Léta 2008–2013
S hudbou v srdci

Divadlo, hudba a evropská identita – to jsou některá z témat, která Goethe-Institutem rezonovala v dobách, kdy jej vedl ředitel Heinrich Blömeke. Přečtěte si více o době mezi lety 2008–2013.

Od: Heinrich Blömeke

V Praze to bylo jedinkrát, kdy jsem pro Goethe-Institut pracoval v Evropě. Rámec, v němž se činnost zdejšího institutu odehrává, definuje zejména jeho blízkost k Německu a význam němčiny, který je v Česku navzdory všem zvratům stále poměrně velký. Do tohoto rámce bezpochyby spadají také historické citlivosti, vyrůstající z dějinného „konfliktního společenství“ Čechů a Němců, stejně jako důvěrná znalost němčiny a aktuálních trendů německého kulturního života, kterou má řada našich českých partnerů.
 
Prahu samotnou znám už dlouho. Poprvé jsem město navštívil v roce 1985 během soukromé cesty. Do budovy Goethe-Institutu jsem nicméně vkročil až o deset let později, a to u příležitosti jisté konference. Vrátil jsem se za dalších deset let, v roce 2005, to když se v Praze ustanovoval EUNIC, sdružení evropských kulturních institutů. O tři roky později jsem pak do Prahy zavítal počtvrté, tentokrát už jako ředitel Goethe-Institutu s regionálním pověřením pro střední a východní Evropu. Zůstal jsem pak celých pět let. 

Otevřený ke všemu 

K mým prvním kontaktům patřily – kromě zkušených místních kolegyň a kolegů – především klíčové postavy česko-německých vztahů, jako například bývalý velvyslanec František Černý či přední představitelé kulturních organizací, třeba Národního divadla či Národní galerie. Jsem velký přítel hudby, a tak obzvlášť rád vzpomínám na setkávání se skladatelem Miroslavem Srnkou nebo s intendanty České filharmonie Václavem Riedelbauchem a Davidem Marečkem, který se později také stal ředitelem filharmonie. Vzrušující a obohacující pro mě byl každoroční Pražský divadelní festival německého jazyka.
 
Už díky geografické blízkosti k Německu se vyvrbily četné projekty s prominentními zástupci německé a české kulturní scény. Rád vzpomínám zejména na dva z nich, které vznikly ve spolupráci s Novou scénou Národního divadla. Prvním bylo hostování „Šílené krve“ (Verrücktes Blut) z produkce berlínského divadla Ballhaus Naunynstraße, druhým pak projekt na romské téma „Open for Everything“ s choreografkou Constanzou Macras. Obojí mi silně utkvělo, snad i proto, že obsahově šlo o zacházení s kulturní různorodostí a s menšinami, tedy o témata, která jsou v Česku stejně jako v Německu ožehavá. 

Pohledy na Pražský hrad a ještě dále 

Trvalý dojem ve mně zanechaly smuteční slavnosti u příležitosti úmrtí Václava Havla v prosinci 2011. Nesmazatelně se mi také do paměti vpálily noční pohledy na Vltavu a na Hrad. Souvisí to i s tím, že budova, kterou Goethe-Institut užívá, byla dříve sídlem východoněmeckého velvyslanectví, jehož stopy byly v některých místnostech ještě jasně patrné. S Angelikou Eder, tehdejší programovou ředitelkou, jsme do zdejšího ctihodného domu vědomě vnesli inovativní umělecká díla mladých umělců a umělkyň, a tak jsme jej zlidštili i pro mladší publikum.

Země východní a střední Evropy, především tedy Česko, Maďarsko a Pobaltí, disponují velmi vydatnou hudební tradicí, která se vždy utvářela v dialogu s politickým vývojem tamní společnosti. Tato myšlenka byla východiskem pro náš velkorysý projekt „Mýty, národy identity“, do nějž jsme se pustili v roce 2009 u příležitosti dvacátého výročí revoluce a zároveň pátého výročí přistoupení Česka k Evropské unii. Spolu s odborníky na hudební scény výše zmíněných zemí jsme tehdy pověřili mladé hudebnice a hudebníky, aby se těmto tématům ve své tvorbě věnovali. Vzniklé skladby pak pod vedením dirigenta Petera Eötvöse uvedl Ensamble Modern v Mnichově, Frankfurtu, Budapešti, Varšavě a Rize; Český rozhlas přitom přenášel jejich premiéru. Teď, o deset let později, třicet let od znovusjednocení Německa a zároveň třicet let od založení Goethe-Institutu v České republice, je jasně vidět, že je důležité nejen podporovat hudbu v srdci Evropy, ale také nosit Evropu ve svém vlastním srdci.