Tematický prostor
Kdo se bojí umělé inteligence?

Historii science fiction můžeme do jisté míry sledovat jako historii našeho vztahování se ke světu techniky. Science fiction úzce souvisí s industrializací společnosti a je kulturní reakcí na její společenské dopady.

 

Po celou dobu, co existuje kinematografie, se filmy věnují i tomu, jak by mohla vypadat naše budoucnost. Festival sci-fi filmů Future Gate 2021 v tomto směru nedávno v pěti českých a slovenských městech ukázal pohledy na umělou inteligenci v rámci Postapokalyptické edice. 

I v knižní branži je umělá inteligence čím dál tím důležitější. Některé naděje jsou realistické, jiné spíše sci-fi.

Jak by se mohla a měla definovat skutečnost v dobách virtuálních a alternativních realit, brýlí pro virtuální realitu a falešných zpráv?

Ženské postavy vyhovující mužskému pohledu („the male gaze“) jsou v mnoha filmech odrazem společnosti, která ženy po staletí učí, aby se líbily. Maria Schrader rozkrývá tento úhel pohledu ve svém vtipném a chytrém filmu Ich bin dein Mensch (Jsem tvůj člověk).

Má-li jídlo chutnat, měly by být přísady pečlivě vybírány. Sebastian Schelter, expert na algoritmy, se v rozhovoru zmiňuje o umělé inteligenci, o tom, jak z nás umělá inteligence snímá břemeno rozhodování a jak ovlivňuje náš život.

V Německu se do inovativních technických startupů investuje méně než například v USA. Je to znamení větší skepse vůči technologiím?

Mezinárodní výzkumné sítě pracují na robotech, kteří se člověku podobají nejen svým intelektem, ale i svými pohyby a chováním. Nějakou dobu to však asi ještě potrvá, než s námi umělá inteligence bude moci komunikovat jako rovný s rovným.

V budoucnosti budeme potřebovat digitálně suverénní a kulturně kompetentní občanky a občany. Demokracie totiž potřebuje myšlení! Peter Weibel, ředitel centra ZKM Karlsruhe, proto podporuje vznik nových vzdělávacích, sociálních a demokratických hnutí a proměnu muzeí na místa bezplatného vzdělávání občanů.

Když se stroje účastní života, potřebuje společnost nová pravidla. Přinášíme rozhovor s filozofkou Johannou Seibt, která na Aarhuské univerzitě v Dánsku provádí výzkum v nové výzkumné oblasti zvané „robofilozofie“ (robophilosophy). K tomuto tématu iniciovala Johanna Seibt také vznik konference, která se koná každé dva roky – v roce 2020 se konala online v době od 18. do 21. srpna.

Nechávají algoritmy tančit a vdechují život softwaru. Umělci, kteří experimentují s umělou inteligencí, zkoumají ji a stírají hranice mezi člověkem a strojem. Kdo má rád sci-fi seriál Černé zrcadlo (Black Mirror), bude tyto umělce milovat.

Nová průmyslová revoluce je za dveřmi: V této souvislosti se pro stoupající automatizaci ve výrobě a logistice používá pojem „průmysl 4.0“. Miniaturní počítače dokáží dnes řídit obrovské stroje a zařízení a stále častěji nahrazují lidi, kteří tuto práci doposud dělají.

Umělá inteligence se už dávno stala součástí našeho běžného života. Dělá naše chytré telefony chytřejšími, stanovuje lékařské diagnózy a píše scénáře. Mohla by nás brzy překonat i ve věcech kreativity a empatie – a dopomůže nám jednoho dne dokonce i k nesmrtelnosti?

O nepřeklenutelných rozdílech mezi lidmi a stroji – esej.

Technický pokrok slibuje hodně, ale často přináší něco úplně jiného. Tak to bylo na začátku 20. století s pračkou a tak by to dnes mohlo být s umělou inteligencí.

Jeden kontroluje všechny: Tak si britský filosof Jeremy Bentham (1748–1832) představoval moderní věznici. Z jeho konceptu zvaného „panoptikon“ se stal v dnešní době „netoptikon“ – internet, který je kontrolován jen několika společnostmi.

Algoritmy, které na základě nashromážděných dat odměňují nebo trestají občany nějaké země – v Číně nebo Indii je vláda pomocí algoritmů („algorithmic governance“) už dávno realitou. Také v Německu však už počítačové programy dělají rozhodnutí, která mají důsledky pro mnoho lidí.