Život

Fender Schrade ovládá v dnešní době vzácnou schopnost mluvit v ucelených logických souvětích, bez slovní vaty a přeskakování z jednoho tématu na jiné. Nejdřív myslí a až potom mluví, a při přemýšlení si prohrabává své rezavé vlasy. Jeho hlas zní jinak než na starších záznamech. To kvůli testosteronu, který bere už asi rok. V mužském rodě o sobě Fender, ročník 1972, mluví delší dobu. „Narodil jsem se s ženskými pohlavními znaky,“ vysvětluje umělec. „A veřejnost mě vnímala jako ženu i po mém trans coming outu před skoro patnácti lety. Bránil jsem se tím, že jsem o sobě od té doby mluvil v mužském rodě. Tak jsem si pro sebe vyřešil to nebinární, co jsem v sobě cítil, neboli že se nedokážu a nechci identifikovat jako muž, ani žena.“

„Už jsem byl žena, byl jsem lesba, byl jsem i tomboy“

Čím víc se v Německu šíří povědomí o tématu transsexuality, tím zřetelněji se odráží i v jazyce. Neutrální zájmeno „er_sie“ („on_ona“), trans* symbol hvězdičky nebo podtržítko představují prostředky, které mají na nebinární lidi upozorňovat. V němčině, která přiřazuje určitý rod všemu a všem, je to skutečná výzva. Fender se dlouho pokoušel s nějakou kategorií ztotožnit. „Stejně jako mnoho jiných trans* osob jsem si vyzkoušel všechny možné identity,“ směje se. „Už jsem byl žena, byl jsem lesba, byl jsem i tomboy [dívka, která se podle genderových stereotypů chová jako kluk, pozn. red.] Ale celou dobu jsem se zabýval otázkou testosteronu – v těle i v hlavě.“ A protože už ho nebavilo neustále mluvit v podmiňovacím způsobu, který nevyžaduje specifikování genderu, rozhodl se pro hormony. A pro zájmeno „er“. Téma trans* identity se prolíná celým jeho životem včetně práce.

„Byl jsem vnímaný skrze tělo“

Umělecká tvorba Fendera Schradeho je rozmanitá a vždycky nějak spojená s hudbou. Svou zálibu ve zvucích objevil už jako tříletý, když v polovině sedmdesátých let ve Stuttgartu navštěvoval hudební kroužek. Fender propadl malým klávesám, vhodným pro dětské prstíky. Hrál na ně ne podle not, ale podle barev, a ve věku mezi dvěma a pěti lety se naučil všechno, co jako hudebník potřebuje. „Ještě dnes z toho čerpám,“ říká. Svůj první syntezátor si koupil ve dvanácti letech od jednoho amerického vojáka. „Vzpomínám si, jak jsem ho táhl domů, byl děsně těžký a já spíš takové ořezávátko.“ To bylo v době MTV, v éře elektronické hudby.

Tento analogový syntezátor nastartoval Fenderovu první kapelu, tehdy mu bylo čtrnáct. Ale po dokončení školy narazil na genderová omezení: studovat hudbu v hudebním byznysu – tehdy ještě víc binárně vymezeném než dnes – nepřipadalo v úvahu. I vystupování na jevišti bylo čím dál obtížnější: „Na scéně jsem byl vnímaný skrze tělo, tělo, ve kterém jsem se vůbec necítil dobře. A pro tenhle nepříjemný pocit neexistoval výraz, neexistovaly žádné vzory takovéhle role.“ Takže se Fender stal zvukovým inženýrem-samoukem. „Nějaký čas jsem docházel do audiotechnické školy, jako jediná žena. Panoval tam sexismus nejhoršího ražení. Takže jsem odešel a vzdělával se sám.“ Ve 27 letech ale přece jen absolvoval obor inženýrství audovizuálních médií a zhruba v té době také našel označení pro to, co pociťoval od raného dětství. Film Moniky Treut Gendernauti pro něj byl jako zjevení. Objevil v něm i svůj první vzor: Sandy Stone, transsexuální hudební producentku.

V té době už měl Fender za sebou přes 2000 ozvučených koncertů, v letech 2009–2014 vystupoval s Lindou Wölfel (ex-Rhythm King And Her Friends) v úspěšném popovém duu VOW, psal filmovou hudbu a v rámci divadelních performancí se začal zabývat prací se světlem. „Měl jsem k tomu blízko, světlo jsou přece taky vlny, stejně jako hudba,“ usmívá se. Navíc přednáší o trans* lidech na hudební scéně a o trans* pozitivních vzorech.

„Na jevišti mi jde o trans identitu“

Vedle tématu transgenderu je pro Fendera dalším pilířem tvorby feminismus – zvlášť v rámci projektu NAF, kterému od roku 2015 věnuje většinu energie. V NAF spolupracuje s výtvarnicí Nanou Hülsewig, dohromady se dali v roce 2013 díky společnému stipendiu Stuttgartského domu umění. „I v NAF samozřejmě hodně pracuju se svou autobiografií; na jevišti mi jde o trans identitu. A Nana se zabývá ženskou identitou. Obě témata, zakotvená ve feminismu, tak mohou fungovat vedle sebe.“ Pro Fendera je zásadní vnímat rozdílnost lidí a jejich těl. „Tyhle rozdíly jsou obrovsky důležité! Ať už soukromě nebo v umělecké tvorbě. Jde jednoduše o to, akceptovat druhé, jací jsou, a tím umožnit vzájemné soužití.“

Proto NAF spolupracují i s dalšími umělkyněmi a umělci: v první části jejich projektu NORM IST F!KTION realizovali performance ve veřejném prostoru, ve druhé části šlo o scénická představení. V současnosti připravují film NORM IST F!KTION #3, jehož produkce zabírá dvojici veškerý čas. A když přece jen zbude volná chvilka, Fender ji věnuje své srdeční záležitosti: vlastnoručně navrženému nástroji.

„V těchhle klávesách jsou všechny zvuky, které potřebuju”

S vývojem keyboardu začal během svého působení ve VOW. „Vždycky jsem si chtěl postavit vlastní nástroj,“ vypráví, „a potom zkoumat, jak se k němu postaví moje tělo a jak se navzájem inspirují.“ Hraje na něj jako na kytaru, jako na bicí, používá ho k mluvení. „V těchhle klávesách jsou všechny zvuky, které potřebuju.“ Všechny zvuky – a také archiv jeho života. Fenderův hlas před testosteronem a po něm, samply trans* lidí, zdokumentovaná setkání.

„Podle hlasu jste hned zařaditelní – gender, status, původ, vzdělání, prostě všechno. Promlouváním z jeviště přístrojem místo pusou jsem se pokoušel oddělit od svého těla. A teď můžu dokonce kombinovat svůj současný hlas s tím starým. Tak na pódiu vyvstávají absurdní situace, protože mluví ten samý člověk, lidé ho ale vnímají různě.“ V současnosti měří jeho černočerný keyboard šest metrů a stojí na vlastnoručně vyrobeném XXY stojanu. „To mluví za všechno,“ konstatuje Fender.