Kameny zmizelých
Nalezená minulost

Někdy se to tak přihodí, že velké příběhy vplují do našich životů náhle, nečekaně, jaksi mimoděk. Člověk se často nemusí snažit je objevit – najdou si ho samy. Tak tomu bylo i s příběhem rodiny Rabínkových, který k nám do Goethe-Institutu dolehl i přesto, že zmíněná rodina již mnoho desítek let neexistuje. Nebo vlastně právě proto.

Od: Tomáš Moravec

Jak to vše začalo? Čistě náhodou jsme se dozvěděli, že pražské Lauderovy školy nabízí k „adopci“ Stolpersteine, tedy kameny zmizelých. Ty se již mnoho let vsazují do dlažby na paměť a památku těch, kteří nepřežili 2. světovou válku (nebo si během ní prošli peklem). Jen v Praze je takových kamenů několik stovek. Pableskují svými mosaznými odlesky pod nohama spěchajících chodců, kteří si jich mnohdy ani nevšimnou. A právě to se Lauderovy školy rozhodly změnit: záměrem bylo, aby si lidé nebo i instituce kameny osvojili. Aby si na ně v průběhu roku vzpomněli, přišli je vyčistit od špačků cigaret, přilepených žvýkaček a otisků bot a především, aby se seznámili s osudy lidí, jejichž jména jsou do nich vryta.

V Goethe-Institutu vzbudil tento záměr nadšení. Jaká to hezká iniciativa! Coby německá kulturní instituce nemůžeme u takového projektu chybět: „adoptujeme“ si tedy také pár Stolpersteinů a s nimi i osudy lidí, kteří měli v životě menší štěstí než většina z nás. Při pohledu na mapku se ukázalo, že zájem o „adopci“ je velký, v okolí Goethe-Institutu už zbývalo volných Stolpersteinů nemnoho. Vybrali jsme si jeden na Karlově náměstí a tři ve Spálené ulici, vyplnili přihlášku a poučili se, že mosazné Stolpersteiny se nejlépe čistí obyčejnou octovou vodou. Naší budovou se začala rozléhat vtipná německá slova jako „Putzdiensteinteilung“ (rozdělení služeb na čištění).

Nečekaný příběh

„A kdo vlastně byli ti lidé?“ zeptala se Angelika Ridder, naše ředitelka. Pokrčil jsem rameny: „Moc toho nevíme.“ Na stránkách Holocaust.cz bylo u „našich“ Stolpersteinů pouze napsáno, že upomínají na rodinu Rabínkových, tedy na matku Josefu, otce Emila a dceru Franzi. Zatímco Josefa s Emilem zahynuli ve vyhlazovacím táboře Maly Trostinec (Bělorusko), pětadvacetiletá Franzi válku přežila. Fond Rabínků je ovšem nezpracován, takže jsme odhalení velkého příběhu neočekávali. A přece k němu došlo.

Jedním z mála dokumentů, které se na stránkách Holocaust.cz dají najít u jména Josefy Rabínkové, je její žádost o pas. Všední dokument datovaný 12. 5. 1919 však nese hlavičku módního salónu Jožy Weigertové a pod ní se praví, že jmenovaná Josefa Rabínková jest majitelkou této firmy sídlící ve Spálené ulici 53. Vida: takže Josefa Rabínková a Joža Weigertová jsou jedna a táž osoba… Stačilo trochu zapátrat, abychom zjistili, že moravská židovka Josefa Sachelesová, narozená v roce 1882 ve Vídni, si pod jménem svého prvního manžela coby Weigertová otevřela módní salón, který za první československé republiky patřil v Praze k těm nejlepším. Rozvedla se a po čase si vzala jistého inženýra Emila Rabínka – tak se z ní stala Josefa Rabínková.

Tři osudy na dlažbě

Další kroky, které nám umožnily poznat Josefu a její rodinu blíže, byly snadné – těžkou detektivní práci totiž před námi odvedli jiní. Především americká novinářka a spisovatelka Helen Epsteinová, ze které se – jak jsme s velkým překvapením zjistili – vyklubala vnučka Josefy a Emila, dcera přeživší Franzi. Helen Epsteinová (*1947 v Praze), vyrůstala na Manhattanu, v krejčovské dílně své matky, která o minulosti své rodiny příliš mluvit nechtěla. Helen ale byla zvědavá, a tak po sametové revoluci v roce 1989 zavítala do Československa, kde se vrhla do dobrodružného objevování nejen své vlastní historie, ale i historie židů v českých zemích. Vydala řadu knih, mimo jiné Nalezenou minulost, v níž popisuje tři generace svých ženských předchůdkyň: život matky Franzi, která se musela vyrovnat se ztrátou rodiny a majetku. Kariéru babičky Pepi (Josefy), která se až z čítankově chudých poměrů vypracovala v majitelku jednoho z nejlepších pražských módních salonů. A úděl prababičky Terezy, chudé židovské dívky z východočeské Brtnice, která si ve Vídni vzala život, protože už neunesla břímě svého neštěstí.

Přestože příběh rodiny Rabínkových začíná matnými Stolpersteiny před Spálenou 53 a je plný neštěstí z utrpení, které se táhne tak hluboko, jak jen židé pamatují, není to smutné čtení. Naopak: je to čtení krásné, bohaté, pestré a neuvěřitelně živé. Helen Epsteinová líčí své předky v Nalezené minulosti se zápalem a s citem pro detail; není to tragická biografie jedné rodiny, je to napínavý příběh, který začal kdysi v židovském ghettu, vinul se přes vídeňské předměstí, kolínskou periferii až do sousedství pražského Goethe-Institutu, zcela jej nepřerval koncentrační tábor Terezín ani vyhlazovací tábor Maly Trostinec. Příběh, který pokračoval na Manhattanu a který se obratem vrátil na dlažbu pražské Spálené ulice.

Cesta kupředu

Co dodat? Na začátku byla naše snaha očistit pár Stolpersteinů a udělat něco hezkého pro neznámé mrtvé. Když ale dnes stojíme s octovou vodou nad třemi mosaznými dlaždicemi, neznámé mrtvé už nevidíme. Místo nich vidíme odvážnou Pepi, jak v roce 1904 přijíždí z chudé kolínské „Judengasse“ do Prahy, rázně kráčí do nejlepšího pražského módního salonu, říká si o práci a odstartuje hvězdnou kariéru. Vidíme jejího muže Emila, vysokého, elegantního šviháka, který nikdy nejde pro vtip daleko a do Čech dováží žárovky a telegrafní přístroje. A vidíme i elegantní Franzi, mladou švadlenu, jak si za války prochází peklem a po ní začíná druhý život v Americe, v zemi, která už nezná židovská ghetta ani pražské módní salóny.

Pokud půjdete kolem, věnujte jim vzpomínku. Můžete přitom vejít i dovnitř, do Spálené 53. Dějiny mají zjevně smysl pro humor: v místě, kde Josefa Rabínková před sto lety stříhala krajky a nabírala volány na róby prvorepubikových hereček, je dnes antikvariát, v němž si můžete koupit i knihy Josefiny vnučky Helen Epsteinové. Poznáte tak pestré osudy, skryté za třemi Stolpersteiny, které dnes čistí ředitelka Goethe-Institutu.