Život

Překvapilo Vás, kolik prostoru se v médiích kolínským událostem věnovalo?

Ne, to mě vůbec nepřekvapilo. Debata o lidech na útěku a islámském teroru je totiž šíleně intenzivní. Silvestrovská noc v Kolíně tak v médiích samozřejmě zabrala spoustu místa.

Zpravodajství totiž nenavázalo na debatu věnovanou „migrační krizi“, ale na debatu o sexismu...

Ano, jedná se o takříkajíc prvotní strach přítomný ve všech kulturách nebo zprávách: žena jako osoba bez ochrany, která je obzvlášť zranitelná. To je narativ z naší vlastní koloniální minulosti, v němž je bílá žena znásilněna či přepadena černým – nebo v tomto případě arabským, tedy cizím – mužem. Jedná se o rasisticky konotovaný příběh z naší vlastní kulturní historie, který znovu použili ve zpravodajství o Kolíně a který umožňuje sexuální obtěžování oné noci vnímat v souvislosti s azylovou a zahraniční politikou. To kritizujeme v naší kampani #ausnahmslos.

Zůstaňme ještě krátce u tématu Kolín: v některých médiích se feministkám vyčítalo, že sexuální obtěžování zlehčují. Co je na tom pravdy?

Tuto výčitku vypustila Birgit Kelle, její článek vyšel 3. ledna. Tím je vlastně řečeno všechno. Díky tomuto textu jsem se o tom, co se v Kolíně stalo, poprvé dozvěděla. Takže podsouvat nám feministkám, že jsme k tématu zdrženlivé, je absurdní. Jde o to, že my neříkáme, co by naše kolegyně a kolegové rádi slyšeli: „Musíme zavřít hranice!“ nebo „Může za to Islámský stát“.

Jak by se podle vás o sexuálním obtěžování na silvestra mělo informovat?

Bylo by hezké, kdyby se alespoň seriózní média řídila etickým kodexem – a v tom se píše, že původ pachatelů se zmiňuje pouze v případě, když v činu samotném hraje nějakou roli. Což v tomto případě bylo jinak. Odhlédneme-li od faktu, že ve většině zpráv – i s ohledem na původ pachatelů – šlo o spekulace. To, že někdo hovoří arabsky, zaprvé nic nevypovídá o zemi původu daného člověka. Hodně zpráv mělo dokonce nádech konspirační teorie. Alice Schwarzer spekulovala o islamistickém teroru, hodně médií pak o organizované kriminalitě. Takové zpravodajství vzbuzuje ještě více strachu, a jak se ukazuje, hodně těchto spekulací je naprosto neoprávněných. Aktuální stav vyšetřování je ten, že spíše nešlo o organizované bandy, zatímco na počátku se tohle omílalo pořád dokola. Od svých kolegů bych očekávala větší obezřetnost a zdrženlivost.

Jak jako feministka vnímáte to, že zásadní feministická témata teď pojednávají pravicoví populisté a rasisté?

Tím, že se člověk proti tomu vyjádří a pokusí se vést debatu konstruktivněji. Což děláme.

Společně s Anne Wizorek jste napsala článek, ve kterém argumentujete, že „rape culture“ je i německá záležitost. Co rozumíte pod tímto pojmem?

Ten pojem mi vlastně nepřipadá optimální. Působí dost přehnaně, jako by se ženy ve strachu ze sexuálního obtěžování zdráhaly vyjít na ulici. To, že jsme tento pojem Anne a já použily, je proto, že se jednalo o článek pro Huffington Post, ve kterém se používá v souvislosti s Indií a Tunisem. Anne a já jsme tím chtěly poukázat na to, že všude, i v Německu, existují struktury, v nichž se sexuálně konotované násilí toleruje. Znásilnění se na teoretické úrovni odsuzuje téměř všude na světě. Ale nebojuje se proti tomu tolik, jak by se bojovat mohlo – ani v Německu. Samozřejmě panují rozdíly v přístupu jednotlivých kultur. V Německu v zásadě máme či lépe řečeno pracujeme na demokratické kultuře, v níž se pokoušíme o rovnoprávnost mužů a žen. To bývá v diktaturách podstatně jinak, bez ohledu na to, jestli je to zdůvodňováno esteticky či nábožensky. Nicméně v Německu se dodnes potýkáme se sexuálně konotovaným násilám a strukturami, které je umožňují. Přestože pojem „rape culture“ vlastně nepoužívám, rozhodly jsme se, že jej v komentáři použijeme, abychom zabránily tomu, že lidem, kteří v současné době přicházejí do Německa, bude podsouváno, že přicházejí – v rámci vymezení se vůči Německu – z „rape culture“.

V tomto kontextu funguje i iniciativa #ausnahmslos. V čem spočívá rozdíl oproti kampani #aufschrei, která na twitteru začala roku 2013?

Iniciativy #aufschrei jsem se já sama neúčastnila. Tehdy šlo o spontánní akci několika feministek, které začaly sbírat zkušenosti se sexismem – ve všedním životě a v pracovním prostředí – a sexuálně konotovaným násilím. #ausnahmslos vzešel převážně od iniciátorek kampaně #aufschrei a iniciátorek #SchauHin, akce, jejímž cílem bylo zviditelnění každodenního rasismu. #aufschrei a #ausnahmslos je kampaň koncipovaná jako vyznání. Nesbíráme zkušenost. Důležitý je programatický text, s jehož pomocí se bráníme proti instrumentalizaci ženských práv z rasistických důvodů. Vedly nás k tomu události ohledně Kolína, ale fenomén feministicky konotovaného nacionalismu známe už dlouho.

Věříte, že debata o Kolíně diskurz o ženských právech promění?

Pozitivní je určitě vysoká ochota podat trestní oznámení, která zpravodajství o obětech spustila. Odpovídá to zkušenostem poradenských center pro ženy, které naznačují, že ochota podat trestní oznámení ve vysoké míře závisí na tom, jakou míru důvěry ženy mohou očekávat, když podají trestní oznámení. V případě Kolína je to bohužel tak, že se ženám věřilo především proto, že vůči pachatelům panují rasistické předsudky. Dlouhodobě udržitelný tento pozitivní efekt může být pouze v případě, když se nám podaří sexuální násilí skutečně bez výjimky identifikovat a pojmenovat. Prvním krokem v tomto směru je nový návrh zákona ohledně trestnosti sexuálního násilí, který právě předložil Heiko Maas. Ten představuje sice zlepšení dosavadního zákonodárství, ale nadále zůstává problematický.

Proč?

Podle německého práva se o sexuální trestný čin jedná jen v případě, že se oběť fyzicky brání. To znamená, že nestačí, aby žena říkala „ne“, aby ten, kdo ji znásilnil, byl odsouzen za sexuální násilí. Na rozdíl od jiných zemí nebylo Německo s to ratifikovat takzvanou istanbulskou dohodu proti násilí na ženách.