout”, může ovlivnit nejen svůj osud, ale osud celého světa.
Kniha má mnoho nejrůznějších vrstev, jedna z nejdůležitějších je jistě jazykový humor, do češtiny skvěle přeložený Radovanem Charvátem. Další rovinou příběhu je ekologické varování, které je ovšem skryté za až temně krásné obrazy zkázy Mrtvého parku kolem čarodějova domu. Čaroděj zde manipuluje s růstem rostlin a podlamuje jejich vůli k rozmnožování, až je úplně zahubí. Autor také odkazuje na pokusy na zvířatech, nebo i lidech, na zbytečnou, až rozmarnou čarodějovu krutost, který si pak rád zahraje na varhany sestrojené z kostí utýraných zvířat.
Michael Ende prožil dobu druhé světové války jako teenager, který se sám svému osudu vzepřel - odmítl narukovat a přidal se k protinacistickému odboji. Jeho čaroděj a čarodějka jsou démoničtí, ale v něčem taky směšní – ve své ambicióznosti, v tom jak ochotně a podlézavě slouží Belzebubovi a zejména v tom, jak si navzájem nedůvěřují, neumí spolupracovat. To se jim pak stane osudným. Tato kniha, jako mnoho pohádkových knih před ní i po ní, staví na principu slabého, zdánlivě naprosto nemožného antihrdiny, který ale nakonec dokáže spoustu opravdových hrdinských činů.
V knize Satanarcheolegenialkohrozný punč přání jsou to navíc dva smolaři z odlišných zvířecích týmů, kteří by se za normálních okolností leda tak pozřeli navzájem. Dokáží se ale povznést nejen nad svou slabost, ale i nad vzájemné předsudky a jinakost koček a havranů. Chovají se k sobě s jakousi nevinnou laskavostí a na rozdíl od čarodějů se rozhodnou důvěřovat si navzájem. A přestože Mauricio není žádný vznešený zpěvák, ale malý Móric, který vyrostl v kočičím slumu, a havran má potíže s létáním a rýmatismem, dokáží se držet rady svatého Silvestra, aby pěkně stáli jeden při druhém. V době, kdy se zdá, že na nás jeho Excelence Belzebub a novodobí pijáci Satanarcheolegenialkohrozného punče sesílají jednu vlnu virové nákazy za druhou, není špatné číst dětem od osmdesáti do osmi let takovéto knihy. Knihy, které rozdávají naději, které nám vtipně a nenásilně vypráví o síle a neporazitelnosti vzájemného respektu a kamarádství.
© Markéta Pilátová
Autorka je spisovatelka, hispanistka a novinářka.
Jeden z nejznámějších německých autorů, Michael Ende, který stvořil pro děti i dospělé kultovní knihu Nekonečný příběh, říkal, že píše knihy pro děti od osmdesáti do osmi let. A v češtině znova vychází jeho pohádkový příběh Satanarcheolegenialkohrozný punč přání, na nějž tato charakteristika bezesporu sedí.
Je to příběh zimní, silvestrovský a pozoruhodným způsobem zapadá i do nálad pandemické beznaděje. Jakoby naši současnou situaci vyrobil ve své vile Noční můra zlý čaroděj Belzebub Škodolib na zakázku svého jmenovce, samotné Pekelné Exelence Belzebuba. Čaroděj má totiž za úkol vyrábět a sesílat na svět lidí co nejvíce možných katastrof a epidemií a způsobit tak co nejrychlejší zkázu lidí i zvířat. Což je samozřejmě dřina – „vyhladit ke konci každého roku přímo nebo nepřímo deset živočišných druhů, otrávit pět řek, způsobit odumření nejméně deseti tisíc stromů, přivést na svět alespoň jednu zhoubnou nákazu.” Zvířata a celá příroda si jeho snažení samozřejmě všimnou a připravují se k protiútoku. Čaroděj je totiž neumí zhypnotizovat, a tudíž tak snadno ovládat jako lidi. „S lidmi nejsou žádné potíže, ale už jste někdy zkusil zhypnotizovat kobylku nebo divoké prase?” Velká rada zvířat ke Škodolibovi do jeho strašidelného domu, kde čaroděj dělá pokusy na nejrůznějších bytostech i zvířatech, vyšle špiona. Špion ale moc za ušima nemá, je to vyhublý, ale teď řádně vykrmený kocour Mauricio di Mauro, který o sobě tvrdí, že kdysi býval skvělým a slavným zpěvákem. Jeho špionství čaroděj ihned odhalí, ale aby Velká rada zvířat nepojala podezření, kocoura se nezbaví a vykrmí ho nejen jídlem, ale taky pochlebováním a falešnou láskou.
Čaroděj má se svými ničitelskými pokusy velké zpoždění a hrozí mu, že pokud své smluvní závazky nesplní, přijde si pro něj na Silvestra vyslanec pekla, nesmlouvavý Maledictus Larva. A stejný osud čeká jeho tetičku, hroznou Tyranii Upírovou, zvanou Tyti, milovnici žluté a černé barvy a okázalých příjezdů. Ta si ale vzpomene na dědictví po dědečkovi – recept na velmi mocný Punč přání. Na jeho přípravu však potřebuje i druhou polovinu receptu, kterou vlastní její synovec. K čarodějce Tyranii Upírové vyslala Velká rada zvířat na špionáž dalšího příslušníka zvířecí říše, vypelichaného havrana s rýmatismem Kubu Škrábala. Ten se setká ve vile Noční můra s vypaseným kocourem Mauriciem a oba se pak snaží zabránit výrobě punče, který může zničit svět.
Je známo, že havrani a kocouři se za normálních okolností příliš nemají v lásce. Nicméně okolnosti normální nejsou a je potřeba spolupracovat. A tihle dva, přestože optimista kocour nepobral moc rozumu a pesimista havran moc sil, dokáží společně především to, že se nevzdávají a snaží se ze všech svých chabých sil alespoň něco udělat a nedřepět zavření v přepychovém kocourově pokoji. Vydají se do vánice, do mrazu a cestou do neznáma přes Mrtvý park se snaží něco vymyslet. A zatímco se tihle dva outsideři venku snaží zabránit katastrofě, čaroděj a čarodějka vaří svůj zkázonosný punč, který jim má splnit všechna jejich hanebná přání.
Jak to dopadne, to se každý dozví na konci knihy, ale důležitější než konec je především způsob, jakým Michael Ende před děti i dospělé staví oslavu lidského, potažmo zvířecího kamarádství. To, jak i sebeslabší zvířátko, pokud se dokáže slovy kocourka Mauricia „pro něco nadchnout”, může ovlivnit nejen svůj osud, ale osud celého světa.
Kniha má mnoho nejrůznějších vrstev, jedna z nejdůležitějších je jistě jazykový humor, do češtiny skvěle přeložený Radovanem Charvátem. Další rovinou příběhu je ekologické varování, které je ovšem skryté za až temně krásné obrazy zkázy Mrtvého parku kolem čarodějova domu. Čaroděj zde manipuluje s růstem rostlin a podlamuje jejich vůli k rozmnožování, až je úplně zahubí. Autor také odkazuje na pokusy na zvířatech, nebo i lidech, na zbytečnou, až rozmarnou čarodějovu krutost, který si pak rád zahraje na varhany sestrojené z kostí utýraných zvířat.
Michael Ende prožil dobu druhé světové války jako teenager, který se sám svému osudu vzepřel - odmítl narukovat a přidal se k protinacistickému odboji. Jeho čaroděj a čarodějka jsou démoničtí, ale v něčem taky směšní – ve své ambicióznosti, v tom jak ochotně a podlézavě slouží Belzebubovi a zejména v tom, jak si navzájem nedůvěřují, neumí spolupracovat. To se jim pak stane osudným. Tato kniha, jako mnoho pohádkových knih před ní i po ní, staví na principu slabého, zdánlivě naprosto nemožného antihrdiny, který ale nakonec dokáže spoustu opravdových hrdinských činů.
V knize Satanarcheolegenialkohrozný punč přání jsou to navíc dva smolaři z odlišných zvířecích týmů, kteří by se za normálních okolností leda tak pozřeli navzájem. Dokáží se ale povznést nejen nad svou slabost, ale i nad vzájemné předsudky a jinakost koček a havranů. Chovají se k sobě s jakousi nevinnou laskavostí a na rozdíl od čarodějů se rozhodnou důvěřovat si navzájem. A přestože Mauricio není žádný vznešený zpěvák, ale malý Móric, který vyrostl v kočičím slumu, a havran má potíže s létáním a rýmatismem, dokáží se držet rady svatého Silvestra, aby pěkně stáli jeden při druhém. V době, kdy se zdá, že na nás jeho Excelence Belzebub a novodobí pijáci Satanarcheolegenialkohrozného punče sesílají jednu vlnu virové nákazy za druhou, není špatné číst dětem od osmdesáti do osmi let takovéto knihy. Knihy, které rozdávají naději, které nám vtipně a nenásilně vypráví o síle a neporazitelnosti vzájemného respektu a kamarádství.
© Markéta Pilátová
Autorka je spisovatelka, hispanistka a novinářka.
Hledání obyvatelného světa
Otázka: Pane Charváte, jak jste se k překladu tohoto poutavého a celosvětově úspěšného románu Michaela Endeho dostal?
Radovan Charvát: Iniciativa vyšla z nakladatelství Arcadia, které mezitím už zaniklo, a to v roce 1992. Arcadia mě tehdy oslovila se žádostí o dva překlady: Punč přání a Příběh o Marku Polovi. Zatímco Punč ještě stačil vyjít, Marco Polo zůstal jen na disketě mého tehdy „supermoderního“ stolního počítače od firmy Schneider, který měl ještě zelenou obrazovku, ale už první fungující textový program, v němž se dalo psát a redigovat. Do té doby se knížky překládaly do psacího stroje. Marco Polo pak už nikdy nevyšel, disketa s překladem mi zůstala ležet mnoho let v psacím stole, až přestala být s čímkoli kompatibilní a odnesl ji čas. Mimochodem stejně jako ten počítač, daroval jsem ho později jako vzácný archivní exponát do Technického muzea.
Otázka: Jak to bylo s ilustracemi v knize, musely být převzaty z originálu? Jistě by bylo možné zapojit nějakého českého ilustrátora, kteří jsou pověstní svou vysokou estetickou úrovní…
RCH: Přesně tak, podmínka z nakladatelství Thienemann byla, že ilustrace musí být převzaty z německého originálu, a to na autorovo přání. Marně se tehdy Arcadia snažila prosadit českého ilustrátora.
Otázka: Kým vlastně Michael Andreas Helmut Ende byl? Rodina prý měla za války velkou nouzi a mnozí přátelé skončili v koncentračních táborech.
RCH: Michael Ende (1929–1995) zažil koncem války bombardování Mnichova, které vlastně ukončilo jeho dětství. Slyšel a vnímal děsivý hukot ničivého ohně, který ho prý neznámou silou přitahoval. Na tyto hrůzy nikdy nezapomněl, zanechaly v něm navždy tísnivý, skličující životní pocit. Když obdržel v 15 letech rozkaz, aby se zúčastnil obrany vlasti, dezertoval a přidal se k protifašistickému odboji.
Otázka: A jak začínal psát?
RCH: Nejprve se pokoušel o divadlo, ale slavným ho udělal příběh Jima Knoflíka, Lukáše a lokomotivy Emy. Tvrdil, že když si tenkrát sedl k psacímu stroji a napsal svou mnohokrát citovanou první větu: „Země, v němž strojvůdce Lukáš žil, byla velmi malá,“ neměl nejmenší tušení, jak bude znít ta další, jen čekal, jak se děj bude dál vyvíjet. Nechal se prostě vést od jedné věty ke druhé – a tak se mu psaní stalo dobrodružstvím. Jedna postava se přidávala k druhé, příběh narůstal, a když nakonec Ende napsal poslední větu, ležel před ním tlustý rukopis.
Otázka: Bylo to tedy cosi jako automatické psaní?
RCH: Kdepak, žádné dadaistické tahání slov z klobouku, každá další věta vyrůstala nutně z předchozího děje, Ende vždy čekal, až přijde správný nápad, a teprve pak pokračoval. Někdy ale musel čekat dlouho, než vyplynulo z předešlého děje přirozeně další pokračování.
Jednou se dokonce s lokomotivou tak zadrhl, že nevěděl, jak dál, ale nechtěl nic škrtat a začínat znova, protože to považoval vůči příběhu, který už kdesi existoval, ale nechtěl se ještě vynořit, za nepoctivé. Psaní, říkal Ende, je především otázka trpělivosti. Po necelém roce vznikl rukopis o 500 stranách.
Otázka: A měl s ním hned úspěch?
RCH: Neměl, rukopis nejprve odmítlo víc než deset nakladatelství s odůvodněním, že děti prý nečtou rády tlusté knihy. Až nakladatelství Thienemann knihu přijalo a s velkým úspěchem vydalo.
Otázka: A jak jeho kariéra spisovatele pokračovala?
RCH: Po prvních úspěších se i s rodinou přestěhoval na jih od Říma a zanedlouho už patřil celosvětově k nejznámějším německým spisovatelům. Byl velmi mnohostranný, psal nejen pro děti a mládež, ale vydával i poetické obrázkové knihy a romány pro dospělé. Byl nositelem mnoha ocenění a za zásluhy o německou literaturu obdržel dokonce roku 1989 vysoké státní vyznamenání, spolkový Řád za zásluhy. Za Punč přání obdržel roku 1990 uznávanou švýcarskou cenu La vache qui lit (Kráva, která čte). K jeho nejslavnějším knihám patří vedle Punče přání a Jima Knoflíka rozhodně Nekonečný příběh a Děvčátko Momo a ukradený čas, které tu máme i česky. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků a vyšly v celkovém nákladu přes 30 milionů výtisků, řada jeho děl byla i zfilmována a hrála se i na divadle. Mimochodem: Jeho otec Edgar byl surrealistický malíř, jehož nacisté zařadili mezi tvůrce tzv. „zvrhlého“ umění.
Otázka: V čem tkvěla jedinečnost jeho knih?
RCH: Je zajímavé, že Ende byl ovlivněn antroposofií Rudolfa Steinera. Už v Nekonečném příběhu se snažil stavět proti myšlence světa postrádajícího význam, věřil, že úkolem umění a literatury je přinášet lidem víru ve smysl života. Tvrdil, že člověk pochází z jiného světa, který neumíme vnímat, a že tam naše kroky opět směřují. Země je podle něho zcela zjevně středem kosmu, a to mu dodávalo sílu k životu. V mnoha případech byla jeho díla směsí reality a fantazie, kam nacházel cestu jak otcův surrealismus, tak japonské divadlo, jež velmi obdivoval.
Jak Momo, tak Nekonečný příběh tematizují nebezpečí moderního světa, v němž fantazie, mýty a lidskost pomalu ze života mizí. V Punči přání se v Endem projevuje výrazný kritik nerozumného zacházení lidí se životním prostředím. Sám se stal odpůrcem atomové energie a přívržencem mírového hnutí. Přese všechno fantazírování byl kritikem civilizace, měl vizi jiného, lepšího světa.
Otázka: Jak čtenáři jeho chápání světa přijímali?
RCH: Ende měl skutečně vliv na celou jednu generaci mladých čtenářů, zejména proto, že jeho moudré myšlenky je oslovovaly pouhou přesvědčivostí výrazu a zřejmou pravdivostí. V garmischském lázeňském parku nedaleko svého rodného domu zasadil Ende jako symbol svého úzkého sepětí s přírodou a s rodnou obcí tzv. císařskou lípu. Dnes nese park jeho jméno.
Otázka: Lze říct, že Punč přání dobře zapadá do jeho ostatní tvorby? O čem vlastně je?
RCH: Jistě, zapadá, především svou odpovědností k přírodě a ke zvířatům. Ende vždy ve svých příbězích z fantastických a přitažlivých světů hledal cosi jako obyvatelný svět, kde by se všem dobře žilo. V Punči přání líčí dobrodružství dvou nerozlučných přátel, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní všechna jejich naoko dobrá přání – jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Jakub, se pustí do zdánlivě ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit ony zlé, magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco se obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, spřátelí a vytvoří základ ke konečnému úspěchu, oba čarodějové ztroskotají na své vzájemné nepřekonatelné nedůvěře.
Punč přání byl ve světě přeložen do více než dvaceti jazyků. Michael Ende měl u mladých čtenářů podobný úspěch jako jiný německy píšící autor Otfried Preussler, autor slavné knihy Krabat, která je u nás známá taky z filmového zpracování režiséra Zemana jako Čarodějův učeň. I Preussler dokázal upoutat mladé čtenáře svou sugestivní prózou, v níž hrála hlavní roli síla lásky. U Michaela Endeho to byla především náklonnost k přírodě a důraz na lidskost.
Otázka: Pane Charváte, jak jste se k překladu tohoto poutavého a celosvětově úspěšného románu Michaela Endeho dostal?
Radovan Charvát: Iniciativa vyšla z nakladatelství Arcadia, které mezitím už zaniklo, a to v roce 1992. Arcadia mě tehdy oslovila se žádostí o dva překlady: Punč přání a Příběh o Marku Polovi. Zatímco Punč ještě stačil vyjít, Marco Polo zůstal jen na disketě mého tehdy „supermoderního“ stolního počítače od firmy Schneider, který měl ještě zelenou obrazovku, ale už první fungující textový program, v němž se dalo psát a redigovat. Do té doby se knížky překládaly do psacího stroje. Marco Polo pak už nikdy nevyšel, disketa s překladem mi zůstala ležet mnoho let v psacím stole, až přestala být s čímkoli kompatibilní a odnesl ji čas. Mimochodem stejně jako ten počítač, daroval jsem ho později jako vzácný archivní exponát do Technického muzea.
Otázka: Jak to bylo s ilustracemi v knize, musely být převzaty z originálu? Jistě by bylo možné zapojit nějakého českého ilustrátora, kteří jsou pověstní svou vysokou estetickou úrovní…
RCH: Přesně tak, podmínka z nakladatelství Thienemann byla, že ilustrace musí být převzaty z německého originálu, a to na autorovo přání. Marně se tehdy Arcadia snažila prosadit českého ilustrátora.
Otázka: Kým vlastně Michael Andreas Helmut Ende byl? Rodina prý měla za války velkou nouzi a mnozí přátelé skončili v koncentračních táborech.
RCH: Michael Ende (1929–1995) zažil koncem války bombardování Mnichova, které vlastně ukončilo jeho dětství. Slyšel a vnímal děsivý hukot ničivého ohně, který ho prý neznámou silou přitahoval. Na tyto hrůzy nikdy nezapomněl, zanechaly v něm navždy tísnivý, skličující životní pocit. Když obdržel v 15 letech rozkaz, aby se zúčastnil obrany vlasti, dezertoval a přidal se k protifašistickému odboji.
Otázka: A jak začínal psát?
RCH: Nejprve se pokoušel o divadlo, ale slavným ho udělal příběh Jima Knoflíka, Lukáše a lokomotivy Emy. Tvrdil, že když si tenkrát sedl k psacímu stroji a napsal svou mnohokrát citovanou první větu: „Země, v němž strojvůdce Lukáš žil, byla velmi malá,“ neměl nejmenší tušení, jak bude znít ta další, jen čekal, jak se děj bude dál vyvíjet. Nechal se prostě vést od jedné věty ke druhé – a tak se mu psaní stalo dobrodružstvím. Jedna postava se přidávala k druhé, příběh narůstal, a když nakonec Ende napsal poslední větu, ležel před ním tlustý rukopis.
Otázka: Bylo to tedy cosi jako automatické psaní?
RCH: Kdepak, žádné dadaistické tahání slov z klobouku, každá další věta vyrůstala nutně z předchozího děje, Ende vždy čekal, až přijde správný nápad, a teprve pak pokračoval. Někdy ale musel čekat dlouho, než vyplynulo z předešlého děje přirozeně další pokračování.
Jednou se dokonce s lokomotivou tak zadrhl, že nevěděl, jak dál, ale nechtěl nic škrtat a začínat znova, protože to považoval vůči příběhu, který už kdesi existoval, ale nechtěl se ještě vynořit, za nepoctivé. Psaní, říkal Ende, je především otázka trpělivosti. Po necelém roce vznikl rukopis o 500 stranách.
Otázka: A měl s ním hned úspěch?
RCH: Neměl, rukopis nejprve odmítlo víc než deset nakladatelství s odůvodněním, že děti prý nečtou rády tlusté knihy. Až nakladatelství Thienemann knihu přijalo a s velkým úspěchem vydalo.
Otázka: A jak jeho kariéra spisovatele pokračovala?
RCH: Po prvních úspěších se i s rodinou přestěhoval na jih od Říma a zanedlouho už patřil celosvětově k nejznámějším německým spisovatelům. Byl velmi mnohostranný, psal nejen pro děti a mládež, ale vydával i poetické obrázkové knihy a romány pro dospělé. Byl nositelem mnoha ocenění a za zásluhy o německou literaturu obdržel dokonce roku 1989 vysoké státní vyznamenání, spolkový Řád za zásluhy. Za Punč přání obdržel roku 1990 uznávanou švýcarskou cenu La vache qui lit (Kráva, která čte). K jeho nejslavnějším knihám patří vedle Punče přání a Jima Knoflíka rozhodně Nekonečný příběh a Děvčátko Momo a ukradený čas, které tu máme i česky. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků a vyšly v celkovém nákladu přes 30 milionů výtisků, řada jeho děl byla i zfilmována a hrála se i na divadle. Mimochodem: Jeho otec Edgar byl surrealistický malíř, jehož nacisté zařadili mezi tvůrce tzv. „zvrhlého“ umění.
Otázka: V čem tkvěla jedinečnost jeho knih?
RCH: Je zajímavé, že Ende byl ovlivněn antroposofií Rudolfa Steinera. Už v Nekonečném příběhu se snažil stavět proti myšlence světa postrádajícího význam, věřil, že úkolem umění a literatury je přinášet lidem víru ve smysl života. Tvrdil, že člověk pochází z jiného světa, který neumíme vnímat, a že tam naše kroky opět směřují. Země je podle něho zcela zjevně středem kosmu, a to mu dodávalo sílu k životu. V mnoha případech byla jeho díla směsí reality a fantazie, kam nacházel cestu jak otcův surrealismus, tak japonské divadlo, jež velmi obdivoval.
Jak Momo, tak Nekonečný příběh tematizují nebezpečí moderního světa, v němž fantazie, mýty a lidskost pomalu ze života mizí. V Punči přání se v Endem projevuje výrazný kritik nerozumného zacházení lidí se životním prostředím. Sám se stal odpůrcem atomové energie a přívržencem mírového hnutí. Přese všechno fantazírování byl kritikem civilizace, měl vizi jiného, lepšího světa.
Otázka: Jak čtenáři jeho chápání světa přijímali?
RCH: Ende měl skutečně vliv na celou jednu generaci mladých čtenářů, zejména proto, že jeho moudré myšlenky je oslovovaly pouhou přesvědčivostí výrazu a zřejmou pravdivostí. V garmischském lázeňském parku nedaleko svého rodného domu zasadil Ende jako symbol svého úzkého sepětí s přírodou a s rodnou obcí tzv. císařskou lípu. Dnes nese park jeho jméno.
Otázka: Lze říct, že Punč přání dobře zapadá do jeho ostatní tvorby? O čem vlastně je?
RCH: Jistě, zapadá, především svou odpovědností k přírodě a ke zvířatům. Ende vždy ve svých příbězích z fantastických a přitažlivých světů hledal cosi jako obyvatelný svět, kde by se všem dobře žilo. V Punči přání líčí dobrodružství dvou nerozlučných přátel, tlustého vypelichaného kocoura Mauricia a revmatického škarohlída havrana Jakuba, kteří se odhodlaně pustí do křížku s černokněžníkem Škodolibem a jeho tetičkou Tyranií: ti dva totiž vaří čarodějný lektvar, po jehož požití se splní všechna jejich naoko dobrá přání – jenže obráceně. Obě popletená stvoření, Mauricio a Jakub, se pustí do zdánlivě ztraceného úkolu prolomit s pomocí svatého Silvestra účinky čarovného punče a porazit ony zlé, magické síly. Že se jim to nakonec podaří a čtenáři se výtečně baví, není snad ani třeba připomínat. A tak zatímco se obě zvířátka, jinak přirození nepřátelé, spřátelí a vytvoří základ ke konečnému úspěchu, oba čarodějové ztroskotají na své vzájemné nepřekonatelné nedůvěře.
Punč přání byl ve světě přeložen do více než dvaceti jazyků. Michael Ende měl u mladých čtenářů podobný úspěch jako jiný německy píšící autor Otfried Preussler, autor slavné knihy Krabat, která je u nás známá taky z filmového zpracování režiséra Zemana jako Čarodějův učeň. I Preussler dokázal upoutat mladé čtenáře svou sugestivní prózou, v níž hrála hlavní roli síla lásky. U Michaela Endeho to byla především náklonnost k přírodě a důraz na lidskost.
Výběr z díla
– Děvčátko Momo a ukradený čas. (Momo. Thienemann 1973). Přeložila Milada Misárková. Albatros 1979, 2005, 2013, 2018
– Punč přání. (Der satanarchäolügenialkohöllische Wunschpunsch. Thienemann 1989). Přeložil Radovan Charvát. Argo 1993, 2020
– Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema. (Jim Knopf und Lukas der Lokomotivführer. Thienemann 1960). Přeložila Naděžda Slabihoudová. Albatros 1997
– Nekonečný příběh. (Die unendliche Geschichte. Thienemann 1979). Přeložila Eva Pátková. Albatros 2001, 2006, 2015
– Dlouhá pouť do Santa Cruz. (Der lange Weg nach Santa Cruz. Thienemann 1992). Přeložil Jiří Stach. Amulet 2001
– Vězení svobody. (Das Gefängnis der Freiheit. Erzählungen. Weitbrecht 1992). Přeložil Ondřej Müller. Arcadia 1994, Plus 2009
– Rodrigo Raubíř a neohrožený Špunt. (Rodrigo Raubein und Knirps, sein Knappe. Thienemann 2019). Přeložila Viola Somogyi. Portál 2019
– O Snožroutkovi. (Das Traumfresserchen. Thienemann 1978). Přeložila Radka Studenovská. Malvern 2019
– Děvčátko Momo a ukradený čas. (Momo. Thienemann 1973). Přeložila Milada Misárková. Albatros 1979, 2005, 2013, 2018
– Punč přání. (Der satanarchäolügenialkohöllische Wunschpunsch. Thienemann 1989). Přeložil Radovan Charvát. Argo 1993, 2020
– Jim Knoflík, Lukáš a lokomotiva Ema. (Jim Knopf und Lukas der Lokomotivführer. Thienemann 1960). Přeložila Naděžda Slabihoudová. Albatros 1997
– Nekonečný příběh. (Die unendliche Geschichte. Thienemann 1979). Přeložila Eva Pátková. Albatros 2001, 2006, 2015
– Dlouhá pouť do Santa Cruz. (Der lange Weg nach Santa Cruz. Thienemann 1992). Přeložil Jiří Stach. Amulet 2001
– Vězení svobody. (Das Gefängnis der Freiheit. Erzählungen. Weitbrecht 1992). Přeložil Ondřej Müller. Arcadia 1994, Plus 2009
– Rodrigo Raubíř a neohrožený Špunt. (Rodrigo Raubein und Knirps, sein Knappe. Thienemann 2019). Přeložila Viola Somogyi. Portál 2019
– O Snožroutkovi. (Das Traumfresserchen. Thienemann 1978). Přeložila Radka Studenovská. Malvern 2019
Po studiu na pražské ČVUT pracoval Radovan Charvát (nar. 1948 v Praze) jako matematik ve výpočetním středisku v Praze. Následně působil jako překladatel a publicista na volné noze. Koncem 80. let studoval germanistiku, anglistiku a amerikanistiku na Univerzitě Johanna Wolfganga von Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1989 pracuje na volné noze jako překladatel literárních textů z němčiny a angličtiny do češtiny. Překládá do němčiny scénáře, připravuje simultánní překlady k televizní a filmové produkci a publikuje v novinách články a recenze týkající se německojazyčné literární tvorby (mj. Literární noviny, Lidové noviny, kulturní revue A2, Revue Souvislosti, rakouský literární časopis Volltext).
Přeložená díla
Jan Hofman čte ukázku z českého překladu románu Punč přání