Umělá inteligence a umění
Empatický algoritmus
Umělá inteligence se už dávno stala součástí našeho běžného života. Dělá naše chytré telefony chytřejšími, stanovuje lékařské diagnózy a píše scénáře. Mohla by nás brzy překonat i ve věcech kreativity a empatie – a dopomůže nám jednoho dne dokonce i k nesmrtelnosti?
Od: Johannes Zeller
Umělá inteligence (něm. „KI“, angl. „AI“) je označení pro učenlivé digitální systémy, které dokáží samostatně zlepšovat své schopnosti. Pomáhají nám ve stále více oblastech – při analýze obrazu, v lékařské diagnostice, při předpovídání akciových trhů a dokonce i při skládání hudby. Také scénář ke krátkému sci-fi filmu Sunspring napsal počítačový program. Představa, že stroj by mohl být inteligentnější a kreativnější než my sami, nahání mnoha lidem husí kůži. Zakladatel firmy Tesla, Elon Musk, dokonce varoval, že umělá inteligence je potenciálně nebezpečnější než jaderné zbraně a mohla by vyvolat třetí světovou válku.
Informatik Jürgen Schmidhuber, který je díky svému vývoji neuronových sítí známý také jako „otec umělé inteligence“, to nevidí tak dramaticky: „95 % výzkumu umělé inteligence se točí kolem toho, jak to udělat, aby byl lidský život delší, snazší a zdravější,“ vysvětluje Schmidhuber v jednom interview. Pouhých 5 % výzkumu umělé inteligence se prý věnuje vojenské oblasti, což by nemělo nikoho znepokojovat. Umělá inteligence, která je podobně inteligentní, empatická a kreativní jako člověk, už pro Schmidhubera dávno není utopií. A utopií není ani představa, že by naše mozky mohly jednoho dne žít dál v inteligentních strojích.
Umělá inteligence umí mnohem víc než jen matematiku
Od svých 15 let sní Schmidhuber o tom, že vyvine umělou inteligenci, která bude chytřejší než on sám. Zdá se, že dnes je tomuto svému cíli blíž než kdy dřív: Od roku 1995 vede Dalleho Molleho institut pro výzkum umělé inteligence (Istituto Dalle Molle di Studi sull'Intelligenza Artificiale, IDSIA) ve Švýcarsku. Neuronové sítě hlubokého učení („deep learning neural networks“), které tam byly vyvinuty, jsou nejen průlomovým pokrokem v oblasti strojového učení, ale také prodejním hitem. Používá je pět vůdčích světových společností zabývajících se digitálními technologiemi – Apple, Microsoft, Amazon, Facebook a mateřská společnost Googlu Alphabet – a lze je nalézt na více než 3 miliardách smartphonů. Souběžně s tím představil v roce 1997 Jürgen Schmidhuber se svým kolegou Seppem Hochreiterem technologii „dlouhé krátkodobé paměti“ („long short-term memory, LSTM), která umožnila velký pokrok v oblasti rozpoznávání jazyka a v oblasti překladu. Na technologii LSTM jsou založeny například i pohotové odpovědi Alexy, jazykově řízené asistenční služby Amazonu.
Technologie dělá počítače pohotovějšími, propůjčuje jim verbální schopnosti a zároveň i osobnost. V tom pravděpodobně tkví i důvod, proč moderní umělá inteligence dokáže vyvolat i nepříjemné pocity. Když v roce 1996 porazil šachový superpočítač Deep Blue mistra světa v šachu Garriho Kasparova a když v roce 2016 zvítězil počítačový program AlphaGo nad nejlepším lidským hráčem hry go, byly to bezpochyby milníky v oblasti výzkumu umělé inteligence. Kdo už někdy vedl konverzaci s Alexou, Siri nebo jiným jazykově řízeným asistentem, ten ví, že se nám tato umělá inteligence stále více podobá už i na emocionální úrovni.
Umělá inteligence, kterou v empatii a kreativitě už nelze odlišit od člověka – to by mohl být cíl, ke kterému by mohl směřovat výzkum Dalleho Molleho institutu. Zatím se však odborníci v oboru psychologie ani profesionálové z kreativní branže nemusejí bát o svá místa. Jasnou indicií je krátkometrážní film Sunspring – první film, jehož scénář byl napsán softwarem. Na základě LSTM vyvinuli Oscar Sharp a Ross Goodwin automatického scenáristu jménem Jetson. Ten byl vybaven scénáři klasických filmů žánru sci-fi a filmů o superhrdinech, poučil se z nich a napsal scénář ke krátkému filmu. Film byl natočen s hvězdou Silicon Valley, Thomasem Middleditchem. Výsledek, který lze označit za poněkud bizarní, byl velice kladně přijat na festivalu sci-fi filmů v Londýně. Z nepříliš souvislých dialogů a skokově se vyvíjejícího děje je však zřejmé, že éra automaticky generovaných kasovních trháků ještě nezačala – což ovšem neznamená, že ji nezažijeme.
Krok k vyšší komplexitě
V mnoha lékařských oblastech, například v diagnostice, pomáhá umělá inteligence prodloužit náš život. Neučiní nás nakonec jednoho dne dokonce nesmrtelnými? Nápad oskenovat náš mozek a nahrát ho do robota nebo do virtuální reality známe už od 60. let ze sci-fi filmů. Pokud bychom věřili Schmidhuberovi, není to z fyzikálního hlediska nemožné a mohlo by se to skutečně stát realitou. V rychle žijící ekonomii umělé inteligence by se však takové „nahrané mozky“ pravděpodobně velmi rychle rozvíjely, takže by se nakonec staly něčím úplně jiným. Schmidhuber je proto toho názoru, že by se zeměkoule stala pro plně vyvinutou umělou inteligenci brzy příliš malou a že by se umělá inteligence rozšířila do kosmu: „Když myšlenku života promyslíme dál, nevěřím, že lidé budou hrát při šíření inteligence v kosmu velkou roli. To je ale v pořádku, neměli bychom se vnímat jako vrchol tvorstva. Lidská civilizace je součástí mnohem většího schématu – důležitým krokem, nikoli však posledním – na cestě univerza k vyšší komplexitě.“
Rok vědy 2019: Umělá inteligence
Vzhledem k rostoucímu významu umělé inteligence se tomuto tématu věnuje také Rok vědy 2019, který vyzývá vysoké školy a podniky ke společnému výzkumu. Doprovází ho řada akcí, které se konají po celém Německu. Veřejné diskuse a akce s nabídkou spoluúčasti se zabývají soužitím člověka a stroje ve společnosti a na pracovním trhu. („Rok vědy“ je vyhlašován od roku 2000 Spolkovým ministerstvem pro vzdělání a výzkum (BMBF) a každý rok je věnován aktuálnímu vědeckému tématu.)
Průběžné informace o nejbližších akcích naleznete v kalendáři akcí.
Komentáře
Komentovat