Blog Německého muzea
Around the World, část 1.

Od: Mareike Wöhler

Around the World: Propojení textů #ErikaMann

Díl 1: Na parníku „Luitpold“ po Blauberském jezeře

Tím to všechno začalo: Před nedávnem na mém pracovním stole přistála pohlednice. Na ní je vidět britská vzducholoď R34, která jako první přeletěla v roce 1919 Atlantik. Poslal mi ji kolega Yannik Scheurer z Muzea zepelínů (Zeppelin Museum) v jihoněmeckém Friedrichshafenu u Bodamského jezera.

Ale co to má společného s Erikou Mann a parníkem? Milá čtenářko, milý čtenáři, jen trochu strpení: Brzy se všechno dozvíš…

Propojení světa

Na výstavě pojmenované „Propojení světa. Průkopnické lety a letecká doprava přes Atlantik“, která probíhala do 3. května 2020 a která se konala u příležitosti stého výročí prvního přeletu severního Atlantiku vzducholodí, si můžete ve výstavních prostorách vybrat jednu ze čtyř pohlednic, napsat na ni něco a poslat ji odsud tak, že ji hodíte do poštovní schránky společnosti Südmail, aby ji adresátovi doručila. Takovým způsobem byl svět propojen zhruba před sto lety. Podobná akce se uskutečnila v roce 2018 v Muzeu umění v Brémách při výstavě „Hans Christian Andersen. Básník s perem a nůžkami“. Návštěvníci si tam mohli vystřihnout a nalepit na pohlednici jednu z Andersenových siluet, což taky velmi hojně činili. V dobách WhatsAppu a esemesek je to pěkný analogický nápad na zastávku v muzeu, u níž je třeba přiložit ruku k dílu.

Ale to ještě není vše: Kolega z Muzea zepelínů (Zeppelin Museum) mě požádal, abych mu poslala fotku své pohlednice, až dorazí na místo určení. Fotky, na nichž jsou pohlednice z celého Německa, a dokonce z Brazílie či Kanady, už Muzeum zepelínů obdrželo. A tak jsem přinesla vzducholoď R34 na pohledu k naší špici přídě vzducholodi L127 „Hrabě Zeppelin“ a poslala jsem fotku kolegovi.

A pak jsem napsala pohled s motivem Německého muzea (Deutsches Museum) v Mnichově adresovaný Muzeu zepelínů (Zeppelin Museum): je na něm živočich jménem želvuška, zvětšený elektronovým mikroskopem. Želvušku i další podobnou drobotinu si můžeme prohlédnout v Mikroskopickém divadle Německého muzea (Mikroskopisches Theater des Deutschen Museums). A propojení se nakonec vydařilo, pár dní nato jsem totiž dostala zpátky fotku, která ukazuje, jak si k sobě umí najít cestu drobné a obrovské: Želvuška na ní právě koná návštěvu vzducholodě LZ129 „Hindenburg“ ve Friedrichshafenu.

Několik dní po příchodu této pohlednice z Friedrichshafenu obdržel náš tým, který se jmenuje Německé muzeum digitálně (Deutsches Museum Digital), nabídku zúčastnit se digitální akce na propojení různých institucí „Erika Mann: Slušnost, svoboda, tolerance“ (Erika Mann: Anstand, Freiheit, Toleranz │#Erika Mann“). Pořádá se v rámci výstavy „Erika Mann. Kabaretistka – válečná reportérka – politická komentátorka“ (Erika Mann. Kabarettistin – Kriegsreporterin – Politische Rednerin), kterou lze spatřit ještě do 30. června 2020 v Monacensii v Mnichově. Tato snaha o propojení se obrací ke kulturním institucím, jež by měly upozorňovat na témata, jakými jsou např. demokracie či práva žen, a zasazovat se o otevřenou společnost.

Nuže, o čem by se dalo v takovém případě psát? Co má Erika Mann společného s Německým muzeem (Deutsches Museum) a jeho objekty, odhlédneme-li od skutečnosti, že se Erika Mann narodila v Mnichově, kde sídlí i muzeum? A jak se od této skutečnosti dostaneme k tématům slušnosti, svobody, tolerance?

Erika Mann (1905–1969), nejstarší dcera Thomase Manna (1875–1955), odešla v roce 1933 do exilu. Během druhé světové války pracovala jako válečná zpravodajka pro BBC. Dříve již získala výuční list automobilového mechanika a v roce 1931 jako závodnice absolvovala se svým spolujezdcem Richardem „Rickym“ Hallgartenem (1905–1932) desetidenní rallye napříč Evropou dlouhé více než 10 000 kilometrů a vyhrála. Může být tedy vzorem nejen pro ženy.

Erika Mann je autorkou několika knih pro děti. Na její první knize pro dětské publikum je zobrazen malý chlapec, jak sedí na zemi a pozoruje vzducholoď zepelín vznášející se mu nad hlavou. Ilustrace vytvořil Eričin spolujezdec ze závodu, Ricky Hallgarten. Když tu obálku vidím, musím se mimovolně podívat i na pohlednici s zepelínem na svém pracovním stole. Na tu knihu se později ještě podrobně podívám!

Když myslím na silné, nezávislé autorky dětských knih, okamžitě mě napadne švédská spisovatelka Astrid Lindgren (1907–2002). Od roku 1940 byla činná u Švédské zpravodajské služby v oddělení cenzury dopisů. V denících z této doby s názvem Lidstvo snad ztratilo rozum. Deníky 1939–1945 (vydaných posmrtně v roce 2015) líčí každodenní život během druhé světové války v domněle neutrálním Švédsku. Od roku 1941 vyprávěla své nemocné dceři Karin příběhy holčičky, která se jmenuje Pipi Dlouhá punčocha, je to odvážné děvčátko, které dá málo na to, co mu říkají dospělí. V roce 1944 pak tyto příběhy sepsala, tiskem vyšly poprvé o rok později. Do roku 2019 byly knihy s Pipi Dlouhou punčochou přeloženy do 77 jazyků. Astrid Lindgren se pokoušela ve svých knihách děti posilovat pro život se všemi jeho nástrahami. Za svou práci v roce 1978 obdržela Cenu míru Německého knižního trhu.

Ve srovnání s Astrid Lindgren se jeví příspěvek Eriky Mann k žánru dětské literatury jako skromnější: Na podzim roku 1932 – pár měsíců před svým útěkem do exilu – uveřejnila dětskou knihu Štofek letí přes moře (Stoffel fliegt übers Meer) v nakladatelství Levy & Müller ve Stuttgartu, následovalo pak ještě šest dalších publikací pro dětského čtenáře. „Štofek“, kterého napsala pro své mladší sourozence, měl záhy 10 vydání, kniha byla srovnávána s úspěšnou knihou Ericha Kästnera Emil a detektivové a byla přeložena do mnoha jazyků. V roce 1953 vyšla v novém vydání. Její manuskript Stoffel fliegt übers Meer. Novelle in 12 Kapiteln je uschován v Literárním archivu, v archivu Eriky Mann v Městské knihovně v Mnichově, tzv. Monacensii (Sign. L 1374), a lze si jím digitálně zalistovat. Také Eričin otec Thomas a její strýc Heinrich Mann napsali několik knih pro děti, o čemž se dneska téměř neví.

Erika Mann ve své i dnes stále vydávané knize vypráví o zážitcích a dobrodružstvích desetiletého chlapce Christopha Bartela, kterému říkají Štofek a který žije se svými rodiči u fiktivního Blauberského jezera – jde nejspíše o spojení Starnberského a Bodamského jezera. Štofkův otec je rybář, jeho matka pracuje na plovárně. Zatímco ve švédském překladu z roku 1932 (Stoffel tjuvflyger) se chlapec jmenuje Stoffel jako v originále, nazval ho překladatel do dánštiny Ole (Ole flyver over atlanterhavet, 1934), a ve francouzském překladu z téhož roku se chlapec jmenuje Petit Christophe (Petit Christophe et son dirigeable).

Podnětem pro vznik příběhu byla devítiměsíční cesta kolem světa, již dvacetiletá Erika a její devatenáctiletý bratr Klaus Mann (1906–1949) podnikli od října 1927 do července 1928. Na jejím počátku se vydali transatlantickým linkovým parníkem z Rotterdamu do USA, kde dále cestovali vlaky a autem. Pak pokračovali na Havaj, do Japonska, Koreje a Sovětského svazu, následně přes Varšavu zpátky do Německa. O této cestě zveřejnili v roce 1929 v nakladatelství S. Fischer cestopis s názvem Rundherum (Kolem dokola) – jak Klaus Mann na konci poznamenává: „jednou sem, jednou tam a kolem dokola, to je velká zábava“ (s. 141). Tato cesta měla vliv i na příběhy chlapce Štofka.

V jeho příbězích hrají roli reálné dopravní prostředky umožňující pohyb po zemi, po vodě či vzduchem. Neudiví nás to, pomyslíme-li, s jakým nadšením sama Erika Mann na své cestě kolem světa užívala různých dopravních prostředků a že byla nadšenou řidičkou. Na některé z těchto dopravních prostředků bych se zde ráda zaměřila, protože souvisejí s technickými dějinami a s objekty v Německém muzeu v Mnichově (Deutsches Museum). Nejprve se zaměříme na dopravní prostředky na vodě.

„Hurá, jedem’ na jezero, na jezero…“

Jednoho dne sedí Štofek v kapitole „Na širém jezeře“ ve své loďce na Blauberském jezeře a potká loď: „Tu zaslechl něco troubit a viděl, jak parník přijíždí nedaleko za ním. Obě lopatková kola vpravo a vlevo pěnila vodu - byl to nádherný kolový parník, jmenoval se ‚Leopold‘ a byl všechen natřen červenými a zlatými barvami, které teď skvěle zářily v slunci.“ (s. 48)

Parník, který autorka ve své knize popisuje, má reálnou předlohu. Model tohoto parníku je dlouhý zhruba 1,20 metru v měřítku 1:50 a vlastní ho Německé muzeum (Deutsches Museum) (DMO, inv. č. 76365). Parník „Luitpold“ byl pojmenovaný po tehdejším princi vladaři Bavorského království, vyrobila ho loděnice J. A. Maffei a na vodu byl spuštěn v květnu 1890. V letech 1918 a 1919 nesl jméno „Mnichov“ („München“), v roce 1955 byl sešrotován. Při výkonu stroje zhruba 400 HP (tedy koňské síly) dosahoval dvouválcový sdružený parní stroj s dvěma kotly rychlosti přes 20 km/h. Železnicí Pasing–Starnberg, vybudovanou pro potřeby mnichovských výletníků, se obyvatelé královského hlavního sídelního města dopravili k jezeru, kde mohli nastoupit do elektricky osvětleného salónního parníku s přepychovým vybavením interiéru, což muselo být nádherné především při západu slunce. Loď nabízela místo 1000 pasažérům.

Místní rybáři ale už nebyli tolik nadšení parníkovou dopravou, která byla na jezeře zahájena roku 1851. Kvůli každodenním výletníkům a regionálnímu masovému turismu se obávali o stavy ryb a také o příjmy z přepravy po jezeře.

V knize, kde Štofkův táta v noci na jezeře rybaří, se jeho přítelkyně Agi proti těmto poměrům bouří: „Už jede – v sedm hodin dvaatřicet jede parník; ale není vůbec k ničemu, klátí sebou a dělá zajížďky, takže bych vám skoro radila, abyste se raději svezli loďkou“ (s. 15). Není náhoda, že je to Štofek, kdo ve svém veslovém člunu „Lissy“ převáží za honorář turisty přes jezero.

Rodina Mannova znala kolesový parník „Luitpold“ zřejmě z vlastní zkušenosti víkendových výletníků. Od roku 1914 bydleli v Mnichově ve vile v Poschingerstraße č. 1 v Bogenhausenu (městská část Mnichova). O tom svědčí také trimestrální školní jízdenka Eriky Mann z roku 1923/1924, s níž tehdy osmnáctiletá studentka jezdila tramvají na své dívčí gymnázium. Tento lístek je uchován v Mnichovské městské knihovně / Monacensii (Sign. EM D 4).

Zatímco nám model umožňuje vytvořit si celkovou představu o tom, jak parník vypadal, můžeme se o jeho impozantních rozměrech přesvědčit na jednotlivostech, které má Německé muzeum (Deutsches Museum) rovněž ve svých sbírkách, např. si můžeme prohlédnout jedno z obou lopatkových koles „Luitpoldu“ (DMO, inv. č. 79416). Je vysoké ca. 3,3 m, široké 3,0 m a dlouhé/hluboké 2,0 m. Návštěvníci si ho mohou prohlédnout společně s modelem kolesového parníku na výstavě „Lodní doprava“.

Postava z přídě, která na našem modelu (už) není, impozantní Tritón s chlapcem na rameni, zhotovený sochařem Rudolfem Maisonem (1854–1904) ve stylu naturalismu, se dnes nachází v Muzeu Starnberského jezera (Museum Starnberger See).

Ještě jednou se vraťme k našemu knižnímu dětskému hrdinovi: Štofek se totiž jednoho večera se svým člunem „Lissy“ – protože bouří – zahákne za parník „Luitpold“ a nechá se vléct přes jezero na druhý břeh. Tam stojí hala pro vzducholodě a ta ho moc zajímá.

Jaká dobrodružství Štofek zažívá dále, jakou roli při nich hraje vzducholoď zepelín a jak se to má s černým pasažérem na jeho palubě, si můžete přečíst v druhém díle našeho blogového příspěvku příští pátek...

Literatura:
1. Erika Mann: Stoffel fliegt übers Meer. Reinbek bei Hamburg 2018. (Podle původního vydání z roku 1932)
2. Erika a Klaus Mann: Rundherum. Abenteuer einer Weltreise. Doslov Uwe Naumann. Reinbek bei Hamburg 2017.
Všechny citáty z knihy Štofek letí přes moře: Copyright © 1934 Melantrich a.s. Praha. Přel. Jan Zahradníček.
 
Autorka: Mareike Wöhler
Institut: Deutsches Museum, Museumsinsel 1, 80538 München
Článek z 24|01|2020 byl převzat s laskavým svolením Německého muzea. Originální text je k dispozici na blogu Německého muzea a Monacensie Mnichov.