Projekt „Yolocaust“
„CHTĚL JSEM, ABY SE MLUVILO O KULTUŘE SELFIE“

Pro projekt Yolocaust kombinuje Shahak Shapira selfie pořízená u Památníku holocaustu v Berlíně se snímky z koncentračních táborů. Projekt izraelského satirika končí poté, co se mu zobrazené osoby přihlásí. Diskuse však nekončí.
 

Pane Shapiro, váš projekt rychle vzbudil velkou pozornost. Webová stránka www.youlocaust.de zaznamenala během několika dnů po spuštění více než 2,5 milionu návštěv a o projektu referovala různá média. Jak jste na ten nápad přišel?

Všiml jsem si fenoménu selfie u berlínského Památníku holocaustu. Nacházel jsem takové fotografie na Tinderu, na Instagramu a na Facebooku. A zhruba před rokem či dvěma mě napadlo zkombinovat je s fotografiemi holocaustu.

Projekt tedy nevznikl ze spontánní naštvanosti?

Když chci být rychlý a aktuální, tak někdy taky dělám věci na základě okamžitého popudu. Ale u Yolocaustu jsem přesně plánoval, protože jsem věděl, že tento projekt bude asi pro spoustu lidí radikální. Nejsem velký zastánce toho udělat vtip nebo nějaké umělecké dílo a pak se za to omlouvat. Většinou už předem vím, jaké budou reakce.

Byl jste si tedy vědom toho, že by projekt mohl vyvolat kontroverzní reakce?

To na tom bylo právě zajímavé. Nechtěl jsem nikomu nic předepisovat, chtěl jsem jen, aby se mluvilo o tom, jestli je správné nebo špatné chovat se na tomto místě právě takto.

Na projekt Yolocaust se objevily velice pozitivní ohlasy, zejména od historiků a učitelů, kteří chtěli na projekt upozornit ve výuce. Jaká reakce vás nejvíce zasáhla?

Asi nejzajímavější odpověď mi poslal mladík, který připojil ke svému selfie popisek „Jumping on dead Jews @ Holocaust Memorial“ („Skákání po mrtvých Židech @ Památník holocaustu“). Byl v šoku z toho, co jeho slova a fotka vyvolaly, a prosil mě, abych koláž s jeho fotkou dal pryč. Měl to být prý jenom vtip pro jeho kamarády.

„BYLY TAKÉ ROZŠÍŘOVÁNY NEPRAVDY"

Yolocaust byl také kritizován. Mimo jiné prý tento projekt jen sází na „laciný efekt“.

Ano, já vím. To mě štvalo. Byly také rozšiřovány nepravdy. Například se tvrdilo, že moje kniha se díky té velké pozornosti dostala na seznam bestsellerů, což prostě není pravda. Moje kniha byla bestseller už předtím. Kromě toho mi někteří podsouvali, že si tím chci dělat reklamu. To byl naprostý nesmysl, protože na webové stránce projektu Youlocaust bylo jen moje jméno, žádný životopis s fotkou, žádný odkaz na mou knížku. Naopak někteří z mých kritiků, kteří jsou například sami také spisovatelé, se svezli na mé vlně. U těchto kritických článků byly uvedeny velké portréty autorů a odkazy na jejich knihy. Ta výtka byla prostě absurdní. Samozřejmě jsem chtěl, aby se o mém projektu vědělo a aby se jeho poselství dostalo k co největšímu počtu lidí. To je přece smysl takových projektů.

Vyskytly se také argumenty, že památník má být výslovně místem, na kterém si má každý sám pro sebe zjistit, jak s tématem připomínání holocaustu zacházet. Byl k tomu citován architekt Peter Eisenman: „Není to posvátné místo.“

Ten citát je správný, ale argument je fakticky nesprávný. Peter Eisenman sice nestanovil žádná pravidla, ale město Berlín ano. Tak například památníkem lze procházet pouze pěšky a pomalu. Rámusení, přeskakování z jednoho kamene na druhý a tak dále, to všechno je zakázané. Ale i kdyby tam každý směl dělat, co se mu zachce, měl bych právo tuto kulturu připomínání holocaustu zkoumat.

„žádné vkusné fotografie holocaustu neexistují“

Pro koláže jste použil snímky obětí šoa, tedy holocaustu. Není to vlastně tak, že jste na nedostatek piety odpověděl zase jen nedostatkem piety?

Tuto otázku jsem dostával často. Ale nikdo z médií, kdo tuto otázku položil, například nerozmazal na snímcích obličeje obětí. Mnozí rozpixelovali obličeje turistů na jejich selfie, ale ne obličeje obětí. To je trochu pokrytecké, ne? Žádné vkusné fotografie holocaustu neexistují. Nacisté svým zajatcům říkali, že se svět nikdy nedozví, co se s nimi stane. Proto je naší povinností tyto fotografie ukazovat. Všechny použité fotografie jsou navíc veřejně přístupné.

Berlínský Památník holocaustu nestojí na místě koncentračního tábora. Domníváte se, že by diskuse probíhala jinak, kdyby se takový projekt dělal například v Osvětimi? Také tam existuje taková „kultura selfie“.

Kdo přijede do Osvětimi, ten zpravidla ví, kde je. To by se muselo ještě víc zkoumat, proč se tam návštěvníci chovají zrovna takhle. Mám pocit, že projekt u Památníku holocaustu dosáhl větší účinnosti, protože mnozí z těch, kteří si tam pořizují selfie, si vlastně vůbec neuvědomují, co právě dělají.

Projekt také podnítil novou diskusi o kultuře připomínání historie v Německu. Přál byste si i jinou formu diskuse?

Kultura připomínání historie v Německu podle mě není špatná. Není dokonalá a nikdy dokonalá nebude, protože vždycky je co zlepšovat. Německo by si však mělo svou kulturu připomínání historie určovat samo. Vždycky se ptají Židů, jako třeba mě, jak by se měla historie připomínat nebo do jaké míry je Německo antisemitské. Proč bych to měl definovat já? Zdá se, že Německo má tak málo identity, že je nutné ptát se cizinců, co je typicky německé, což je podle mě celkem zvláštní.