FENOMÉN OBÝVACÍ STĚNA
Nábytková stěna v obýváku

Na začátku 20. století byla obývací stěna považována za symbol moderní sériové výroby nábytku. Dnes je s ní spojováno především normované soukromí a neutěšenost stárnoucích panelových novostaveb.
 

Mluvit o bydlení znamená dnes také mluvit o stěhování. Everybody´s Moving nazval výtvarník Jay Gard v roce 2014 svou individuální výstavu, uspořádanou v Lipsku. Od stropu Galerie b2_ však pověsil kus nábytku, který je přímo protipólem soudobé mobilnosti – obývací stěnu svých prarodičů. Upevněná na ocelových lanech jako kyvadlo a zbavená své původní funkce se vznášela v prostoru podobně jako otázka, jaké místo dnes ještě zaujímá.

Za první obývací stěnu je považován systém německé firmy Erwin Behr, vyrobený v roce 1921 podle návrhu vídeňského architekta a návrháře nábytku Franze Schustera. Jeho raná forma skříňové stěny se o čtyři roky později objevila i v Le Corbusierově obytném bloku Unité d’Habitation v Marseille. Skříňky sahající do výše boků, které se nacházely v interiéru moderního „stroje na bydlení“, zachycovaly formální jazyk fasády – přísně modularizovaného bloku. Podle Axela Müllera-Schölla, profesora bytové architektury a nábytkového designu na umělecké vysoké škole Burg Giebichenstein v Halle, je na nich patrný všeobecný architektonický princip: „Skříně jsou v podstatě mikroarchitektura. Čerpají z městského vzhledu a kopii tohoto vzhledu vnášejí do interiéru domu.“ S obývací stěnou je stále spojována také paneláková sídlištní architektura, která především v bývalé Německé demokratické republice šířila závan společensko-politické minulosti. Právě v NDR byl však dále rozvíjen Le Corbusierův modernistický impuls pro interiérový design.

A opět ve městě Halle vyučoval mezi lety 1966 a 1996 nábytkový a bytový design Rudolf Horn. Od něj pochází jeden z nejznámějších skříňových systémů – Möbelprogramm Deutsche Werkstätten, zkráceně MDW. Vyráběl se od roku 1967 v tehdejším národním podniku VEB Möbelkombinat v Hellerau. Skládal se z variabilních jednotlivých dílů a byl na hony vzdálen nábytkovému monolitu, za který je obývací stěna dnes považována. Program MDW sliboval mobilitu, ba dokonce individualitu. Podle tohoto konceptu si uživatelé nekupovali předem daný produkt, ale vlastní montáží mu dávali konečnou podobu, která odpovídala jejich vlastním potřebám a představám.

Obývací stěna na kolečkách

Reálná ekonomika NDR však Hornovu myšlenku zbavila podstaty. Prodejci nábytku prezentovali systém jako kompletní obývací stěnu a tak ho také prodávali. V 70. letech dostal pak výrobní závod v Hellerau státní pokyn, aby vyráběl už jen předem smontovaný nábytek. Také ve Spolkové republice Německo byla sériová výroba ztotožněna se standardizovanými, prefabrikovanými tvary, takže se zde rovněž rozmohly kompletní skříňové sestavy. Nábytek takřka mimovolně získal podobu celoplošné vestavby. V USA, jak říká Axel Müller-Schöll, je obývací stěna pevnou součástí bytu, která v bytě zůstává, i když se nájemci vystřídají. Když si někdo pořídí obývací stěnu v Německu, tak ji při stěhování do jiného bytu většinou nemůže v původním bytě zanechat – ale stěhovat se s ní se mu přitom nechce! „Sestavení skříně PAX od firmy IKEA pro mou dceru mě stálo dva dny,“ dodává Müller-Schöll. Skříňový systém PAX, vyplňující celé stěny místností, je sice v současné době nesmírně úspěšný, ale až příliš připomíná právě obývací stěnu, která dnes vedle normovanosti a měšťáctví symbolizuje usedlý způsob života.

S praktickým návrhem přišel Axel Müller-Schöll, když přestavoval bývalý dům své matky na komplex loftů pro dočasné hosty. Odstranil z některých starých vestavných skříní sokly, nově obložil skříně dřevovláknitými deskami MDF a nakonec je umístil na kolečka. Takto upravené skříně měly umožňovat individuální rozčlenění prostoru, ale také snadné přemístění na místo přechodného pobytu. Müller-Schöll je koncipoval jako inventář životního prostoru, „ve kterém člověk nechce zapustit kořeny, které není domovem, ale ve kterém se člověk přece jen může do jisté míry cítit jako doma.“

Méně nakupovat, méně vlastnit

Než byla obývací stěna prarodičů Jaye Garda zavěšena ke stropu galerie na západě Lipska a začala se pohupovat v prostoru, stála nehybně celých 45 let na stejném místě. „Byla patrně tím nejstálejším předmětem, který jsem znal.“ Mladý umělec se naopak za svůj život už téměř 30krát stěhoval. V létě 2014 si na berlínské vyvýšenině Teufelsberg postavil nejvýše položenou postel v celém Berlíně – dvoupatrový stromový dům o rozloze dva krát dva metry čtvereční, s výhledem na berlínskou verzi Unité d´Habitation – obytný blok u olympijského stadionu. Na tomto místě vnitřního soustředění – většinu času tam Gard trávil čtením – skříně zcela chyběly. Utopická představa o oproštění se od balastu a o životě mimo diktát konzumu vyžaduje zároveň smysluplnější ovlivňování konzumu a prodlužování životního cyklu věcí. Otázka, jak chceme žít, zahrnuje proto také otázku, jak lze věci dobře urovnat. Tato otázka napadá člověka nejen na prahu dveří od bytu, ale také u dveří skříní nacházejících se uvnitř bytu.