Literatura
Paul Celan

Jedním z významných literárních výročí, která případají na listopad, jsou narozeniny Paula Celana (*23. 11. 1920), snad nejvýznamnějšího poválečného básníka německého jazyka. Ten svůj život v roce 1970 ukončil skokem do Seiny - zůstalo po něm však dílo, které je věru nadčasové.

Od: Jana Dušek Pražáková

Báseň Corona vytváří za časů korony zvláštní čtenářský zážitek: „Stojíme v objetí v okně, z ulice dívají se na nás. […] Je čas, aby byl čas. Je čas.“ Ale Paul Celan nebyl typem básníka, který by v současné době napsal báseň s takovým titulem, vždyť referenční přímočarostí se jeho absolutní poezie, napájená symbolismem, expresionismem a surrealismem, zrovna nevyznačuje. Když už se ale báseň v roce 1952 ve sbírce Mák a paměť objevila – a dokonce jí částí jednoho verše propůjčila název –, zkusme zvědavost uspokojit pátráním po domnívaných inspiračních zdrojích.

Hans Christoph Buch ve svém článku pro týdeník Die Welt uvádí, že v Petriho Slovníku cizích slov z roku 1889 je heslo Corona opatřeno významy „koruna, věnec, tonzura, mužstvo, příbuzenstvo, syfilitická vyrážka“. Kromě nich pojem odkazuje k Souhvězdí Severní koruny, která podle řecké mytologie představuje korunu Ariadny. V duchu katasterismu populárního v helénismu korunu na oblohu vsadil bůh Dionýsos, který se s Ariadnou oženil. Literární vědci pak v básni spatřují zejména vyjádření lásky k rakouské spisovatelce a básnířce Ingeborg Bachmann.

Básník „z kraje, v němž žili lidé a knihy“

Poezii Paula Celana ovšem udávají tón zejména tři témata, která s sebou přinesla druhá světová válka: ztráta domova, ztráta rodičů a s tím související pocit viny. Celan pocházel z Černovic, hlavního města Bukoviny, která se dnes rozkládá na území Rumunska a Ukrajiny, ale historicky se Černovice postupně ocitly na mapě Rakouska-Uherska, Ukrajiny, Sovětského svazu a Rumunska. Až do války byl tento region místem soužití různých jazyků a národností a německy hovořící Židé, k nimž patřila také Celanova rodina, tvořili jeho významnou součást.

Nebývale tolerantní multikulturní ráz oblasti, kde ovládat několik jazyků bylo zcela běžné, se odrazil v hojné literární tvorbě zdejších autorů. Poté, co rodiče Paula Celana zahynuli v koncentračním táboře – otec zemřel na tyfus a matka byla zastřelena –, nepřestal si básník vyčítat svůj díl viny za jejich smrt: nepovedlo se mu totiž přesvědčit je k včasnému útěku do úkrytu před deportací.

Lkání nad ztrátou rodičů a domova přechází tu v pochybnost nad smyslem (ztráty) vlastního života: „Co bylo by to, matko: růst či rána, / když zahynul bych v sněhu Ukrajiny?“ (Na Ukrajině, matko, právě sněží, s. 16; citace básní v tomto článku v překladu Radka Malého pocházejí z výboru Černé vločky, Archa 2016), tu zas v pocit poskvrněnosti další vlastní existence a slova vůbec (Kterýkoliv kámen zvedneš, s. 50). Celanovu tvorbu však ovlivnila zásadně nejen zkušenost holocaustu, ale do značné míry také četba básníků jako Rainer Maria Rilke, Georg Trakl nebo Stefan George, a též Hölderlin a Heinrich Heine.

Zajímavostí je, že se Celan vztahuje také k českému prostoru. Básně Čtoucí větev a Vápnitý krokus ze sbírky Sněžný part reagují například na srpnovou okupaci v roce 1968. Báseň V Praze pak vyvolává alchymistickou minulost města za vlády Rudolfa II. („hebrejština kostí, / na sperma rozemletá, / stekla přesýpacími hodinami“, s. 102). V básni Všechno je jinak se lyrický subjekt vydává na imaginární cestu do míst, která se jeho rodičům stala útočištěm při nepokojích na Bukovině během první světové války: do Moravského úvalu (jeho babička z otcovy strany byla pohřbena v Kyjově) a Ústí nad Labem, kde jeho matka strávila tři roky. Sám se chtěl jednou podívat do Prahy, jak dokládá jeho dopis z 5. 8. 1965 adresovaný německé studentce a přítelkyni Gisele Dischner (korespondence Wie aus weiter Ferne zu Dir, Suhrkamp 2012, s. 14–15).

„Je čas, aby se kámen odhodlal kvést.“ Burcování hranic zažitých pojmů

Zatímco řeči raných textů autor na cestě ke čtenáři neklade zásadní překážky, prožívání trýznivé zkušenosti připravuje radikální zvrat v přístupu k jazyku, který se na povrchu projeví v prvé řadě rozvolněním struktury a odlukou od rýmu. Sbírky, které vznikly po půlroční zastávce ve Vídni a přesunu do Paříže v roce 1948, hlásí jediné: holocaust a svět už nelze uchopit tradičními způsoby. Jedinou záchranu skýtá totální převrácení výrazových možností, rozbití syntaxe, jazykový experiment, expresivita podpořená oxymóry a přesmyčkami. Těžko srozumitelnými verši plnými netransparentních šifer Celan zdrchaně obráží skutečnost, která překročila hranice veškerého chápání.

Tvorba posledního desetiletí Celanova života je nejkomplikovanější. Poznamenalo ji hlavně zhoršení psychického stavu a paranoia, způsobené mediálním lynčem, který se rozpoutal poté, co jej vdova po Yvanu Gollovi obvinila z plagiátorství. Po četných pobytech v psychiatrických ústavech, kde byl hospitalizován v 60. letech, Celanova nemoc nakonec vyústila v sebevraždu skokem do Seiny, na jejímž břehu bylo jeho tělo nalezeno 1. května 1970. Sbírky Růže nikoho (1963), Dechovrat (1967), Strunná slunce (1968) nebo Potemněla (1968) na jednu stranu už neobsahují tolik explicitních odkazů na holocaust. Na druhou stranu se lyrický subjekt halí do čím dál neprostupnější mlhy plné úsečně sdělovaných znamení a poselství, kterou tu a tam obměňuje odkazy na židovství a kořeny svého rodu, ale i na aktuální společenské události a literární dění. Mocná gesta, vzpurné síly, do protikladu k zářím a vzplanutím kladené stíny: autor spatřuje v útěku do jazyka šanci k vybudování alternativního utopického světa.

„Brouci noci přicházejí. Putují přes tvé dlaně do světa.“ Píseň [Celanova] života neutichá

Recepce Celanova díla je zaslouženě intenzivnější i vzhledem k letošním výročím. Hlubší pochopení jeho myšlení a vnímání umožňuje básníkova korespondence: s manželkou Gisèle Lestrange, zmíněnými Ingeborg Bachmann (Čas srdce, 2013) a Giselou Dischner, přítelkyní z mládí Ilanou Shmueli, básnířkou Nelly Sachs nebo též s pražským rodákem, básníkem Franzem Wurmem. Mnoho dosud nevydaných dopisů obsahuje pak nový objemný titul Etwas ganz und gar Persönliches (2019), ve kterém Barbara Wiedemann uspořádala vybranou Celanovu korespondenční aktivitu na způsob biografie.

Ačkoliv podle autorů příručky Celan-Handbuch. Leben – Werk – Wirkung (2012) básníkova poezie podle dostupných překladů vzbuzuje nejvíce pozornosti ve Francii, Itálii, Nizozemí, Polsku a Rusku, nezůstává česká recepce nikterak pozadu. Převádět Celanovy básně do češtiny začali už Jan Skácel, Jiří Gruša, Ludvík Kundera (Sněžný part, 1986) nebo Věra Koubová. Tématu české recepce Paula Celana se věnoval Radek Malý (v několika studiích a monografii Domovem v jazyce a Josef Hrdlička. Česká knižní produkce ostatně v poslední dekádě prožívala takřka celanovský boom. Geniálního básníka českému čtenáři přibližují překlady Evy Syřišťové ve výboru Báseň – domov v bezdomoví Paula Celana (2012), překlady dvou sbírek Miloše Tomasca: Mříž hovorny. Růže nikoho (Malvern/H+H 2015) nebo již zmíněná korespondence s Ingeborg Bachmann Čas srdce (2013, přel. Vlasta Dufková / Michaela Jacobsenová).

Co do literárněkritické reflexe nejúspěšnějším se pak stal výbor Černé vločky, který uspořádal překladatel Radek Malý a v roce 2016 vydalo zlínské nakladatelství Archa (všechny citace v tomto článku pocházejí z tohoto výboru). Knížka obsahuje průřez napříč všemi publikovanými i posmrtně uspořádanými sbírkami autora, včetně básní z juvenilních sbírek vzniklých ještě za války na Bukovině a také texty dvou přednášek, tzv. Brémská řeč a Meridián.

Německý filozof Theodor Adorno proklamoval, že psát básně po Osvětimi je barbarské. Ovšem jen do doby, než se seznámil s textem Fuga smrti. Nejslavnější báseň Paula Celana dokazuje, že poezii jen tak něco na lopatky nepoloží. Revize jazyka vynucená holocaustem se místo toho tak trochu proti vůli svého autora (ze strachu z estetizace a snad i kvůli vědomí, že motivická spleť básně čerpá z kolektivního autorství bukovinských básníků) zapsala do dějin světové literatury – ta Celanův dobrovolný odchod ze života ostatně vidí jako pozdní následek šoa.

Mnohé Celanovy básně byly zhudebněny – básníci na Adornův postulát reagovali zejména změnou hudebnosti textů (jako příklad blízkosti hudbě Celan-Handbuch. (2012) zmiňuje báseň Corona). V roce 2001 vznikla dokonce opera Celan, kterou pro drážďanskou Semperoper složili Peter Ruzicka (hudba) a Peter Mussbach (libreto). Podle korespondence Paula Celana a Ingeborg Bachmann natočila v roce 2017 režisérka Ruth Beckermann s autorkou Inou Hartwig film Die Geträumten.