Jazykový sloupek
Pozor na odborné vyjadřování!

Účelem jazykové komunikace by mělo být porozumění. O tom je Hasnain Kazim přesvědčen, a proto kriticky hodnotí odborné vyjadřování v mnoha oborech. Někdy pomůže jen jedno – překlad!
 

Od: Hasnain Kazim

Jsem příznivcem jazykové rozmanitosti. Mám rád dialekty, regionální vyjadřování a lokální pojmy. S nadšením je sbírám a raduji se z příběhů, které se za nimi často skrývají. A jazyk je kreativní záležitost. S jeho pomocí lze utvářet, lze ho používat rozmanitým způsobem, lze jím vyjadřovat nálady a pocity, prezentovat se jím nebo se za něj skrývat. Čím je pro malíře barva, tím je pro pisatele jazyk.
 
Mé nadšení ochabuje, jen když jde o odborné vyjadřování. Když mi například lékař řekne: „Máme tu distorzi, supinační trauma v pravém distálním radioulnárním kloubu,“ bolí mě to nejen kvůli zkroucení pravého lokte, ale i kvůli jazykovému vyjadřování. Nevyjadřují se tak sice všichni lékaři, ale mnozí ano. Netuším, proč to dělají.

Vymezovací floskule

Je jasné, že používání odborných výrazů má sloužit rychlému a přesnému sdělování informací. Pro mě to ale není ani rychlé ani přesné. V takovém případě vím jen to, že nastal nějaký problém. Ale ke zdvořilosti a slušné vzájemné komunikaci, založené na respektu, patří přece i to, že volím slova tak, aby mi druhý rozuměl. Zdá se, že někteří lékaři a lékařky čas od času zapomínají na to, že většina lidí nejsou lékaři. K tomu, aby byl člověk v obraze, se obvykle stačí zeptat, co to znamená. „Tu hyperkeratózu, tedy clavus durus, bychom měli co nejdříve začít léčit keratolytiky.“ – Prosím? – „Prostě si na to dejte náplast na kuří oka.“
 
Proč to říct jednoduše, když to jde i složitě, že? Zdá se, že to je jejich postoj – postoj, který sám znám. Sloužil jsem několik let u námořnictva. Také v bundeswehru – a především u námořnictva – se používá speciální jazyk. Jen lidé neznalí a nezasvěcení, kteří k námořnictvu nepatří, říkají například lanu na námořních lodích „lano“, tedy používají německé slovo „Seil“. Námořníci mu říkají „Tampen“!

Námořnický jazyk je směsicí vojenské a námořnické mluvy, je to takřka vrchol odborného jazyka. Když chcete v německém námořnictvu někoho varovat, neřeknete „Vorsicht“ nebo „Achtung“ (tedy „pozor“), ale „Wahrschau“. Přátelsky míněné varování, aby někdo nezakopl o lano, tedy zní: „Wahrschau, Tampen!“ Nejdřív jsem se divil, proč vždycky někdo křičí jméno polského hlavního města (německy „Warschau“). „Wahrschau“ však pochází ze střední dolní němčiny, kde „warschuwinge“ znamená „varování“. Kde se však ve slově „Wahrschau“ vzalo to „h“, to vážně nevím. Ale každopádně tam patří. Kontroloval jsem to.
 
S kamarády od námořnictva jsme každopádně při každé příležitosti, která se naskytla, mluvili „námořnicky“ (německy „Marinisch“), abychom se vymezili vůči ostatním. Odborný jazyk – podobně jako slang mládeže a vůbec kterýkoli jazyk specifické skupiny – má také za cíl vyjadřovat sounáležitost a skupinové cítění. Rozumím ti, brácho! Komunikujeme spolu na stejné vlně, sestro! A všem ostatním ukážeme, jak jsme díky našemu propracovanému jazykovému kódu cool, že víme svoje a máme navrch!

Příliš mnoho napětí

Používání tajného jazyka bylo obzvlášť rozšířené na univerzitě, v mém případě v oboru politologie. Jak jen dokáže být jazyk uměle nabubřelý! Naprosto banální skutečnosti, nejjednodušší souvislosti byly haleny do takových pojmů, že bylo nutné vynaložit 90 % času jen na porozumění tomu, co bylo těmi slovy míněno. Působit chytře bylo přinejmenším stejně důležité jako napsat něco s chytrým obsahem. Pokud to druhé chybělo, dalo se oslňovat tím prvním. To se pak označovalo jako „vědecké“. Opakem toho bylo „novinářské“, tedy pro každého srozumitelné vyjadřování – tak se však ve vědeckých textech v žádném případě psát nesmělo! Odborný jazyk byl zcela jednoznačně výrazem příslušnosti ke kastě politologů, akademických vzdělanců.
 
Mimo jiné jsem zjistil, že do titulku obsahující slovo „Spannungsfeld“ („napětí“ resp. „oblast napětí“) – lze vtěsnat v podstatě jakékoli téma na světě: „Die Nato im Spannungsfeld zwischen Bündnisverteidigung und kollektiver Sicherheit“ (NATO v oblasti napětí mezi alianční obranou a kolektivní bezpečností),„Die Bundesregierung im Spannungsfeld zwischen Westanbindung und osteuropäischer Integration“ (Napjatá pozice německé vlády mezi vazbou na Západ a východoevropskou integrací), „Blödsinnige Formulierungen im Spannungsfeld zwischen Pseudointellektualität und Möchtegernwissenschaftlichkeit“ (Hloupé formulace v napětí mezi pseudointelektualismem a rádoby vědeckostí). Zkuste to! Vždycky to vyjde!
 
Svou příslušnost k intelektuální třídě můžete mimochodem podtrhnout tím, že budete citovat téměř zcela neznámé lidi, a přitom se tvářit, že by měl citovanou osobu každý znát: „Craig Moraciewicz nedávno napsal, že...“ – „Reto Burschlihammer si také myslí, že...“ Nebo že tu a tam utrousíte jméno nějakého intelektuálního velikána, abyste dodali většího lesku své vlastní intelektuálnosti. Když například někdo použije jméno Hannah Arendt a řekne „Všechna čest vážené Hannah Arendtové!“ – vzbudí to ve mně vždycky podezření.

Nutnost přeformulovávat

To vše je v podstatě neškodné. Opravdu otravným se odborné vyjadřování stává tehdy, když ho úředníci, právníci, podnikatelé nebo politici vědomě používají tak, aby bylo nesrozumitelné. Texty na úředních formulářích, vyjadřování notářů při jednáních, texty drobným písmem v kupních smlouvách a projevy některých politiků vyvolávají občas dojem, že jsou záměrně formulovány tak, abych jim nerozuměl. Abych podepsal, koupil nebo zvolil něco, co bych, kdybych tomu rozuměl, nikdy nepodepsal, nekoupil ani nezvolil. Takové odborné vyjadřování ve mně vyvolává dojem, že mě chce někdo podvést.
 
Zvykl jsem si odborné vyjadřování vždy hned překládat do srozumitelného jazyka. „Vy tedy chcete říct, že...,“ řeknu v takovém případě. Lidé si pak většinou uvědomí, že by svou myšlenku měli raději zformulovat jinak. Nebo v dokumentech různě škrtám a jako nějaký učitel němčiny přepisuji nesrozumitelné formulace – anebo prostě dokumenty vracím zpět s poznámkou: „Prosím o srozumitelnou formulaci!“ Někdy mi následně zavolají a vysvětlí mi, o co přesně jde. „Tak proč to rovnou nenapíšete tak, jak jste to právě řekl?“ Nastane mlčení.
 
Tvrdím, že jazyková jednoduchost a srozumitelnost téměř nikdy není na úkor jazykové krásy. Věta „Kvantita výnosu ze sklizně subteritoriálních hlíznatých rostlin je v recipročním vztahu vůči intelektuální kapacitě agroekonoma“ může sice znít chytře a vytříbeně, ale mnohem hezčí a pro všechny srozumitelnější je věta: „Nejhloupější sedlák sklízí největší brambory.“