Kultura

Sandro, od roku 2014 bloguješ o literatuře. Co tě na tom baví?

Literaturou se zabývám už dlouho a také jsem ji vystudoval. Ale blogování není jen o možnosti o literatuře psát, ale také o možnosti výměny názorů, proč si něco myslím, ale i co si o určitých knihách myslí jiní. Tady v Siegenu, kde žiju, je možnost kulturního vyžití malá, není tu žádný literární dům nebo tak. Člověk jen stěží potká lidi, s nimiž by se o literatuře mohl bavit. Ale na internetu existuje celá bloggerská rodina. Ta se každoročně setkává na knižních veletrzích ve Frankfurtu a v Lipsku.

I v těch nejlepších rodinách ale dochází ke třenicím.

Jasně, je pokaždé otázka, o čem se chceš bavit. Německojazyčných knižních blogů existuje více než 1300. Hodně z nich se věnuje určitému žánru. Existuje velké množství blogů věnovaných fantasy. A pak existují bloggeři, kteří se v zásadě zabývají stejnou literaturou, o níž se píše v novinách a časopisech. Řekněme „náročnou současnou literaturou“. Je to asi deset, dvacet blogů, které jsou pro mě osobně zajímavé. Ale nechci vynášet žádná hodnocení kvality. I žánrové blogy určitě mají své opodstatnění. Ale není to něco, co bych já četl.

Čím se knižní nebo literární bloger liší od literárních kritiků, kteří píší do médií?

Zaprvé svojí nezávislostí… v nejlepším případě. Jako kritik člověk musí zohledňovat i to, aby psal o knihách, které jsou zajímavé pro mainstream, které se obecně čtou. Například malá nakladatelství to v tomto ohledu mají velmi těžké. Jako bloger má člověk svobodnou možnost volby. Na blozích se sice stejně často kritizují stejné knihy jako v médiích, ale na blozích to bývá mnohem osobnější hodnocení. Bloger si dovolí zveřejnit svůj zcela osobní názor. To se v běžné literární kritice nestává. Bloggery tedy vnímám spíše jako literární zprostředkovatele – asi jako knihkupce, který se skutečně vyzná a dokáže mi poradit. Proto na blozích jen málokdy najdete ostrou kritiku. Člověk prostě raději napíše o něčem, co ho nadchlo.

A právě to se mnoha literárním kritikům nelíbí.

Existuje několik redaktorů, kteří pořád dokola omílají, jak špatné literární blogy jsou. Ale literární blogeři zase tvrdí: „Hej, my nechceme být žádní kritici, a děláme to přece z vlastní vůle...“ Ale tahle diskuse je ve skutečnosti úplně na hlavu. Blogeři různého druhu píšící na různá témata už prostě patří k mediální scéně – a stejně je tomu i v literatuře.

Nakladatelství si každopádně všimla, že knižní blogeři mají vliv.

Myslím, že už neexistuje žádné nakladatelství, které by s blogery nespolupracovalo. Ale člověk se musí mít na pozoru, aby zůstal nezávislý, aby o knihách nemluvil vlídně jen proto, že je dostal zadarmo nebo protože ho nakladatelství zvou na různé akce. Já sám třeba na taková pozvání téměř nereaguju. Co mám ale rád, jsou návštěvy nakladatelství, kde si člověk udělá obrázek o tom, jak to tam funguje. To je určitě výhoda toho být blogerem. Ale jak jsem řekl: nejdůležitější je pro mě zachovat si nezávislost a vyjadřovat se ke knihách, které já považuju za důležité, a to takovým způsobem, jaký já považuju za správný.

To najdeme také v příspěvcích v „Proč čtu“, jakémsi portrétu scény německojazyčných literárních blogerů, který jsi vydal. 40 knižních blogerů v této knize vypráví, co je pro ně čtení. Jak tento projekt vznikl?

Bylo to celkem spontánní. Krátce poté, co mi umřela babička, jsem na svém blogu novelero sdílel vzpomínky na ni. Jako dítě jsem pokaždé postával před obrovskými policemi s knihami, které v jejím bytě pokrývaly celé zdi. Neustále jsem si půjčoval knihy. První nedětské knihy jsem měl taky od babičky. Díky ní jsem se dostal k literatuře. Zajímalo mě, jak to mají jiní blogeři a některých z nich jsem se zeptal. Nepočítal jsem s tím, že dostanu tolik odpovědí. Ale hodně z nich prostě zareagovalo a vyvěsili to taky na svoje blogy. Tím se to dostalo zase k dalším blogerům a i ti měli potřebu vyjádření. A pak jsem dostal nápad z toho udělat knihu.

Čím to může být zajímavé pro někoho, kdo sám nebloguje o knihách nebo pravidelně nečte literární blogy?

Tuhle otázku jsem si taky položil: není to čirý narcismus? Existují skutečně lidi, které zajímá, proč jsem zrovna já začal číst? Myslím, že je těžké dostat knihu k lidem, kteří sami nečtou, ve stylu: „Tady, podívej! Takhle lidi zaujalo čtení knížek! Nemáš chuť to taky zkusit?“ To se stane jen těžko. Takže Proč čtu je prostě pokus. První náklad byl relativně malý – 400 kusů, ale ten už je rozebraný a teď bude dotisk. Takže odhaduju, že to musí číst i jiní lidé než jen blogeři.

Vydělává ti tvůj blog vlastně? Nebo je to prostě jen koníček?

Výdělek mi blog nepřináší žádný. Vedlejší efekt je ovšem ten, že spoustu knih dostávám zadarmo. Existují blogeři, kteří své texty prolinkují s Amazonem a tím si něco přivydělají. Myslím ale, že aby to něco hodilo, muselo by se na prolinkování klikat opravdu hodně. Ale chce člověk skutečně svůj blog mít prolinkovaný s Amazonem? Já to nechci. Na jednu stranu je můj blog prostě jen hobby, na druhou stranu často slouží jako vrátnice. Díky blogu mě třeba oslovila různá média, jestli pro ně nechci psát recenze. Moje náklady to ovšem nepokrývá.