Neprosíme, nežebráme, hlásíme se jen o svá práva
Co má volební právo žen společného s volebním právem cizinců? V Česku žije kolem 220.000 cizinců, kteří nejsou občany Evropské unie a nemají tak právo volit v komunálních volbách. Měli by mít právo volit? Podle současného ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera rozhodně ano. Pro někoho šokující představa, pro někoho zbožné přání. Jedná se o podobnou situaci, v jaké kdysi byly ženy toužící po zrovnoprávnění s muži.
Roku 1999 bylo v Praze založeno Multikulturní centrum Praha. Jeho cílem je informovat veřejnost o soužití etnik v České republice, a to formou nejrůznějších aktivit, mimo jiné diskusí a procházek. V říjnu se konala procházka „Neprosíme, nežebráme, hlásíme se jen o svá práva“, která byla součástí cyklu „Praha sdílená a rozdělená“.
Kde se konala schůze téměř 3000 žen, které před sto lety bojovaly za své volební právo? Na jakém místě sídlilo první dívčí gymnázium Minerva? Po místech spojených s bojem žen za volební práva – od Václavského náměstí po Žofín – zájemce provedla politoložka Jitka Gelnarová, autorka disertační práce Právo i dobro s podtitulem Argumentace a diskurs českých aktivistek za volební právo pro ženy. Účastníci akce tak získali nový pohled na ulice a náměstí, kde se denně pohybují a o kterých netušili, že jsou spojeny s – před sto lety ještě velmi kontroverzním – tématem zrovnoprávnění žen s muži.
Požadavek volebního práva se v ženských emancipačních časopisech objevoval už od začátku 90. let 19. století, ale vznik organizovaného ženského hnutí za volební právo zasazuje Gelnarová až na začátek 20. století. Jednou z prvních akcí na jeho podporu byla veřejná schůze, která se konala 14. června 1904 v Ženském klubu českém, který sídlil tehdy na adrese Jungmannova 7. V příštím roce, zejména v listopadu, sílily manifestace za všeobecné volební právo, avšak otázkou zůstává, do jaké míry zahrnoval tento pojem i volební právo pro ženy. Představitelky „druhého pohlaví“ svolaly svoji vlastní manifestaci, která se konala 10. prosince v Národním domě na Královských Vinohradech. Tam se však účastníci procházky nedostali – politoložka je však dovedla na jiné místo významného protestu, totiž na Žofín. Tam se aktivistky sešly 18. března 1906, aby vyjádřily nesouhlas s vládními návrhy na volební opravu na úrovni říšské rady, která odmítala brát v potaz požadavky žen.
Na zakončení procházky pořádané Multikulturním centrem Praha měli účastníci možnost vcítit se do situace žen ze začátku 20. století a spolu s organizátory inscenovat slavnou schůzi. Uslyšeli zde mj. projev Františky Zeminové, která kritizovala, že ve vládním návrhu o ženách není ani zmínka – a to ani v kontextu osob vyloučených z volebního práva. Dále si vyslechly řeč Marie Tůmové obhajující rozumové schopnosti žen. Aktivistky využívaly i argument mateřství – ženy jako matky mají velké zásluhy pro národ, takže měly by mít právo o něm spolu s muži rozhodovat.
Zatímco téma boje žen za volební právo se nám dnes zdá dost vzdálené a snad nikdo nepochybuje o schopnostech „druhého pohlaví” aktivně se účastnit politického dění, méně jednoznačná je otázka volebního práva cizinců, která se v České republice objevuje teprve od nedávna. Právě na toto velmi aktuální téma diskutovali účastníci akce po zakončení procházky. Podělili se se svými vlastními zkušenostmi s volebním právem a také vyprávěli o svých aktivitách, které se snaží postavení cizinců v České republice změnit. Emil Rothemel z Organizace pro pomoc uprchlíkům povídal o projektu Participace cizinců na veřejném životě. Jedná se o pozoruhodnou iniciativu, jejímž cílem je zlepšení zapojení cizinců do veřejného života.
Během diskuze se ukázalo, že dvě politické debaty, které dělí sto let, jsou si v mnoha ohledech blízké. Je zřetelných několik paralel mezi politickými právy žen na začátku 20. století a právy cizinců dnes. Jitka Gelnarová jmenuje tři základní podobnosti: Zaprvé je pro dnešní politické strany volební právo cizinců marginální téma, podobně jako bylo kdysi volební právo pro ženy – i když tehdy bylo pro politické strany přece jen důležitější, protože se týkalo poloviny populace. Zadruhé samotní cizinci o téma příliš neprojevují zájem. To může některým odpůrcům sloužit jako argument proti udělení volebního práva – stejně argumentovali také odpůrci volebního práva žen: většina žen volební právo nechce, a proto není potřeba jim ho udělovat. Třetí paralelu představuje způsob zdůvodňování oprávněnosti volebního práva pro cizince, konkrétně snaha zdůraznit, že pomůže integraci cizinců do společnosti – stejně tak dříve argumentovaly ženy, zdůrazňujíc, že volební právo není důležité jen pro ně samotné, ale pro celek. Ten byl v tomto případě definován především jako český národ.
