FENOMÉN OBÝVACÍ STĚNA
Nábytková stěna v obýváku
![Jay Gard, Obývací stěna prarodičů jako kývající se instalace Jay Gard, Obývací stěna prarodičů jako kývající se instalace](/resources/files/jpg479/Teaser_Schrankwand-formatkey-jpg-w320m.jpg)
Na začátku 20. století byla obývací stěna považována za symbol moderní sériové výroby nábytku. Dnes je s ní spojováno především normované soukromí a neutěšenost stárnoucích panelových novostaveb.
Mluvit o bydlení znamená dnes také mluvit o stěhování. Everybody´s Moving nazval výtvarník Jay Gard v roce 2014 svou individuální výstavu, uspořádanou v Lipsku. Od stropu Galerie b2_ však pověsil kus nábytku, který je přímo protipólem soudobé mobilnosti – obývací stěnu svých prarodičů. Upevněná na ocelových lanech jako kyvadlo a zbavená své původní funkce se vznášela v prostoru podobně jako otázka, jaké místo dnes ještě zaujímá.
A opět ve městě Halle vyučoval mezi lety 1966 a 1996 nábytkový a bytový design Rudolf Horn. Od něj pochází jeden z nejznámějších skříňových systémů – Möbelprogramm Deutsche Werkstätten, zkráceně MDW. Vyráběl se od roku 1967 v tehdejším národním podniku VEB Möbelkombinat v Hellerau. Skládal se z variabilních jednotlivých dílů a byl na hony vzdálen nábytkovému monolitu, za který je obývací stěna dnes považována. Program MDW sliboval mobilitu, ba dokonce individualitu. Podle tohoto konceptu si uživatelé nekupovali předem daný produkt, ale vlastní montáží mu dávali konečnou podobu, která odpovídala jejich vlastním potřebám a představám.
Obývací stěna na kolečkách
Reálná ekonomika NDR však Hornovu myšlenku zbavila podstaty. Prodejci nábytku prezentovali systém jako kompletní obývací stěnu a tak ho také prodávali. V 70. letech dostal pak výrobní závod v Hellerau státní pokyn, aby vyráběl už jen předem smontovaný nábytek. Také ve Spolkové republice Německo byla sériová výroba ztotožněna se standardizovanými, prefabrikovanými tvary, takže se zde rovněž rozmohly kompletní skříňové sestavy. Nábytek takřka mimovolně získal podobu celoplošné vestavby. V USA, jak říká Axel Müller-Schöll, je obývací stěna pevnou součástí bytu, která v bytě zůstává, i když se nájemci vystřídají. Když si někdo pořídí obývací stěnu v Německu, tak ji při stěhování do jiného bytu většinou nemůže v původním bytě zanechat – ale stěhovat se s ní se mu přitom nechce! „Sestavení skříně PAX od firmy IKEA pro mou dceru mě stálo dva dny,“ dodává Müller-Schöll. Skříňový systém PAX, vyplňující celé stěny místností, je sice v současné době nesmírně úspěšný, ale až příliš připomíná právě obývací stěnu, která dnes vedle normovanosti a měšťáctví symbolizuje usedlý způsob života.S praktickým návrhem přišel Axel Müller-Schöll, když přestavoval bývalý dům své matky na komplex loftů pro dočasné hosty. Odstranil z některých starých vestavných skříní sokly, nově obložil skříně dřevovláknitými deskami MDF a nakonec je umístil na kolečka. Takto upravené skříně měly umožňovat individuální rozčlenění prostoru, ale také snadné přemístění na místo přechodného pobytu. Müller-Schöll je koncipoval jako inventář životního prostoru, „ve kterém člověk nechce zapustit kořeny, které není domovem, ale ve kterém se člověk přece jen může do jisté míry cítit jako doma.“
Méně nakupovat, méně vlastnit
![Rudolf Horn, Eberhard Wüstner, Části obývací stěny z národního podniku Deutsche Werkstätten v Hellerau z doby kolem roku 1970, Grassimuseum, Lipsko Rudolf Horn, Eberhard Wüstner, Části obývací stěny z národního podniku Deutsche Werkstätten v Hellerau z doby kolem roku 1970, Grassimuseum, Lipsko](/resources/files/jpg479/Horn_Rudolf_Wuestner_Eberha-formatkey-jpg-default-m.jpg)