Plzeňské pivo
Kdo má odvahu, vyhrává

Plzeňské pivo pochází z Čech, to je jasné. Jenže - zase tak úplně samozřejmé to není. Věděli jste, že Plzeňané byli kdysi s kvalitou tamního piva tak nespokojení, že jej na protest dokonce vylévali před radnicí? Pak ovšem dostali spásný nápad...

Od: Zuzana Lízcová

Schválně: zeptejte se cizince, co se mu vybaví, když se řekne Česko. Ano, může odpovědět Škoda, Havel nebo Praha. Co ale zazní stejně často? Pivo. Ať se nám to líbí nebo ne, je tomu tak. Nahořklý, kvašený nápoj z vody, obilného sladu a chmele, patří k Čechám stejně jako Švejk nebo Říp. Méně se už ví, že to není tak samozřejmé, jak se nám dnes může zdát.
 
Jistě, pivu se v Evropě dařilo už za středověku. Právo várečné tehdy patřilo k největším privilegiím, jaká si města mohla přát. Kdo směl, ten vařil. Voda ze studní měla do čistoty daleko a pít pivo bylo zkrátka bezpečnější. Tedy to, čemu tak tehdy říkali. Do dnešní desítky či dvanáctky měl kalný, svrchně kvašený mok daleko. Vznikal ve spoustě různých variant – ty slabší se podávaly ke snídani, silnější k obědu nebo navečer. Každý měšťan vypil v 16. století v průměru tři čtvrtě litru piva za den. Bylo oblíbené, celkem levné a dostupné. Bylo ale také dobré? Jak kdy. V ulicích a na náměstích se to hemžilo krčmami a každý hospodský jej vařil, jak uměl. Nebo neuměl.

Od patoků k zázraku

Západočeská Plzeň nebyla výjimkou. Ve městě, kde se pivovarnictví smělo rozvíjet už od založení  roce 1295 bylo na 260 právovárečných domů a místní rádi a vesele experimentovali. Do nápoje kdysi zkoušeli přidávat různé tajné ingredience, jako rozemleté kosti mrtvol, kusy provazů ze šibenice nebo dokonce psí trus. Není divu, že si za Jiřího z Poděbrad jeden piják piva povzdechl, že to místní je „jedovatý, přetrpký nápoj, jenž kámen plodí a ledviny svírá“.
 
A nebylo líp, spíše hůř. Kdo chtěl chutnější pivo, dovezl si jej ze Saska nebo Bavorska. Nakonec došla plzeňským radním s místním sládky trpělivost úplně. V roce 1838 nechali na náměstí pro výstrahu vylít celých 36 sudů zkaženého patoku a řekli si, že takhle to dál nejde. Jednoduše geniální plán pak vzešel z měšťanské schůze v lednu následujícího roku: místní se rozhodli, že si společně založí moderní, velký pivovar. Jeho stavba byla obratem  zahájena a o tři roky později již mohl pod názvem  Měšťanský pivovar Plzeň otevřít své brány. Ambice neměl velké. Místní chtěli jen uvařit solidní, kvalitní pivo bavorského typu. Proto také do svých služeb povolali sládka Josefa Grolla z Vilshofenu u Pasova. Jeho první várka, naražená v listopadu roku 1842 byla ale jiná, než se čekalo. Lepší. Díky kombinaci žateckého chmele, měkké plzeňské vody a světlejšího sladu nevznikl bavorský, ale zlatavý spodně kvašený plzeňský ležák. Měl prý na první ochutnání „říznou, znamenitou chuť, při pivě dosud nepoznanou“. Není divu, že se brzy rozšířil do plzeňských a zakrátko i pražských a vídeňských hospod. Grollovi se potvrdila stará známá zásada: risk je zisk. Díky novým přísadám stvořil pivo úplně nového, plzeňského typu (Pils, Pilsner). Dnes je nejprodávanějším druhem piva na světě.

Svého času největší evropský pivovar

V Praze se pro Grollovo „plzeňské“  jako první nadchl krejčí Jakub Pinkas, a to hned na jaře roku 1843. Neváhal, odložil jehlu a nit a otevřel si pivnici. Brzy s ní slavil velký úspěch. U Pinkasů si v těsném sousedství Václavského náměstí brzy začali podávat dveře tehdejší velikáni - historik František Palacký, jazykovědec Josef Jungmann či politik František Ladislav Rieger. Později sem rád chodil třeba i profesor a budoucí československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A hádejte, co tam točí dodnes...
 
Sláva piva, které časem získalo ochrannou známku Plzeňský Prazdroj - Pilsner Urquell, se v druhé polovině 19. století začala šířit jako lavina. Dvacet let poté, co Groll poslal do světa svoji první várku, si plzeňské vychutnávali v Paříži a krátce nato i v Americe. Netrvalo dlouho, a Pilsner Urquell pronikl i do Latinské Ameriky, Afriky a na Blízký východ. Před první světovou válkou byl již plzeňský Měšťanský pivovar největším v Evropě. Těžké období pak naopak prožíval za nacistické okupace, kdy Spojené státy Americké Plzeňský Prazdroj jako německý výrobek bojkotovaly a veškerý jeho vývoz směl směřovat jen do německé říše. Nešťastná léta zpečetilo 17. dubna 1945 spojenecké bombardování, které v Měšťanském pivovaru zasáhlo sklepy, spilky, varny i lahvovnu. Bezprostředně po válce byl pivovar znárodněn a půlstoletí poté, po sametové revoluci, opět zprivatizován. Dnešní akciová společnost Plzeňský Prazdroj už má samozřejmě do skromných měšťanských začátků daleko. Ročně vychrlí na 11 milionů hektolitrů piva a spadají pod ní nápoje 12 různých značek a čtyř desítek druhů. Je bezkonkurenčně největším vývozcem českého piva a její výrobky lidé pijí ve více než 50 zemích světa. Na krátkou dobu dokonce přestala kapacita plzeňského pivovaru stačit a firma v roce 2002 zahájila licenční výrobu Pilsner Urquell v polských Tychách. Vařila tam necelé desetiletí, než díky vstupu obou zemí do EU padly celní bariéry a podařilo se rozšířit kapacity v Plzni. Druhou a poslední výrobní pobočku v ruské Kaluze pak Pilsner Urquell uzavřel počátkem letošního roku. Pivaři všude po světě si tak nadále mohou být jistí, že jejich oblíbený zlatavý nápoj pochází výhradně z Plzně.
 
Pilsner Urquell má tak o důvod víc, aby se (právem) prezentoval jako pevná součást českého kulturního dědictví. A nejen jeho – i toho středoevropského. Značka vznikla díky spolupráci německého sládka s plzeňskými měšťany, první slávu si vydobyla již za Rakouska-Uherska a Polsko dodnes patří mezi její hlavní trhy. Za posledních 175 let provázela všechny dějinné zvraty a pády v regionu. Není divu, že se jí o to lépe daří ve chvíli, kdy z něj po dlouhé době opět zmizely pevné hranice.