Život

Když se rodiče Justyny Koeke stěhovali, narazila při balení na štos starých dětských kresbiček. Otřáslo to s ní. Ona i jejích pět sester totiž kdysi malovaly jen skoro samé princezny a světce. „Tohle jsou naše kořeny, takhle se vychovávají holčičky,” poznamenává Justyna hořce. „Když žena není krásná, musí být aspoň hodná.”

Justyna Koeke (nar. 1976 v Krakově) se od těchto kořenů dávno oprostila a čas dnes netráví v kostele ani péčí o zevnějšek. Jestli se o ní dá něco říct, pak že rozhodně není marnivá. Vysoká, tmavovlasá žena se o zevnějšek příliš nestará, okolí si získává raději svou přímočarou povahou. Přátelskou, vstřícnou a neustále energickou. Má koneckonců pořád co dělat. Poletuje po svém obrovském ateliéru, tu vyloví z regálu kus látky, tamhle zakopne o polštář s nalepenými řasami.

V současnosti žije Justyna Koeke nedaleko Stuttgartu a věnuje se uměleckým projektům, ve kterých se vypořádává s překonanými ženskými ideály, stereotypními představami a kultem krásy. Na svém malém šicím stroji například ušila šaty podle princeznovských obrázků ze svého dětství – a v těchto úžasných kostýmech poslala na módní molo staré dámy. Tato performance se stala dokonce součástí Alternativního Fashion Weeku v Berlíně – a stala se mimořádným zážitkem nejen pro cool scénu módních bloggerů, ale i pro modelky, z nichž některým bylo hodně přes osmdesát let. „V běžném životě už nebývají vnímané jako ženy,“ říká Justyna. „Staří lidé se stávají pro ostatními neviditelnými.“

Justyna Koeke se věnuje tématu prezentování, ztvárňování a přestrojování, prostřednictvím čehož zpochybňuje společenská očekávání vztahovaná k ženám. Podle svých vlastních slov umělecky klade „megafeministické požadavky“. Ale zjistila, že ohledně feminismu „neexistuje konsenzus“ a že feministky její projekty také kritizují: například když iniciovala vznik kalendáře, kde se nahé ženy nechávaly fotografovat na staveništích. Už zase se ženy svlékají před objektivem, stěžovaly si některé z aktivistek. Justyna ale chtěla ukázat, že i žena je „zkrátka jen tělo“, ne – jak často sděluje reklamní průmysl – sexy a vzrušující.

Většinou ale Justyna Koeke halí ženy do látky. Její tvorba se pohybuje na pomezí sochařství a módního designu. Své kolekce označuje jako „oblékatelné skulptury“ a posílá modelky na mola jako při módních přehlídkách. Ale jde vysloveně o umělecké akce – a každý módní návrhář by si už při pohledu na její ateliér ve starých ludwigsburských kasárnách rval vlasy. Obrovské přeplněné regály, podlaha plná ústřižků a podivuhodné předměty z látky – vycpané klobásy, růžovorudá srdce nebo molitanové dortíky…

Proti růžovočervenému holčičímu světu

Umělkyně velkými kroky překračuje hory zlata, třpytek, fólií, šňůr a krabic. Když omylem převrhne šálek s kávou, louži zkrátka utře růžovým zbytkem látky – a nemilosrdně tak zlikviduje to, co je údajně štěstím každé malé holčičky: růžový materiál se spoustou třpytek a flitrů.

Justyna Koeke si od dětství uvědomovala, že jako dívka má méně svobody. Vypráví, že vyrostla ve „velmi patriarchální rodině“. Otec byl prý despota – a ji brzy začalo rozčilovat, jak rozdílně se v konzervativní polské společnosti přistupuje k ženám a mužům. Když studovala na umělecké akademii v Krakově a Varšavě klasické sochařství, vyučující prý byli „jako v antice, staří pánové, kteří si předávají pořád stejný styl“. V roce 2000 ji láska přivedla do Německa. Během studia na Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu se mohla konečně volně rozvíjet a také se v praxi začít umělecky zabývat ženskou otázkou: „Bylo to velmi svobodné, nádherné,“ vzpomíná. Dnes na stuttgartské akademii působí sama jako učitelka odborné praxe v mediální dílně.

Textil jako výtvarný materiál objevila z pragmatických důvodů. Když na svět přišel její syn, musela z nouze přesunout svou uměleckou tvorbu do domácích podmínek – a sáhla po látce, protože se dá rychle zpracovat a snadno přepravovat. „Zmetci“ (2006) se jmenuje její fotografický projekt o mateřství, kde na snímcích jako by z umělkyně vylézaly nebo ji sály svérázné objekty z látky. Výraz toho, že dítě vysává energii z matky a využívá ji pro růst vlastních buněk. Justyna Koeke říká zcela otevřeně, že role mladé matky pro ni byla obtížně zvládnutelná. Ale přiznat něco takového je ve společnosti „tabu“. Přála by si, aby se vrátily vícegenerační rodiny, „model otec, matka, dítě není ideální.“

Prostředky na pomoc prostitutkám, které chtějí skončit

V současnosti se zabývá tématem prostituce. „Člověk by řekl, že jsme pokroková společnost, ale úplně mě šokovalo, co všechno je tu možné.“ Justyna Koeke nechápe, že prostituci v Německu podporují dokonce i feministky. „Všem pořád ještě připadá normální, když muži za peníze můžou nakládat s ženským tělem.“ Justyna chce jasně vyjádřit, „že to není v pořádku“. Prostřednictvím uměleckých projektů sehnala peníze na byt, který mohou využívat ženy rozhodnuté s prostitucí skončit. Tématu prostituce se chce ve své práci věnovat i do budoucna.

Justyna Koeke zasahuje do života společnosti častěji. „Je pro mě důležité, aby umění nebylo výlučně pro lidi z uměleckých kruhů, ale aby oslovovalo širší publikum.“ Proto také draží své staré modely na aukcích nebo materiály využívá opakovaně. „Nelpím na svých pracích,“ říká. A i když se její performance odehrávají v kontextu umělecké scény a její fotografie visí v galeriích, je pro ni důležitá blízkost ke každodenní realitě.

Jednou se v rámci jednoho projektu setkala s neznámými muži, které poznala přes seznamovací aplikaci Tinder. V lese jim ale nenabídla slibovaný sex; místo toho je požádala, aby ji a její finskou kolegyni Mimosu Pale fotografovali v přírodě. Zájemci se zapojili. „Byli velmi nejistí, ale přistoupili na to.“ Byla to prý moc krásná zkušenost, „krásně lidská“.