Film
Člověka lze ovšem nahradit
Robot Blasius jako ztělesnění obav z umělé inteligence
Historii science fiction můžeme do jisté míry sledovat jako historii našeho vztahování se ke světu techniky. Science fiction úzce souvisí s industrializací společnosti a je kulturní reakcí na její společenské dopady.
Od: Ivan Adamovič
Specifické místo v tomto příběhu má robotika a umělá inteligence. I když nám dnes tyto dva pojmy často splývají do té míry, že si nedovedeme představit robota bez umělé inteligence, v minulosti se naopak umělí či mechaničtí lidé často vyskytovali „bez inteligence“. Již v legendě o golemovi a jeho tvůrci, pražském rabínu Löwovi, bychom byli na pochybách, zda jeho hliněný člověk byl vlastně inteligentní. Plnil příkazy, na první pohled jednal jako živá, myslící bytost, ale není nám známo nic o tom, zda skutečně myslel; jeho chování nasvědčuje tomu, že spíše nikoliv. Nemohl zůstat dlouho bez člověka, který jej řídí a usměrňuje.
Lze říci, že i slavní roboti Isaaca Asimova z jeho povídkového cyklu Já, robot nebyli ve skutečnosti inteligentní. Pouze se chovali podle svých značně komplexních, leč stále ne dokonalých programů. Právě kvůli tomu, že jejich pozitronové mozky nedokázaly překročit rámec programování, nebo se dostaly do sporu dvou konfliktních příkazů, vznikaly krizové situace popisované v jednotlivých povídkách.
Antropomorfizované tělo robota často mátlo postavy příběhu. Vzbuzovalo očekávání, že v lidském těle bude lidský duch. Ne vždy to však pro roboty ve starší science fiction platilo.
Druhá světová válka urychlila některé technologické i teoretické koncepty týkající se automatizovaných systémů. Při práci nad automatickými protiletadlovými zbraněmi napadly amerického badatele Norberta Wienera (jeho otec byl Polák s rodinnými vazbami na významné židovské rabíny, jeho matka byla Němka) základy kybernetiky, nauky o zpětnovazebních systémech fungujících jak v živé, tak neživé přírodě. Šíře Wienerových zájmů byla nesmírně široká, a tak i kybernetika byla od počátku spíše průřezovou disciplínou, kde se setkávala matematika, filozofie, informatika, teorie systémů i biologie.
Jak známo, kybernetika, považovaná za jádro nauky o samočinných počítačích, byla nejprve nahlížena s extrémní nedůvěrou ve stalinském Sovětském svazu a byla zde vzata na milost teprve v průběhu 60. let. I to mohlo ovlivnit roli, jakou sehrály reprezentace umělé inteligence v poválečné kultuře socialistických zemí.
Robot jako výstavní exponát
Mezi velmi rané romány s motivem robota a umělé inteligence patří populární kniha pro mládež Záhada veletrhu 1999 (Messeabenteuer 1999) od Wernera Bendera vydaná v NDR v roce 1956 a v českém překladu o tři roky později. Kniha je psána živým, svižným jazykem, přesto šlo zřejmě o jedinou knižně publikovanou beletrii tohoto málo známého autora narozeného v roce 1928, profesí novináře.
„Nechybělo tu nic od nejnovější meziplanetární rakety po miniaturní vozítko, od polytlumu k zdokonalenému boduktoru. Ať bylo kdekoli na zemi vynalezeno něco nového: kov stokrát tvrdší než ocel, nebo lék proti rýmě, který měl doopravdy pomáhat, všechno šlo napřed na veletrh do Lipska, celý svět se tomu podíval na ledví a prohovořil to do poslední nitky, než se to tak a ne jinak, v nejdokonalejší podobě začalo vyrábět pro celý svět.“ (s. 90 českého překladu Jitky Bodlákové, SNDK, 1959).
Skutečnost, že právě zde se objevují technologické novinky, se stane klíčovou pro děj knihy.
Román tak – kromě poskytnutí napínavého příběhu mladým čtenářům – slouží jako zábavná reklama lipským veletrhům a vůbec městu jako takovému. Ke konci druhé světové války bylo totiž Lipsko z velké části vybombardováno a za své socialistické éry se mělo s novou výstavbou stát vzorovým východoněmeckým městem.
Literatura zacílená na veletrh, to není žádná novinka. Veletrhy bývaly významnou obchodní i společenskou událostí, jež nemohla ujít ani autorům prózy, zejména těm s žurnalistickou průpravou citlivých na každou novinku. Za novináře můžeme označit i Svatopluka Čecha. Jeho jméno jakožto prozaika máme spojené zejména s jeho dvěma fantastickými „broučkiádami“, v nichž měšťan Matěj Brouček navštíví nejprve obyvatele Měsíce a poté husity v 15. století. Méně známé je volné pokračování Matěj Brouček na výstavě (1892), v níž nechává pana Broučka procházet Jubilejní zemskou výstavou v Praze roku 1891. Výstavu tehdy navštívilo dva a půl milionu lidí a posloužila k posílení českého ducha.
Takový typ literatury předpokládá obsazení zvídavého pozorovatele. V románu Záhada veletrhu 1999 jím jsou dva třináctiletí chlapci: místní Egon zvaný Pepek a jeho mnichovský kamarád Franta zvaný Roz. Franta se již ve vlaku seznámí s inženýrem Prantlem z ústavu pro výzkum automatů a jeho zvláštním spolucestujícím, hřmotným mužem strnulého držení těla jménem Blasius. Ten se od první chvíle chová poněkud výstředně. Podivné chování pokračuje i v cílovém Lipsku, kde jej oba chlapci stopují a dojdou k závěru, že se možná jedná o návštěvníka z jiné planety maskovaného za člověka.
Čtenář již určitě tuší, co chlapci ještě nevědí. A přitom dával Prantl ještě ve vlaku Frantovi náznakem nápovědu. Když se dozví, že Frantu zajímá v Lipsku zejména vystavená technika, zvolá: „Oho! To se podívejme! Nechceš ty si tam dát od nového elektronkového mozku vydumat prázdninový úkol?“
Chlapci ještě netuší, že Blasius má ještě svého dvojníka Radia. Proto se nestačí divit, když je nacházejí na nejrůznějších místech ve městě, často při předvádění doslova nadlidských úkonů. Tu Blasius na stadionu rychlým krokem jen tak mimochodem zvítězí v závodu na sto metrů nad českým favoritem Janem Atopkem (sic!), jindy zase zahraje v neuvěřitelné kadenci klavírní koncert (avšak bez života).
Důležité pro nás je, v jakých kontextech se Blasius/Radius vyskytují. Téměř vždy jsou spojeni s negativními konotacemi – s jednou výjimkou, když Blasius strhne Frantu zpět před projíždějícím automobilem a zřejmě mu zachrání život. Jindy však budí smích nebo hrůzu. Když Egonův otec poslouchá Radiovo bezduché preludování na klavír, naskočí mu mimoděk představa „vířivého tance blyštivých kovových koster s elektronkou místo hlavy; posměšně se šklebily a groteskními posunky napodobovaly lidi“.
Robot proti přírodě
V této představě je obsažen paradox, se kterým se setkáváme ve starší science fiction o inteligentních robotech často. Dokud roboti chrání, pomáhají či pracují, je vše v pořádku. Nepříjemné pocity vyvstanou, jakmile se robot pokusí o předvedení něčeho, co se zdá být vyhrazené pouze vyšším lidským nadáním (hra na klavír), nebo když nám dojde, že robot je „groteskní napodobeninou člověka“ a divák pocítí podvědomý odpor k entitě, která má znaky člověka, ale člověkem není.Je dost možné, že zde hrají roli i dozvuky křesťanské nauky o stvoření člověka „k obrazu božímu“. Tvorba umělého člověka k obrazu lidskému se zdá být podvědomě rouhačská. Není divu, že se tímto tématem podrobně zabývá i Norbert Wiener ve své pozdější knize Bůh a Golem Inc.: Komentář k některým bodům, kde se kybernetika dotýká náboženství (1964).
Svět knihy Wernera Bendera je technologickou utopií. Technika zde všestranně slouží člověku – od osobních aerotaxi létajících vzduchem po možnost ovládat počasí. To vše zde figuruje v jednoznačně pozitivním světle. S tím kontrastuje ambivalentní obraz robota a umělé inteligence. Zde jako by technika překročila nevyřčenou hranici, za níž může být směšná i hrozivá.
Příznačné je, čím románové dobrodružství obou hochů končí. Blasius i Radius jsou svým vlastním programem znehybněni, jakmile chlapci poznají jejich podstatu a vysloví nahlas: „Ty jsi stroj!“ Vlastně tím bezděky provedli tzv. Turingův test umělé inteligence, který končí v okamžiku, kdy je člověk schopen rozeznat inteligenci lidskou od umělé.
Robot mluví česky
Kniha Wernera Bendera byla dvakrát zfilmována. Poprvé již v roce 1958 pro německou televizi, podruhé jako celovečerní film pro kina vyrobený v německo-české koprodukci. Film Dobrodružství s Blasiem (Abenteuer mit Blasius) s rokem výroby 1974 měl premiéru v říjnu roku 1975, režíroval jej Egon Schlegel, na scénáři se kromě dvou německých autorů podílel také český scenárista filmů pro děti Milan Pavlík.Film již ve své době působil trochu zastarale. Ponechal základní dějovou kostru a přimyslel k ní řadu nových dějových prvků. Místo dvou robotů tu je pouze jeden – hraje ho český herec s komediálním nadáním Leoš Suchařípa, kterého ovšem i v české verzi dabuje známější Miloš Kopecký. Film je více přizpůsoben dnešní době – programy například dostává Blasius nahrané na magnetických páskách podobných těm v kazetových magnetofonech.
I zde je scéna s dopravním provozem, avšak namísto aby strhl zpět nepozorného chlapce, vyřeší Blasius dopravní zácpu díky svému bezchybně uvažujícímu mozku. A pak přichází první nápověda, když kdosi Blasia ocení slovy: „To je úžasné. Je přesný jako samočinný počítač.“
Ve filmové verzi chlapci odhalí, že Blasius není člověk, ve scéně, když vhodí do místnosti plné lidí kýchací prášek a on jediný nezačne kýchat. Finální důkaz získají až tehdy, když ho najdou v hotelovém pokoji s odklopeným vrškem hlavy plné elektroniky. „Vždyť je to robot. Umělý člověk. Golem 20. století,“ přiřknou mu vývojovou linii až k mytické figuře z židovských legend.
Filmový Blasius se chová čím dál více nezvykle. Honí chlapce po hotelu, nerozliší člověka od sochy a navíc se ukáže, že je zamilovaný do stejné ženy, jako jeho programátor. V jedné chvíli dokonce začne citovat Hermanna Hesseho: „Jsem Blasius, stepní vlk, ovládám sto šedesát jazyků!“
Vyústění zmatků je podobně smířlivé jako ve filmu Jiřího Trnky Kybernetická babička. Robot začne dětem vyprávět pohádky. „Konečně jsme ho správně naprogramovali,“ pochvalují si jeho tvůrci.
„Věda? Já víc věřím ve svůj deštník!“ říká na jednom místě ve filmu jedna z postav, když se i řízené počasí pokazí. Jak vidno, i tento film předává svým divákům bazální nedůvěru ve výtvory vědy, zvláště když zasahují do hájemství tvořící přírody. Film Dobrodružství s Blasiem ještě více tento konflikt vyhrotí. Zatímco v knize Wernera Bendera může čtenář ještě obdivovat pohodlnější život v buducnosti umožněný vyspělými technologiemi, ve filmové verzi o dvacet let později jen sledujeme vědu a techniku vymknutou z kloubů. Umělou inteligenci jako sílu, která nemá člověka přesahovat, ale poslouží jen v roli, na kterou naopak člověk pohodlně dosáhne také.
(Titulek tohoto textu je vyškrtnutou, nahrazenou větou v nepojmenovaném fragmentu prózy nalezeném v sešitě Franze Kafky z roku 1917. Viz Reiner Stach: To že je Kafka? Argo, 2021, s. 128.)