Léta 1997–2000
Mimořádné štěstí

New York, Káhira, Súdán nebo Praha: Gabrielle Becker pracovala pro Goethe-Institut po celém světě. Co jí ale zůstane ve vzpomínkách, když se ohlédne za roky, které strávila ve městě na Vltavě? Přečtěte si o Christě Wolf, Hertě Müller a o skurilním muzeu NDR ve sklepě.

Od: Gabriele Becker

První, bohužel nevydařený pokus navštívit Prahu, jsem podnikla v roce 1968. Tehdy nás přes hranice nepustili, protože jsme neměli víza. A tak jsem do Prahy poprvé zavítala až v roce 1996, to už ovšem jako ředitelka Goethe-Institutu. Pro město i pro institut jsem se okamžitě nadchla.
 
Budova Goethe-Institutu byla zvnějšku i uvnitř velmi festovní. Z mnohého bylo ještě patrné, že dříve patřila východoněmeckému velvyslanectví. V hlavním sále jsme při akcích používali ještě staré nádobí a sklenice z té doby, tehdejší domovník pan Plönnigs dokonce zřídil ve sklepě malé muzeum NDR, ve kterém shromáždil připomínky starých časů. Budova tehdy každým pórem vydechovala svou socialistickou minulost. Kromě toho jsem v ní ovšem měla snad vůbec nejhezčí služební byt, dokonce s výhledem na Pražský hrad. I když mi to některé kolegyně a kolegové nechtěli věřit, na New York, kde jsem pracovala předtím, jsem zapomněla docela rychle.
 
Praha měla v té době přehlednou kulturní scénu. Byla konzervativnější než ta německá. Mnohé z undergroundového dění mi ovšem uniklo, protože jsem neměla potřebné jazykové znalosti. Moje pokusy o osvojení si češtiny nebyly bohužel příliš úspěšné. 

„Mohlo by to být horší…“

Náš první velký projekt, který inicioval ještě můj předchůdce Jochen Bloss, zakládající ředitel pražského institutu, se jmenoval „Kultura Thuringia“, tedy Kultura z Duryňska. Mám ho v paměti velmi jasně. Prezentace svobodného státu Duryňsko byla tehdy tak obsáhlá, že se do ní zapojily skoro všechny důležité partnerské organizace našeho institutu. Ráda vzpomínám také na výstavu pořádanou s Institutem zahraničních vztahů, ifa, která v Česku představila výlučně německé umělkyně. Konala se v Brně. A směrodatnými pro nás také byla sympozia Viléma Flussera o roli a vývoji nových médií, s nimiž přišel tehdejší programový referent Goethe-Institutu Andreas Ströhl.
 
Silným dojmem působily nejen projekty, ale i hosté, kteří za námi do Prahy jezdili. Okamžitě si vzpomenu třeba na literární vědkyni a autorku Ruth Klüger nebo na spisovatelky Hertu Müller a Christu Wolf. Nebo na režiséra Rosu von Praunheim, jehož filmy jsme v Praze promítali. V nejlepších vzpomínkách se mi vybavuje i tým pražského Goethe-Institutu. Třeba na rčení Angeliky Hájkové „Mohlo by to být i horší…“ vzpomínám často a ráda, dají se s ním totiž relativizovat i poměrně velké problémy.
 
Nezapomenutelný pro mě zůstává František Černý, blízký přítel Goethe-Institutu a německé kultury, dřívější český velvyslanec ve Spolkové republice. Nebo Pavel Kohout, který v 90. letech založil Pražský divadelní festival německého jazyka. Ráda vzpomínám i na Michaela Bielického, mediálního umělce, který později odešel vyučovat na ZKM Karlsruhe. A byli by ještě další, které bych mohla jmenovat…

Za dobu své kariéry jsem pracovala v mnohých Goethe-Institutech. Ten pražský byl jedinečný tím, že se nacházel přímo v srdci Evropy, v regionu, který od revoluce procházel zásadními změnami. Snažili jsme se v té době zintenzivnit česko-německé vztahy a vnášet do Prahy mezinárodní diskurz. Být v takové době na takovém místě považuji za mimořádné štěstí.