Je to sen asi mnohých německých filmových hvězd, aby se staly známými také za hranicemi své vlastní země. To se ale povedlo jen několika málo z nich – filmová kritička Birgit Roschy představuje deset nejúspěšnějších hereček, které udělaly kariéru v cizině.
Ikonou mezi německými herečkami, kterým se podařilo stát se globální legendou, je určitě Marlene Dietrich. Po ní, světoobčance, jež dala přednost tomu, že se už nevrátila do své staré domoviny, neexistovala žádná ženská hvězda z Německa, která by vyzařovala podobnou přitažlivost. Tam, kde se podařilo udělat kariéru režisérům jako Roland Emmerich a Wolfgang Petersen – v Hollywoodu, samotném srdci zábavního průmyslu – tam to zůstávalo slibným herečkám už kvůli jazykové bariéře zapovězeno. Avšak v éře globálního sbližování a mezinárodních koprodukcí existuje stále více charakterních tváří, které lidé poznávají a zbožňují nejen v Berlíně, ale i v Paříži, New Yorku a Los Angeles. K nim patří třeba Franka Potente, pohodová ikona znovusjednoceného Berlína, Marianne Sägebrecht z Bavorska a také Hanna Schygulla, která, podobně jako kdysi Marlene Dietrich, ztělesňuje jednu určitou epochu: nejbuřičštější období německého filmu. Kromě toho tu jsou také herečky, které si své místo ve světovém filmu dobyly zcela nepozorovaně před německým publikem. Zde vyzdvihneme deset těchto z Německa „vyčnívajících“ hereček.
Také ve skutečném životě měla tato stylová ikona a odpůrkyně nacionálního socialismu, která nosila kalhotové kostýmy a udržovala milostný poměr s oběma pohlavími, nekonvenční image. V poválečném Německu ale tuto bývalou emigrantku, která udělala druhou světovou kariéru jako zpěvačka, dlouho nenáviděli jakožto „zrádkyni“. Dietrich, největší německá světová hvězda, se odvrátila od Německa a stáhla se do Paříže, kde žila až do své smrti v roce 1992. V roce 1999 ji Americký filmový institut zvolil jako jedinou německou filmovou hvězdu mezi 25 největších ženských legend filmového plátna všech dob.
V USA se této krásce s křehkým sex-appealem povedla pozoruhodná kariéra, korunovaná rolí Ninočky v broadwayském muzikálu Silk Stockings (Hedvábné punčochy). Jako „nejlepší zpěvačka ve světě bez hlasu“, jak ji nazvala Ella Fitzgerald, plnila tato mnohostranně talentovaná umělkyně koncertní sály i ve vlastní domovině a psala si i vlastní šansony, jako např. Für mich soll’s rote Rosen regnen (Pro mě by měly pršet růže). Tato diva, která své osobní vzestupy a pády popsala mimo jiné v autobiografickém bestselleru Der geschenkte Gaul (Darovaný kůň), se stala legendou dávno před svou smrtí v roce 2002.
Po Fassbinderově předčasné smrti se tato uzavřená umělkyně a Pařížanka stala přední herečkou evropských tvůrců autorských filmů jako byli Andrzej Wajda, Carlos Saura, Jean-Luc Godard a Ettore Scola. Schygullyn lascivně působící šarm poháněl také její druhou, stejně úspěšnou kariéru zpěvačky šansonů. Wach auf und träume (Probuď se a sni): tak zní název její autobiografie, v níž se tato velká dáma evropského uměleckého filmu popisuje jako anti-hvězda a poutnice mezi světy.
„Film musí být dobře okořeněný. A já jsem česnek,“ říkala Sägebrecht. Před tím, než ji objevil režisér Percy Adlon a proslavil ji e své skurilní milostné komedii Zuckerbaby (1985), provozovala tato vystudovaná zdravotní asistentka legendární mnichovskou uměleckou hospodu a vedle toho pracovala v kabaretu a divadle. Poté už si bez ní nebylo filmový svět možné představit. Jak řekla „Na celuloidové louce jsem jedna z posledních sloních matek.“
Trojnásobné matce a manželce multimediálního umělce Roberta Longa se ale podařila druhá kariéra i v New Yorku. Jako zpěvačka jak na klasických koncertech, tak ve své vlastní rockové skupině a s krátkými návštěvami v cool filmech jako v tom od Johna Turturrose Romance & Cigarette (Romance a cigarety, 2005) se, jak ona sama říká, konečně naučila „úsměv“.
Dceři herce Klause Kinskiho, která se narodila v roce 1961 v Západním Berlíně, stál ale image svůdné Lolity často v cestě. Zejména ve své staré domovině ztělesňuje Kinski, která vede v Hollywoodu svůj život trojnásobné matky a herečky, i nadále proměnlivou ženu-děvčátko mezi „femme fatale“ a „femme fragile“.
Ale nebyla to práce, která Potente přiměla k přestěhování do Los Angeles, nýbrž láska. Herečka dělí svůj čas mezi rodinu v L.A. a mnohé role v amerických a německých filmech a seriálech. Kromě toho se této umělkyni narozené v roce 1974 v Münsteru dostalo uznání také jako spisovatelce a režisérce krátkých filmů.
Dosud byla Christiane Paul k vidění v mezinárodních filmech jen zřídkakdy, ale v roce 2016 byla jako první německá herečka vyznamenaná cenou Emmy, Oskarem americké televize, za německý teroristický thriller Unterm Radar (Zmizelá a obviněná, Elmar Fischer, 2015).
Narodila se jako Diane Heidkrüger v roce 1976 na venkově v Dolním Sasku a v 16 letech odešla do Paříže, aby se stala modelkou. Když v roce 2004 slavila mezinárodní úspěch s rolí krásné Heleny v historickém eposu Troja (Wolfgang Petersen, 2004), byla ve Francii už uznávanou herečkou. Ačkoli se s dalšími hollywoodskými kasovními trháky jako National Treasure (Lovci pokladů, Jon Turteltaub, 2004) a Inglourious Basterds (Hanebný pancharti, Quentin Tarantino, 2009) přiřadila k mezinárodně nejžádanějším německým herečkám, srdce tříjazyčné světoobčanky bije nadále pro evropské autorské filmy.
Herečka se rychle a bez obtíží etablovala v první lize německého kina. Mezinárodní úspěch v kariéře jí přinesla role Hitlerovy sekretářky Traudl Junge ve filmu Der Untergang (Pád Třetí říše, Oliver Hirschbiegel, 2004). Aniž by to domácí publikum zpozorovalo, stala se tato hvězda bez skandálů, kterou povolali také do poroty filmového festivalu v Cannes, úspěšnou herečkou i v cizině. Francis Ford Coppola, jenž ji obsadil do svého metafyzického dramatu Jugend ohne Jugend (Youth Without Youth, 2007), byl dosud ten nejprominentnější mezi režiséry a světovými hvězdami – dalšími byli Spike Lee, Stephen Daldry, James Ivory a Gérard Depardieu – se kterými tato umělkyně nadaná schopností proměnlivosti pracovala.
