Komiks
Jde to i jinak

Zvyšující se rozmanitost témat a stylů je dokladem rostoucího sebevědomí v prostředí německojazyčného komiksu.
 

Nějaký čas to vypadalo, jakoby se kreativní energie německojazyčných tvůrců komiksů a jejich vydavatelů omezovala především na tři žánry slibující ze strany čtenářů, médií a knihkupců obzvláště silný ohlas: adaptace literárních děl, (auto-)biografie a soudobé dějiny, zejména období národního socialismu a NDR. Při bližším pohledu na publikace vydané v posledních letech je však zřejmé, že potenciál žánru je mnohem širší. 
 
I v rámci tří jmenovaných forem lze sice najít představitele, jejichž práce dokazují, že pohyb v osvědčeném terénu může být nadmíru přínosný. Knihy autorů jako jsou Joachim Brandenberg, Flix a Bernd Kissel, Frank Flöthmann, Jakob Hinrichs, Isabel Kreitz a Franziska Walther, k nimž čerpali inspiraci u O. Henryho, v příbězích barona Prášila a dílech Shakespeara, Hanse Fallady, Konrada Lorenze a Goetheho, tak jsou názorným příkladem, že komiks nabízí rozmanité možnosti, jak nebýt pouhou ilustrací literární předlohy, nýbrž jak ji originálním způsobem uchopit a vytvořit z ní nadto výchozí bod vyprávění v obrazech, kde adaptace dokáže obstát jako svébytné literárně-umělecké dílo.

Tobi Dahmen, Hamed Eshrat, Sascha Hommer, Nils Oskamp, Sebastian Rether, Daniela Schreiter a Burcu Türker zase se svým (auto-)biografickým vyprávěním dokládají, že vlastní životní příběh, či ten dědečkův – jak je tomu v Retherově případě –, má rozhodně šanci obstát jako základ skvělého komiksu. Ovšem za předpokladu, že se člověk neomezí na zpracování všedních banalit, ale přijde s mimořádným příběhem a navrch s originální koncepcí, jak ho vizuálně pojmout.  
 
Z hlediska vyprávění strhující a po grafické stránce vyzrálé práce Kristiny Gehrmann, Lukase Kummera, Birgit Weyhe, Barbary Yelin a Davida Polonskyho jsou dokladem, že témata kombinující historii s politikou nejsou zdaleka látkou patřící do minulosti. Kromě toho všichni volbou tématu – Franklinova expedice z roku 1845, třicetiletá válka, mozambičtí gastarbeitři v NDR, životní příběh herečky německo-izraelského původu Hanny Maron – dokazují, že v německé historii 20. století je stále možné objevovat zajímavá témata, aniž by však toto období historie lidstva bylo německým kreslířům zdaleka jediným zdrojem inspirace.
 
Řadu aktuálně vydaných děl je však možno přiřadit třem jiným kategoriím, jež u nás dosud nezdomácněly, a to zejména ve srovnání se zeměmi, kde má komiks tradici, jako jsou Japonsko, USA a franko-belgická oblast: fiktivním dramatům všedního dne, žánrově zaměřeným látkám a humorným stripům.    
 
Fiktivní komiksové příběhy, jejichž autory jsou například Max Baitinger, Aisha Franz, Alice Socal a Olivia Vieweg, patří k vynikajícím dílům uplynulého roku. Jsou působivou ukázkou potenciálu, který skrývají soukromé, nikoliv však nutně osobní látky, pokud se jich ujmou talentovaní kreslíři a autoři – výsledkem jsou graphic novels v nejlepším slova smyslu, pokud bychom barvitý a v německém jazykovém prostoru nejednoznačný marketingový pojem, jímž se v Severní Americe označuje takřka každý knižní komiks, chtěli přeložit jako „grafický román“.   
 
Největším důvodem k radosti je rostoucí počet žánrových látek. Na tom, že se mezera v domácí produkci v této oblasti, která kritiky dlouhodobě nutila k povzdechu, začíná přinejmenším pozvolna zaplňovat, mají zásluhu kreslíři a autoři jako Jörg Buttgereit a Levin Kurio, švýcarské trio Benedikt Eppenberger, Gregor Gilg a Barbara Schrag, David Füleki, Haiko Hörnig a Marius Pawlitza, Daniel Lieske, Peter Menningen a Ingo Römling, James Turek, Patrick Wirbeleit a také Uwe Heidschötter a Nana Yaa: všichni uvedení tvůrci využívají ve svých knihách, sešitech a seriálech motivy známé ze science fiction, fantasy, pohádek, hororů, detektivek, road movies či westernů a kreativně je kombinují s vlastními nápady.
 
Pozoruhodné je, že právě v této oblasti působí několik autorsko-kreslířských týmů, což v Německu na rozdíl od zahraničí dlouho nebylo běžné. Možná to lze vysvětlit tím, že pro žánrovou fikci může být mimořádně přínosné, pokud má autor možnost naprostého soustředění na příběh a výtvarník na vizuální transpozici, počínaje kresbami a strukturováním stránek až po kolorování a lettering. Anebo je důvodem spíše fakt, že právě tato oblast skýtá naději na komerční úspěch, díky čemuž je možné zaplatit tandem namísto osamělého bojovníka? Takovéto rozdělení úkolů a s ním spojená sebereflexe, že ne každý dobrý kreslíř je zároveň zdatný literát (anebo obráceně), by každopádně bylo ku prospěchu i jiným oblastem německojazyčného komiksu.
 
Rovněž není náhodou, že se dva z výše uvedených autorů proslavili především jako kreslíři manga. Právě v oblasti žánrových látek vydali němečtí tvůrci manga – komiksy inspirované japonskou produkcí jsou na rozdíl od zbytku komiksové scény již mnoho let převážně doménou žen – řadu zajímavých příběhů a seriálů. Jejich rozmanitost je možno názorně demonstrovat na práci Nany Yaa a Davida Fülekiho. Německojazyčná produkce manga z posledních let, která je určena především pro mládež, by bez problému zaplnila další katalog, jako je tento. Podobně je na tom oblast německojazyčného komiksu pro děti, zaznamenávající co do kvality i kvantity výrazný růst (například tvorba Patricka Wirbeleita a Uwe Heidschöttera).

Na dobré cestě, byť s ekonomicky podmíněnými výkyvy, je oblast komiksových stripů, kde převažují ty humorné. Tato praforma moderního komiksu, která se zrodila koncem 19. století v USA, zažila sice v posledních letech na internetu i v německém tisku renesanci, ekonomicky oslabený tisk však zároveň v nedávné době z úsporných důvodů publikování nejednoho seriálu pozastavil. Knižní svazky prací autorů, jako jsou Sarah Burrini, Flix a Mawil, názorně ukazují, jak zábavný, hloubavý a nápaditý tento více než 100 let starý žánr může být, když nová, postmoderní generace kreslířů naváže na tradici svých uměleckých předků a přizpůsobí stripový formát svým potřebám. To platí i o tvorbě Anny Haifisch. Její krátké groteskní příběhy sice po formální stránce nerespektují klasický novinový formát a jen některé z nich byly před knižním vydáním publikovány formou seriálu, její komiksy však rozhodně můžeme také číst jako vyznání lásky průkopníkům žánru.
 
Mnohotvárnost témat a stylů, kterou jsme zde konstatovali, můžeme obecně chápat jako výraz rostoucího sebevědomí německých tvůrců komiksu. Se stále patrnější suverenitou se pohybují i na poli žánrů, jež – jak se zdá – skýtají na první pohled méně bezpečí než ty oblasti komiksu, které mají na knižní scéně dnes již své pevné místo: adaptace literárních děl, (auto-)biografie a publikace inspirované soudobými dějinami.
 
S nadšením dobrodruha se kreslíři a autoři textů vydávají do oblastí, jejichž hranice nemají tak zřetelné obrysy, dychtivě nasávají podněty z celého světa a kulturní historie a propojují je s tradicí vlastního kulturního okruhu a zajímavými postřehy z každodenního života. Na tomto základě vytvářejí spolu s německojazyčnými vydavatelstvími komiksů, která jejich zakladatelé nezřídka zaštiťují s velkým osobním a finančním nasazením, neustále se zvyšující počet příběhů vyprávěných sekvencí obrázků, jež svou obsahovou a formální pestrostí nepřestávají překvapovat i ostřílené čtenáře komiksů. Díky novým podnětům přitom zároveň neustále dochází k rozvoji a oživení etablovaných žánrů.
 
Minimálně z hlediska kvality se německojazyčná komunita fanoušků komiksu nemusí již několik let obávat srovnání s jinými národy holdujícími komiksu. Díky aktuální produkci se její pozice na domácím poli i v zahraničí ještě o něco více upevnila.