Svědectví o NDR
Východoněmecké dítě z Namibie
Když za Nangulou Costa přišel v roce 2017 referent z kulturního oddělení německého velvyslanectví v Namibii a zeptal se, zda by chtěla podniknout cestu do své východoněmecké minulosti, zaváhala. O tom, jak to bylo s namibijskými dětmi z NDR, totiž koluje mnoho příběhů a fám. Skutečnost, že byla Nangula po mnoha letech pozvána, aby navštívila svou bývalou internátní školu na zámku Bellin a další místa, jí však dalo šanci vyprávět její vlastní příběh. Tím spíš, že jí doprovod dělala pětice namibijských novinářů. Organizátorům – německému ministerstvu zahraničí a Goethe-Institutu – byla za tuto příležitost nakonec velmi vděčná.
Od: Nangola Costa
„Jedna z mých prvních vzpomínek na dětství je z adventu na zámku Bellin v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Sněžilo. My, namibijské děti, které jsme znaly jen uprchlický tábor v Angole, jsme si tehdy myslely, že sníh je cukr. Zklamalo nás, že byl ve skutečnosti studený a mokrý. Do tehdejší NDR jsme přiletěly jen krátce předtím. My: to kromě mě znamenalo dalších 78 dětí. Někteří byli sirotci nebo polosirotci, mnozí pak děti stranických funkcionářů Lidové organizace Jihozápadní Afriky (SWAPO). Jiní, jako já, prostě jen náhodně vybrané děti. Celkem bylo v letech 1979—1989 v NDR ubytováno celkem 430 namibijských dětí – říká se nám také „Ossi-Kinder von Namibia“, tedy „východňáčci z Namibie“.
Já sama jsem se dlouho cítila jako černá Němka, nebo spíše jako černá občanka NDR. Stále se cítím velmi německy, však jsem také dlouho navštěvovala německé školy, vyrůstala jsem v systému a kultuře NDR. Na rozdíl od mnoha fám se s námi v internátní škole na zámku Bellin vždycky zacházelo velmi dobře. Vychovatelky se k nám chovaly láskyplně – to říkají i ostatní východňáčci z Namibie. Vytvořili jsme si zde v Namibii „klub východňáčků“ a dodnes se pravidelně stýkáme. Ale každý z nás samozřejmě vyvozuje ze své minulosti jiné závěry. Za sebe mohu říci, že jsem v Bellinu prožila nádherné dětství, o které bych nechtěla přijít. To místo je velmi idylické, velmi zelené. Zámek, kde jsme měli k dispozici společenské prostory, ložnice a park se spoustou rybníků a vlastní sáňkařskou dráhou, je jako ráj. Když jsem ho teď viděla, připadal mi ještě větší a luxusnější než v dětství.
Není pravda, že jsme tam pobíhali se zbraněmi. Neměli jsme ani žádná propagandistická školení. V podstatě se nám dostalo stejné výuky, jako všem dětem v NDR, jen s tím rozdílem, že jsme se nejdřív museli naučit německy a dříve než ostatní začali s hodinami angličtiny. A samozřejmě jsme se v zeměpise a dějepise více věnovali Africe.
Nezlobím se na matku, že mě tenkrát dala pryč. V uprchlickém táboře by se mi dobrého vzdělání nedostalo, možná by mě tam znásilnili. Matka pro mě chtěla to nejlepší a NDR mi dala šanci k tomu, aby ze mě něco bylo. Jediné, co pro mě bylo traumatizující, byl šok z toho, že jsem se najednou musela do Namibie vrátit. NDR byla naším domovem. Po jejím rozpadu jsem se asi ve čtrnácti nebo v patnácti letech musela rázem vrátit do země, kterou jsem neznala, k matce, která pro mě byla úplně cizí. Být tak náhle vržen z jedné kultury do druhé, bez psychologické pomoci – to bylo pro nás to nejhorší.
My, děti z NDR jsme se v Namibii rozhodně nestaly elitou. Popravdě řečeno, mnozí z nás už potom s politikou nechtěli mít nic společného. Po prudkém šoku, kdy se vše změnilo, mnozí říkali: raději budu žít svůj vlastní život. A to teď dělám. Mluvím několika jazyky, mám bakalářský titul v oboru komunikace a při zaměstnání ještě dálkově studuji. V tomto ohledu jsem velmi německá: věřím, že když se člověk chce něčím stát, musí na tom tvrdě pracovat."