Hannah Arendt
Myšlení je nebezpečné
Článek se zabývá filosofkou Hannah Arendt a jejím pojetím myšlení prostřednictvím dialogů, umění, performance, herectví, hudby a mlčení. V intencích úvah Hannah Arendt se dnes zamýšlejí umělci, básníci, spisovatelé, vědci, hudebníci a aktivisté, kteří se zabývají tématy osamělost, mír, soukromí, svoboda, přátelství a politika.
Od: Samantha Rose Hill
„Nebezpečné myšlenky neexistují, nebezpečné je samotné myšlení,“ řekla Hannah Arendt ve svém posledním interview, které poskytla francouzskému spisovateli Rogeru Errerovi ve francouzské televizi. Tomuto výroku předcházel Errerův dotaz na myšlenkové dědictví, které 20. století zanechá 21. století. Hannah Arendt otázku po svém způsobu otočila a s odkazem na francouzského básníka Reného Chara prohlásila, že ani nám „nebylo dědictví odkázáno žádnou závětí“.
Arendt nebyla tak opovážlivá, aby svá vlastní díla počítala k věcem, které by se mohly tradovat z jednoho století do druhého, i když si byla velmi dobře vědoma fenoménu posmrtné slávy. Vzhledem k tomu, že už za svého života dosáhla jisté proslulosti, nepočítala patrně s tím, že by se tento osud týkal jednou i jí samotné. A přesto patří dnes Hannah Arendt k nejznámějším politickým myslitelkám 20. a nyní už i 21. století. Podle správců její pozůstalosti se nyní počet prodaných exemplářů jejích děl třicetinásobně zvýšil.
Když Hannah Arendt v roce 1975 zemřela, byla známá především svou reportáží o soudním procesu s Adolfem Eichmannem, hlavou Hitlerovy logistiky. K posunu ve vnímání jejího díla došlo v roce 2016, kdy byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump. Brilantní dílo Hannah Arendt Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft z roku 1951 (česky vydané pod názvem Původ totalitarismu I-III) se stalo bestsellerem. Ve snaze pochopit politický vývoj v Americe se lidé obraceli k jejímu dílu z poloviny 20. století, aby se zamysleli nad dnešním světem.
Dílo Původ totalitarismu vyšlo v roce 1951, tedy ve stejném roce, kdy Hannah Arendt po téměř dvaceti letech života uprchlice bez státní příslušnosti získala americké občanství. Zmíněná kniha je vlastně trilogií, která se zabývá antisemitismem, imperialismem a totalitarismem a dokumentuje, jak totalitarismus v polovině 20. století vznikal jako radikálně nová forma státu, založená na existenciálních zkušenostech bezdomovectví, vykořeněnosti a osamělosti. Autorka zkoumá prvky, které se utvářely ve vzmáhajících se fenoménech hitlerismu a bolševismu – v důsledku vzniku národního státu, spojení sil imperialismu a kolonialismu a zániku politické kultury, což připravilo živnou půdu pro masovou politiku ideologie, propagandy a nepředstavitelného násilí. Je to epické dílo.
kdo vlastně byla Hannah Arendt?
A může nám její dílo zprostředkovat chápání údělu člověka ve 21. století?Hannah Arendt zasvětila svůj život zkoumání nejpalčivějších politických otázek 20. století, jako byl nástup totalitarismu, politika revoluce, ztráta svobody, triumf sociálna, šíření masové osamělosti a problematika zla.
Arendt přitom původně nesměřovala ke spisovatelské dráze. Spisovatelkou se stala v podstatě náhodou, když se v roce 1933 musela vzdát své akademické kariéry a uprchnout před nacismem poté, co byla zatčena v Pruské státní knihovně a osm dní zadržována gestapem.Ve svých 27 letech se přes Prahu a Ženevu dostala do Paříže. Tam se učila francouzsky, hebrejsky a jidiš a pomáhala židovské mládeži při přípravách na přesídlení do Palestiny.
zlo vzniká, když přestaneme myslet
Po útěku z francouzského internačního tábora v létě roku 1940 se tehdy třiatřicetileté Hannah Arendt společně s 62 dalšími ženami podařilo s pomocí amerického novináře Variana Frye získat doklady umožňující vycestování. 22. května 1941 pak dorazila společně se svým manželem Heinrichem Blücherem do New Yorku. Tam začala vést svůj nový život hospodyně, redaktorky, novinářky a docentky a zároveň pracovat na své knize Původ totalitarismu.Jednu věc si Hannah Arendt přála víc než cokoli jiného – porozumět. V jejích dílech v podstatě nejde o to, co by si člověk měl myslet, ale jak by měl myslet. V roce 1933 se odvrátila od světa „myslitelů z povolání“, aby se stala spisovatelkou, protože ji šokovala politická konformita jejích kolegů a kolegyň. Na rozdíl od mnoha přátel a kolegů si už v roce 1929 uvědomovala, co se v Německu chystá. A když 27. února 1933 viděla hořící Říšský sněm, bylo jí jasné, že musí jednat. O mnoho let později v rozhovoru s Güntherem Gausem, který se jí ptal na důvody, proč se dala na politiku, prohlásila: „Od toho okamžiku jsem pociťovala odpovědnost. To znamená, že už jsem si nemyslela, že lze jen tak přihlížet.“
Ve svém díle Was heißt persönliche Verantwortung in einer Diktatur? (Co znamená osobní odpovědnost v diktatuře?) argumentuje Arendt tím, že u lidí, kteří se podíleli na nacifikaci společenských, politických, akademických a kulturních institucí v Evropě, byl rozdíl v myšlení. Podle Hannah Arendt vzniká zlo tehdy, když přestaneme myslet.
Ve svých dílech v podstatě říká, že dialog myšlení může otevřít prostor, ve kterém můžeme zpochybnit svědomí – morální já – a zabránit tak zlu. Myšlení nám dává sílu úsudku a dělá nás tím, kým ve světě jsme. V návaznosti na Platóna argumentuje tím, že zlo nemůže být myšleno, protože nepatří ke ctnostem. Zlo tedy spočívá v odpírání myšlení. A to znamená, že každý nese odpovědnost za myšlení. Hannah Arendt píše: „Kdyby se ukázalo, že schopnost rozlišovat právo a bezpráví má něco společného se schopností myslet, pak bychom měli být schopni ‚požadovat‘ její uplatňování od každého normálního člověka, bez ohledu na to, jak je vzdělaný nebo nevzdělaný, inteligentní nebo hloupý.“ Myšlení není vyhrazeno jen odtažitému odbornému světu, myšlení odvrácené od světa může ve skutečnosti odvádět pozornost člověka od toho, co se mu odehrává před očima.