Příběhy z NDR
Mezi socialismem a queer uměním

Byl jedním z významných východoněmeckých grafiků, ale zásadní rozměr jeho tvorby zůstával dlouhá léta utajen. Po znovusjednocení Německa navíc téměř upadl v zapomnění. Dnes však Jürgen Wittdorf (1932—2018) platí se svými ilustracemi, linoryty či dřevoryty nejen za výrazného představitele uměleckého dědictví NDR, ale také za jednoho z průkopníků queer umění v bývalém východním bloku.
 

Od: Matěj Forejt

Z dob, kdy na někdejším Gottwaldově nábřeží v Praze sídlilo velvyslanectví Německé demokratické republiky, se v budově dnešního Goethe-Institutu uchovala i nenápadná součást tehdejší umělecké výzdoby – reprodukce obrazu Jürgena Wittdorfa z roku 1974. Zachycuje mladou dvojici, muže a ženu, ve stylizaci typické pro tohoto umělce: Pár působí přirozeně, atmosféra výjevu je civilní a uvolněná. Mužovy dlouhé vlasy musely ve své době asociovat nonkonformismus a rebelství. Přesto však obraz nepatří k tomu nejdůležitějšímu, co Jürgen Wittdorf zanechal ve své umělecké pozůstalosti. Teprve až relativně nedávno mohly dojít ocenění jeho práce, do kterých nechal v době společenských tabu i diskriminujících zákonů promlouvat svou osobní queer perspektivu. A kvůli kterým mu dnes někteří přezdívají východoněmecký Tom of Finland.

Cesty k umění

Jürgen Wittdorf se narodil v roce 1932 v jihoněmeckém Karlsruhe, do školy chodil v Královci (tehdy Königsbergu, dnešním Kaliningradu), od roku 1952 studoval na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku, kterou dokončil v roce 1957. Právě tady, na někdejší lipské akademii, se v 50. letech začala v ovzduší doktríny socialistického realismu formovat tzv. lipská škola – mnohovrstevnatý proud figurativní malby, jenž se nakonec stal nejvýznamnějším fenoménem umění z Německé demokratické republiky. Hlavní představitelé tohoto proudu (a sami nedávní absolventi zmíněné školy) zde v době Wittdorfova studia začínali působit coby mladí pedagogové: Hans Mayer-Foreyt již od roku 1951, Wolfgang Mattheuer od roku 1952 a Bernhard Heisig od roku 1954. Dobový trend na lipské umělecké scéně dost možná ovlivnil i tvůrčí směřování Jürgena Wittdorfa, jehož styl definuje osobitě stylizovaná figurace.

Po několika letech strávených v Lipsku přesídlil Wittdorf do východního Berlína. Tam v závěru 60. let absolvoval mistrovské studium na Akademii umění NDR u Ley Grundig, prominentní východoněmecké umělkyně, která byla již v meziválečném období známá jako levicově orientovaná grafička. Coby komunistka, židovka a představitelka „zvrhlého“ umění byla za tzv. Třetí říše pronásledována. Nyní, v době mistrovského studia v 60. letech, už měl Wittdorf v šuplíku nejen školní práce, ale také obrázky, do nichž vtěloval svět tak, jak ho viděl jako umělec – gay. Že jsou jeho díla, zpracovaná v hravé grafické nadsázce, ve skutečnosti plná osobních tužeb i momentů vizuální slasti, však tehdy mohli vědět jen Wittdorfovi nejbližší přátelé.

Německá poválečná společnost a queer umění

Nejen v západním Německu, ale také v Německé demokratické republice byla v té době homosexualita trestná. Zatímco ve Spolkové republice Německo zůstal i po druhé světové válce v platnosti neblaze známý paragraf 175 trestního zákoníku tak, jak jej zavedli nacisté, antifašisticky orientovaná Německá demokratická republika jej již v roce 1950 vrátila do mírnější podoby před nacistickou novelou z roku 1935. K výraznějšímu pokroku se ovšem východoněmečtí zákonodárci neodhodlali ani přesto, že obě politické předchůdkyně východoněmecké vládnoucí strany SED, tedy komunistická strana a sociální demokracie, usilovaly o dekriminalizaci homosexuality již za Výmarské republiky.

Ve východním Německu sice nebyli gayové pronásledováni v takové míře jako ve Spolkové republice, nicméně ostrakizace queer lidí se i tam v 50. letech vládnoucí straně hodila: například v médiích při vykreslování nebezpečí úpadkového Západu. K dalšímu posunu došlo až v roce 1968, kdy byl v NDR paragraf 175 společně se starým trestním zákoníkem zrušen a nahrazen jiným, který věnoval neblahou pozornost jen gayům (a nově také lesbám) mladším osmnácti let. Ke zrušení i těchto restrikcí došlo na konci 80. let. V západním Německu nebyl paragraf 175 nikdy zcela zrušen. K jeho definitivnímu vyškrtnutí ze sbírky zákonů došlo až v roce 1994 při sjednocování legislativy obou německých států.

Reálnou situaci queer lidí ve východním Německu však i přes pokrokovější legislativu komplikovala společenská atmosféra totalitního státu a tabuizace homosexuality, kvůli které ji bylo možné otevřeněji tematizovat postupně až v závěru existence socialistické NDR. Mimochodem, první východoněmecký film s queer tematikou s názvem Coming Out, vznikl v roce 1989 a premiéru měl shodou okolností v den pádu Berlínské zdi. Tedy o více jak dvě desítky let později, než vznikaly zmíněné kresby a grafiky Jürgena Wittdorfa.

Oficiální umělec NDR

Když se s vědomím společenské a politické situace v NDR 60. let znovu podíváme na Wittdorfovo grafické dílo, může nás o to více překvapit. Především – jak je možné, že obrazy, které dnes neváháme označovat jako queer umění, tvořil Wittdorf v této době nejen do šuplíku, ale také na státní zakázku? Práce pro státní instituce představovala v zemi, v níž neexistoval trh s uměním, naprosto zásadní zdroj obživy výtvarných umělců. A právě na zakázku vytvořil Jürgen Wittdorf v roce 1964 i grafický cyklus Mládež a sport (Jugend und Sport), jenž je dnes jeho nejoceňovanějším dílem.

Ještě dříve, na začátku 60. let, vznikla pod Wittdorfovýma rukama jiná výrazná grafická série. Byl jí cyklus dřevořezů Mládeži (Für die Jugend), jenž sice vznikl jako volná autorská práce, nicméně Wittdorf za ni v roce 1963 získal oficiální ocenění Svobodné německé mládeže (Freie Deutsche Jugend, FDJ), východoněmecké verze Svazu mládeže. A byla to také FDJ, jež ve svém nakladatelství Wittdorfův grafický cyklus v podobě velkoformátového alba a ve velkorysém nákladu 10 tisíc kusů vydala.

Homoerotika pod rouškou budovatelství

Čím Wittdorf východoněmecké svazáky zaujal? Dokázal ve svých dřevořezech nabídnout svěží a provokativní pohled na kulturu mladých a na generaci, které se tehdy říkalo „polosilní“ (Halbstarke), což byl dobový ekvivalent k českému označení „pásci“. Její mladistvou energii zachytil v grafice Sozia, proměnu genderových rolí na listu s názvem Ještě mu ani nerostou vousy a už je otcem (Noch kein Bartwuchs und schon Vater) a na obraze Skupina s bicykly (Gruppe mit Fahrrädern) mužské přátelství (snad i s lehkými homoerotickými podtóny).

Už předtím, než se cyklus Mládeži dostal v masovém počtu na veřejnost, obdržel Jürgen Wittdorf v roce 1962 zakázku od Německé vysoké školy tělesné kultury v Lipsku, jejímž výsledkem měla být Wittdorfova nejikoničtější grafická práce, již zmiňovaný cyklus Mládež a sport. Jedná se o pětici velkoformátových dřevořezů, zobrazujících výjevy ze života sportovců. Mladé, pohledné muže, oblečené jen do půl těla, v plavkách nebo i úplně nahé, sledujeme při hromadném sprchování, na stavební brigádě nebo během společného fotografování s plavci ze spřátelené africké země. Důraz na krásu mužských těl, vzájemná důvěrnost mezi zobrazenými mladíky i bezpočet precizně odpozorovaných detailů se dnes zdají být jednoznačným vodítkem k odhalení queer perspektivy v těchto vyobrazeních.

Přesto zůstaly výrazné queer aspekty Wittdorfových prací dlouhou dobu nepovšimnuty, nebo přinejmenším nepojmenovány. Vyobrazení mužské krásy a soudružské vzájemnosti totiž ideologickým potřebám socialistického státu, pro které ostatně tento zakázkový cyklus vznikal, vyhovovalo. Ve Wittdorfových grafických listech můžeme nicméně vypozorovat subverzivní lehkost a elektrizující přitažlivost, jíž se od obrazů se srovnatelnými náměty odlišují. Pro srovnání se nabízí legendární velkoformátová malba Dělnická třída a inteligence (Arbeiterklasse und Intelligenz), kterou pro novou budovu univerzity v Lipsku vytvořil na počátku 70. let hegemon malířství lipské školy Werner Tübke. Vedle ní by se Wittdorfova o deset let starší Stavební brigáda studentů sportu (Baubrigade der Sportstudenten) z cyklu Mládež a sport, vytvořená pro jinou vysokou školu v tomtéž městě, dala považovat za její podvratně civilní queer předchůdkyni.

Rychlý konec a postupný comeback

Jürgen Wittdorf dosáhl jako umělec během svého působení v socialistické NDR řady úspěchů. Nebylo mu upřeno oficiální uznání, působil i jako pedagog. Vytvořil díla a celé grafické cykly, které jsou dodnes neopominutelné. Přesto jeho tvorba po pádu Berlínské zdi upadla do zapomnění. Zatímco umělecké dědictví NDR si v 90. letech procházelo dramatickým bojem o opětovné uznání, Wittdorf ve znovusjednoceném Německu zůstával v ústraní a scházel se především s úzkým okruhem svých přátel.

První krok k uměleckému comebacku zajistila Wittdorfovi ještě za jeho života až sólová výstava v roce 2004, o niž se zasloužilo berlínské Schwules Museum. V nedávné době pak v úsilí o Wittdorfovu rehabilitaci pokračovala posmrtná výstava Lieblinge (Miláčci), již v roce 2020 uspořádal Kunstverein Ost (KVOST). U příležitosti umělcových nedožitých 90. narozenin se pak na přelomu let 2022 a 2023 uskutečnila retrospektiva v galerii Schloss Biesdorf.

Důležitou roli ve znovuobjevování Wittdorfova díla dnes hrají zejména sběratel Boris Kollek a berlínský galerista Jan Linkersdorff, Wittdorfův bývalý žák. Oba po Wittdorfově smrti vydražili jeho uměleckou pozůstalost, která se tak dnes kromě fondu zmíněného Schwules Museum nachází i v jejich soukromých sbírkách Privatsammlung Kollek a Sammlung Jürgen Wittdorf, existující při Studio Galerie Berlin. Jürgen Wittdorf se tedy jako jeden z průkopníků queer umění ve východním bloku nakonec ještě stihl dočkat i doby, kdy je možné otevřeně docenit mnohovrstevnatost jeho grafických děl i odvahu prolamovat svou tvorbou společenská tabu. A cesta k jeho plnohodnotnému znovuobjevování stále pokračuje.