Kultura

Po zúročení svých nevšedních zážitků v úspěšném několikadílném divadelním projektu Alle Toten fliegen hoch (Všichni mrtví lítají vzhůru) se k nim Joachim Meyerhoff vrací v knižní podobě. Autobiografické vyprávění o dospívání Joachima (či Jockiho, jak si nechá říkat) v prostředí psychiatrické léčebny vedené jeho otcem ve Šlesvicku-Holštýnsku, tedy v nejsevernější spolkové zemi Německa, někdejším západním Německu. Přestože však hlavního hrdinu a současně vypravěče příběhu doprovázíme téměř dvacet let, těžištěm románu a náplní zhruba dvou třetin jeho obsahu je líčení Joachimova dětství. A není se co divit, právě dětský pohled na prostředí léčebny, její obyvatele a s nimi spjaté prožitky představují bezesporu nejpoutavější složku Meyerhoffovy prózy.

Malý Jocki, vyrůstající spolu s matkou, otcem, dvěma staršími bratry a milovaným psem uprostřed rozlehlého nemocničního areálu, není tak úplně běžným dítětem. Především jsou tu jeho časté záchvaty zuřivosti, kvůli nimž se mu přezdívá Plavovlasá bomba (Blonde Bombe), rodiče se o něj strachují a sourozenci si jej dobírají. A skutečně to někdy skoro vypadá, jako by byl spíše jedním ze zdejších pacientů, k nimž má ostatně nadmíru vřelý vztah.

Autor zde osvědčuje své bohaté osobní zkušenosti s typem popisovaných míst i postav a přivádí na scénu celou řadu epizodních, leč nezapomenutelných figurek. Některé z nich se v románu pouze mihnou, jako třeba mladík, který s oblibou kouřil cigarety na jediný zátah, nebo chlapec bez očí, který si je nechal namalovat alespoň fixou. Jiným jsou v knize věnovány celé pasáže, ba i kapitoly – k takovým patří kupříkladu Margaret zakončující většinu pronesených vět slovy „myslímžeužnebudu“, Dietmar dychtící po tom dovědět se, kdy a kdo co vynalezl, či množstvím obsesí trpící Ferdinand.

Zasvěcený průvodce světem psychiatrické léčebny

Meyerhoffovo líčení atmosféry a zvyků vládnoucích v psychiatrické nemocnici pro děti a mládež (kde ovšem pobývala i řada dospělých pacientů) se obejde bez falešného sentimentu i záměrného přikrášlování, přitom však prozrazuje autorovu empatii a jistou nostalgii. Ústy svého hrdiny nám věrohodně a barvitě přibližuje atmosféru dotyčného místa, kterou mladý Joachim přes její děsivost vychutnává s nelíčeným nadšením: „Miloval jsem ten řev, tu partituru nočních hlasů. Snažil jsem se zůstat vzhůru, nepropadnout dřímotě. Jak se to skládalo a vršilo! Nabývalo na síle a doznívalo!“ (s. 92-93)

Neméně realisticky působí portréty jednotlivých pacientů a jejich chování, například scéna se čtveřicí chovanců pozvaných jako každý rok na oslavu narozenin ředitele ústavu a hrdinova otce:

S dospělostí přichází deziluze

Průběh Joachimova dětství a dospívání ani přes nezvyklé kulisy nikterak nevybočuje z obvyklých kolejí a zanechává v hrdinovi i ve čtenáři dojem takřka idylický. Se začátkem poslední třetiny vyprávění a určitým časovým posunem však přichází jistý zlom, který odkazuje na zvláštní titul knihy Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo. Obraz šťastného dětství se postupně rozpadá, mladíkovy iluze o zbožňovaném otci se pomalu rozplývají a k dovršení všeho stihne rozpadající se rodinu hned několik tragických událostí.

Nakonec se vytrácí i Joachimovo okouzlení osobitým světem psychiatrické kliniky a jeho svéráznými obyvateli: „Při cestách do školy jsem se cítil čím dál víc nepříjemně. Divadlo, které pacienti předváděli a které jsem kdysi tolik miloval, mě najednou odpuzovalo. Příčinu dodneška neznám.“ (s. 286) Ukazuje se, že minulost nejenže nelze vrátit zpět, ale vlastně bychom o to ani nestáli. Člověku totiž řada podstatných věcí unikne a další posléze zapomene – naše představa minulosti tudíž zdaleka neodpovídá skutečnosti.

Druhá část románu zachycuje několik samostatných epizod ze života hlavního hrdiny, který se i po odchodu z domova opakovaně vrací do míst čím dál vzdálenějších světu jeho dětství. Skýtaný vhled do dění v areálu kliniky tak poněkud ztrácí na ostrosti a hloubce, autorovi však tato změna tempa umožňuje zachytit postupnou proměnu nemocnice i ředitelovy domácnosti. Nově nabytý odstup přivádí hrdinu, jehož zájem o herectví dále prohlubuje autobiografický rozměr přítomné knihy, k řadě překvapivých zjištění a nezodpovězených otázek. A také k poznání, že minulost zdaleka není tak jistá a autentická, jak se na první pohled zdá, ale musíme ji sami utvářet, oživit a pochopit, aby se před námi otevřela cesta k budoucnosti…