Dörte Hansen, Polední hodina

Dörte Hansen, narozená v Husumu v roce 1964, pracovala jako redaktorka NDR a autorka pro rozhlas a tisk po studiu lingvistiky v Hamburku. Ve svém debutovém románu Starý kraj, který se stal bestsellerem v roce 2015, se zabývala tématem domova a země jako místa smyslnosti pro obyvatele měst. Její druhý román Polední hodina pojednává také o zemi. Na příkladu používá fiktivní severofríské město „Brinkebüll“ a popisuje nepokoje v severoněmeckém státě v důsledku strukturálních změn od 60. let. Dörte Hansen žije se svou rodinou v Severním Frísku.

Německý román z vesnického prostředí je zdařilou studií svérázných postav, vylíčených velmi plasticky, se všemi jejich rodinnými dramaty a traumaty. Autorka v něm zpracovává zánik starých pořádků a neúprosnou vesnickou logiku. Line se ovšem rozvláčně, děj brzdí také množství německých jmen, je nutné se začíst a ponořit se do trefných obrazů podílejících se na vzniku melancholické atmosféry.

 

Německá novinářka a spisovatelka Dörte Hansenová (nar. 1964), autorka úspěšné prvotiny Starý kraj (Host, 2016), ve své následující próze Polední hodina pokračuje v polemice s žánrem vesnického románu a s ním spojenou idealizací venkova. Děj opět situuje do severoněmecké vesnice, tentokrát do fiktivního Brinkebüllu, a zpracovává téma přerodu tradičního venkova v moderní.

V Polední hodině se započíná konec starých časů pozemkovou reformou v sedmdesátých letech minulého století a odjezdem inženýrů z vesnice. Ti po sobě zanechali nejen plán na úpravu pozemků jako podle pravítka, bez mezí a remízků, ale také těhotnou postiženou dívku Marret, jež platí za místního blázna, schraňuje zbytky zdejší přírody a po porodu začne číst ze znamení blížící se konec světa. Její syn Ingwer Feddersen, který se před padesátkou vrací do rodného Brinkebüllu, aby se staral o prarodiče, je v románu spojnicí mezi dějem odehrávajícím se střídavě v současnosti a minulosti. Život této zdařile pojaté ústřední postavy je zachycen ve zlomovém okamžiku osobního zúčtování.

Hostinec tiché Elly a výřečného Sönkeho Feddersenových je jako pevný bod celé vesnice zároveň logickým středobodem románu. Má roli světské zpovědnice, je místem setkávání, oslav, pohřbů, tance a jsou s ním spjaté nejen ústřední postavy románu, ale také svérázné postavičky celé vesnice zápasící s životem stejně jako se silným severním větrem. Důležitost oslav vystihuje Brinkebüllský zákon: i kdybys neměl na chleba, oslavu svých narozenin pro sousedy v místním hostinci uspořádat musíš. Ani po letech se tu nic nemění, je to skanzen starých časů, který přitakává transformaci až se smrtí hospodského Sönkeho, jednoho z posledních starousedlíků. Přetavit se má do westernového amerického lokálu pod rukama místního spolku country tanečníků Line dance Buffalos.

Písně, šlágry, jsou důležitou součástí Ingwerova života a vlastně i života jeho rodiny. Z toho důvodu se dostaly i do názvů kapitol. Je ovšem matoucí, že úryvky z anglických písní nejsou přeloženy do češtiny, oproti těm německým. Nepřeložené se pak objeví i v samotném textu. Ač je to jistě ospravedlnitelné, výsledek působí podivně.

Silným motivem je půda, děděná z generace na generaci, a s ní související zakořeněnost v rodových tradicích. Ač se Ingwer svou cestou vysokoškolského profesora vymyká zavedeným pořádkům a zklame Sönkeho, který ho bere jako svého syna a následníka, půda ani pro něj neztrácí důležitost. Pro Ingwera, stejně jako pro místního učitele a vlastně i Marret, kteří trpí rodinnou nezakotveností a tajemstvími nakupenými kolem jejich životů, ztrácí půda hodnotu rodinného majetku a oproštěna od těchto druhotných významů se stává tím, čím je primárně – hlínou, ve které se dají sbírat horniny. A také provádět archeologické vykopávky poukazující na naši společnou lidskou minulost.

Autorka zdařile a s neúprosnou přesností zachycuje vesnickou logiku, řád věcí a komunitní myšlení. Všichni vědí všechno o ostatních, ovšem ten, koho se to týká, vesměs nic netuší a za jeho zády ho častují zlými přezdívkami. Už malé dítě ví, co nemá říkat. Kukaččí děti, nevěry, závislosti. Vesnice odpouští mnohé, když jsi místní, i to, že mlátíš svou ženu a dítě. Největším prohřeškem je být cizák.

Obrazy, které se před čtenářem vynořují pomocí přiléhavých metafor, se nesou v melancholické, tíživé atmosféře. Povaha postav jako by se v románu odvíjela od prostředí, ve kterém žijí. Na sugestivním popisu místních reálií je znát, že autorka ze severního Fríska pochází a po štacích po evropských městech se do něj zase vrátila.

Dörte Hansenová se zaměřuje na mezilidské vztahy a rodinná tajemství. Velmi plasticky vykresluje psychologii a traumata jednotlivých postav, často jen v náznacích a detailech skládá mozaiku rodiny Feddersenových. Do té je zapracována i válka, konkrétně problematika navrátilců, které už nikdo nečeká. Upřednostnění sociální problematiky však zpomaluje dějovost, román je rozvláčný, čtivost překladu brzdí také množství německých jmen, ale nakonec ho čtenáři ocení podobně jako chuť dlouho taženého vývaru.

© Martina Siwek Macáková
Autorka je publicistka a redaktorka internetového literárního časopisu iLiteratura.

Recenze vznikla ve spolupráci s internetovým literárním časopisem iLiteratura.
Román Polední hodina vyšel 2019 v nakladatelství Host v překladu Viktorie Hanišové.

– Starý kraj. (Altes Land. Penguin Verlag 2015) Přeložila Viktorie Hanišová. Host 2016.
– Polední hodina. (Mittagsstunde. Penguin Verlag 2018) Přeložila Viktorie Hanišová. Host 2019.

Konec světa je tady! A co teď?

Hvězda německé literatury. Dörte Hansenové právě v češtině vychází próza Polední hodina.

Dörte Hansenová (nar. 1964) dosáhla dvěma knížkami toho, o čem sní jiní spisovatelé celý život: stala se bestselleristkou a respektovanou postavou německojazyčné literární scény. Prvotiny Starý kraj (2015) se prodalo víc než milion výtisků. Podobně úspěšný je i její druhý titul Polední hodina (2018), který právě vychází v českém překladu Viktorie Hanišové.

Debutovala jste teprve před čtyřmi lety, do té doby jste pracovala jako novinářka. Co vás přimělo k té změně?

Nešlo vyloženě o vědomý proces. Celý život jsem se živila psaním pro rozhlas a tištěná média. A myšlenka, že napíšu knihu, mě provázela od dětství. I když to byla velmi vágní myšlenka. V jistém životním okamžiku, kolem padesátky, pak přišlo jakési pnutí: nabyla jsem dojmu, že musím něco změnit. Bylo jasné, že jestli chci něco napsat, musí to být právě teď. A tak jsem místo krize středního věku napsala první román.

S tou knihou jste posbírala fantastickou slávu. Najednou jste literární celebrita. Co to s člověkem udělá?

Nejdřív to bylo překvapení a radost. Pak ale přišla panika. Měla jsem pocit, že když se mohla stát taková nepravděpodobnost – můj debut je bestseller! –, že teď se může přihodit už úplně cokoli. Třeba lidé kolem mě najednou zemřou nebo se zřítí nebesa. Bylo to jako v nějaké podivné pohádce, vůbec mi to nepasovalo do představy, kterou o sobě mám. A tak jsem začala pochybovat, co vlastně o sobě i okolním světě vím. Ten úspěch mě šokoval a znejistil. Ale pak jsem se s tím sžila. Dneska mě ta skutečnost uklidňuje: místo existenčního strachu mám svobodu psát si, co chci a kdy chci.

Jak jste se dostala k novinařině?

Do všech věcí, které dělám, se pouštím pozdě. Dokončila jsem na škole doktorát a myslela, že ze mě bude vědkyně, jenže pak jsem si uvědomila, že svět vědy je mi příliš těsný. Chtěla jsem ale zůstat u psaní, a tak jsem se rozhodla pro novinařinu. Žurnalistiku jsem nikdy nestudovala, prostě jsem rovnou začala pracovat jako novinářka na volné noze.

Pracovala jste pro různá německá rádia, pak pro tisk. Jak jsou na tom tradiční média v Německu dnes. Mají budoucnost, nebo je převálcoval internet?

Je to stejné jako všude jinde. Deníky mají obrovské problémy. Dnešní mladí lidé už neumějí noviny číst a veřejnoprávní média je moc nezajímají. Hodně se diskutuje, jak tenhle trend zvrátit, jak oslovit čtenáře nejen nad šedesát let, ale i ty mladé. Vlastně si říkám, že jsem novinařinu opustila ve vhodnou dobu, protože situace se dál zhoršuje. Snižují se náklady, spojují se redakce, řadu kolegů propustili. A týká se to jak tištěných novin, tak rozhlasu. A bude hůř…

Co s tím?

Bylo by třeba změnit chování a návyky mladých lidí. Ale s tím by se muselo začít už na základní škole. Některá tištěná média třeba zvou studenty do redakcí, aby zvýšila jejich zájem o věc. Ale obávám se, že tuhle bitvu prohrajeme.

Hned na první stránce vaší Polední hodiny je věta „Nastává konec světa“. Jak vnímáte, co se dneska ve světě děje?

Člověk si musí optimismus vybojovat. Pokud příliš sledujete zprávy, můžete nabýt dojmu, že konec světa opravdu nastává. Jako za třicetileté války, o které jsem nedávno hodně četla: miliony lidí zabil mor, všude ruiny a spáleniště. Informace je třeba filtrovat, naložit si jen tolik, kolik unesete. Mám vždycky radost, když se dozvím i něco pozitivního, třeba že někdo vynalezl rozložitelné obaly. Ale důvody pro konec světa i proti němu by se našly v každém období lidských dějin…

Není ale pozitivní myšlení v době, kdy se na nás valí hrozivé zprávy o globálním oteplování, o agresivním Rusku a Číně, trochu sebeobelhávání?

To bychom se museli shodnout, co znamená konec světa. Pro mě je to zničení lidské civilizace a k tomu ještě nedošlo. A pak: jaká je alternativa k pozitivnímu myšlení? Musela by znít: Konec světa je tady! A co teď? Jak s tím má člověk žít? Mně to přijde nesnesitelné, a proto se pokouším dívat na věci jinak. Nechci si nechat vzít víru, že existují lidé, kteří opravdu usilují o lepší svět. Možná to zní naivně, ale chci si tuhle víru dopřát.

V Polední hodině píšete o fiktivní německé vesnici Brinkebüll. Je v tom symbolika: návrat k tradici, k přírodě, k sobě?

Pro mě je Brinkebüll symbolem procesů, které se v 60. letech odehrály víceméně ve všech německých vesnicích: Selský život tehdy rázem skončil. Polední hodina je tedy příběhem o ztrátě. Brinkebüll reprezentuje řád a společnost, které už neexistují. Pohled je to sice nostalgický, ale nesentimentální, vesnici rozhodně neidealizuje. Před půlstoletím skutečně došlo k jakémusi konci světa, i když se týkal jenom malých selských hospodářství. Byl to svět, který moje generace ještě poznala, ve kterém vyrostla. Šest tisíc let předtím se v tom světě prakticky nic neměnilo a najednou takový zvrat. Právě to jsem chtěla v románu zachytit.

Máte na německé literární scéně nějaké blížence?

Mým věčným a nikdy nedosažitelným vzorem je Thomas Mann. Jeho Buddenbrookovi jsem přečetla snad desetkrát. Další vzory pak nacházím v americké literatuře: Elizabeth Stroutová, Anne Tylerová, Annie Proulxová – všechno vynikající autorky. Ze současných německy píšících autorů mám ráda Daniela Kehlmanna, jehož román Tyll jsem měla na mysli, když jsem se zmínila o třicetileté válce. A samozřejmě Hertu Müllerovou. Čtu ale velmi nahodile, bez jakéhokoli plánu a struktury. Nedávno jsem si například přečetla Grimmelshausena, protože mě předtím uchvátil Kehlmannův Tyll. Svět je plný skvělé literatury. Někdy mě to trochu děsí: Proč bych měla napsat další knihu? Vždyť je jich tolik lepších než ty moje…

Sledujete českou literaturu?

Úplnou náhodou teď čtu Anežku od jisté Hanišové. Taky jsem četla Winterbergovu poslední cestu od Jaroslava Rudiše. Kdysi jsem četla hodně Václava Havla. A dál? Slibuji, že se brzy do něčeho dalšího pustím.

 
Rozhovor vedl Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik, tlumočila Viktorie Hanišová. Tento rozhovor byl zveřejněn v Lidových novinách 9. prosince 2019.

(1980) překladatelka, autorka

Viktorie Hanišová  pochází z Prahy. Vystudovala učitelství anglického a německého jazyka na Univerzitě Karlově. Profesně se věnuje překladatelství z angličtiny a němčiny a působí též jako autorka v nakladatelství Host. Z němčiny přeložila romány  Polední hodina (Mittagsstunde, Dörte Hansen),  Stovka černých šicích strojů (Hundert schwarze Nähmaschinen, Elias Hirschl), Chuligán (Hool, Philipp Winkler), A co to má co dělat se mnou? (Und was hat das mit mir zu tun? Sacha Batthyany), Starý kraj (Altes Land, Dörte Hansen).

Databáze Německá literatura v českém překladu