Björn H. pracuje už několik let ve veřejných službách. Tam rozhodně není považován za krasavce, ale zato ho všichni znají jako otevřeného a veselého člověka. Když ho kvůli těmto vlastnostem začalo stále více jeho přátel a známých pobízet, aby to zkusil jako amatérský herec u divadla, rozhodl se, že se o to pokusí. A nalezl si cestu na divadelní jeviště a odtamtud i před kameru. Od té doby už účinkoval v různých filmových projektech a moderoval nejednu akci. Svůj „nehezký“ vzhled už nevnímá jen jako něco, s čím musí žít, ale jako něco, co mu dodává na zvláštnosti. A dokáže se s tím osobitým způsobem vypořádat. Přinášíme interview s ošklivcem, který je krásný.

Björne, sám o sobě říkáš, že jsi takový šeredný pták nebo že vypadáš jako stará šedá vrána. Jak na to reagují lidé ve tvém okolí?

Různě. Jedna reakce bývá: Jo, to sedí. A jiná reakce zase bývá: Ne, ne, to vůbec není pravda. Například při filmovém natáčení často slýchám, že prý mám krásnou, nezaměnitelnou tvář. Na to pak obvykle říkám: Přestaňte blbnout, já jsem přece strašná tlama. Mezi přáteli je to jiný, to se vzájemně často popichujeme. Ale protože to o sobě říkám já sám, bývají reakce vlastně spíš pozitivní a otevřené.

Máš tedy pocit, že se ti v takové chvíli tvá upřímnost stejnou měrou vrací?

Ano, ale když někdo řekne „ty máš krásnou tvář“, tak mám pocit, že si ze mě utahuje. Nejspíš si sám nechci připustit, že bych mohl být pro některé lidi krásný.

Byl jsi vždycky tak uvolněný a ofenzivní ohledně svého vzhledu?

Vůbec ne. V mládí jsem si nepřipadal ani trochu hezký. Byl jsem strašně bledý, takový nanicovatý kluk, do ideálu krásy jsem měl hodně daleko. Oblečení, které bylo tenkrát moderní, se nosilo tak, jak bylo, aniž by mu člověk dodal nějakou osobitost. Sebevědomí se mi postupně zvyšovalo díky práci v kanceláři, ale samozřejmě taky díky divadlu, filmu a moderování. Pak jsem si říkal: tak strašně ošklivý snad přece jen nemůžu být, když mi lidi říkají, že jsem super.

Zažils dřív, například ve škole, chvíle, kdy se ti ostatní kvůli vzhledu posmívali?

Jasně, že jo, dřív mi vždycky říkali „držko“.

Zraňovalo tě to?

Ano a moc. Nikdy není moc fajn, když se ti někdo posmívá. Ale možná že mě to zároveň otužilo. Tenkrát už jsem měl jakž takž sebevědomí, byl jsem třídním šaškem a taky jsem věděl, že mě má spousta lidí ráda. Kdybych byl býval izolovaný, tak by mě to asi zasáhlo hůř. Ale já jsem se ostatním dětem taky posmíval. Děti jsou kruté a vždycky hledají na druhém to negativní, aby mohly samy vypadat jako ty silnější, přestože mají většinou samy nějaké nedostatky. Ale člověk se vyvíjí. Někteří lidé zjistí, že zevnějšek nebo krása nejsou všechno, jiní naopak zůstanou u svého povrchního názoru. Jejich prioritami jsou povrchnosti, vzhled a značkové věci a prostřednictvím těchto věcí se sami definují.

A když ti dneska někdo řekne, že jsi ošklivý, s úmyslem urazit tě, tak tě to pořád ještě zraňuje?

Už ne! Můj vzhled je přesně to, co mě odlišuje. Kdybych vyhovoval standardům krásy, byl bych jen jedním z mnoha. Ale takhle jsem prostě ten hubeňour s nosem jako skoba, který je dobře rozpoznatelný. Moje tělo a můj vzhled jsou můj kapitál, a když to správně použiju, dokážu lidi přesvědčit a nadchnout. Můžu se svému protějšku smát do tváře a říkat: Vím, že vypadám děsně. Ale já s tím dokážu docela dobře žít. Cítím se dobře a vím, že můj vzhled přispívá k tomu, jak působím na ostatní.

Jsou tvé herecké ambice tím, díky čemu teď se svým zevnějškem umíš takhle zacházet?

Kdybych nezačal s herectvím, nejspíš bych si takové sebevědomí nevybudoval. Teď už vím, že je na mně něco, co nemá každý. Když mi to řekne někdo z herecké branže nebo někdo, kdo se vyzná v lidech, má to pro mě mnohem větší cenu, než když mi někdo řekne, že jsem ošklivý, nebo když mi naopak máma s tátou řeknou: Jsi hezký kluk. To rodiče přece musí říkat.

A rodiče ti to říkali?

Už si moc přesně nevzpomínám, ale na druhou stranu neříkali ani, že jsem ošklivej spratek nebo tak. Když jsem se honil za tím, abych byl jako ostatní, abych měl stejné hiphopové oblečení a podobně, tak mi máti občas řekla: Nechceš si jednou oblíct něco jiného? Tohle není nic moc. A když jsem si pak vzal na sebe něco trochu elegantního, tak mi doma řekli: Vždyť ty jseš vlastně moc hezkej kluk!

Jaký význam přisuzuješ zevnějšku u jiných osob, například u žen nebo u své přítelkyně?

Krása je pro mě věcí aury. Neumím to vysvětlit, ale někteří lidé mají pro mě krásnou auru, i když je ostatní považují za ošklivé. Třeba je to taky tím, že jsou sebevědomí a říkají: Možná, že nejsem nejhezčí, ale dokážu využívat svých předností a ke svému velkému nosu se hrdě hlásím. Toho si všímám i u žen. Nějaký vysněný typ ženy nemám. To, na čem mi záleží, pokud jde o zevnějšek, je základní upravenost.

Označil bys sám sebe za ješitného člověka?

Pokud jde o vlasy, tak ano. Ty musejí být vždycky učesané. Jinak se snažím dobře se oblékat, elegantně, ale přesto ležérně. Ale označit se kvůli tomu za ješitného by bylo podle mě přehnané. Kdybych byl ješitný, tak bych si pravděpodobně líčidlem maskoval kruhy pod očima.

Podstoupil bys nějaké umělé změny na svém těle?

Ano, nechal bych si do těla vstříknout tuk. Ne, to je fór..., to bych nepodstoupil. Jde přece o mě jako celek, o celý balíček. Působil bych pořád stejně, kdybych vypadal jinak, kdybych měl o dvacet kilo víc?

A kdyby šlo o nabídku herecké role? Kdyby ti někdo řekl: Nech si to udělat a tu roli dostaneš?

Myslím, že bych to přesto nepodstoupil, protože to bych pak zradil sám sebe.

Jak definuješ pojmy „krása“ a „ošklivost“?

To je těžký. Oškliví jsou pro mě vlastně jen lidi, kteří ošklivě jednají, kteří jsou nepřející a závistiví, kteří udávají ostatní a kteří jsou nespravedliví. Krása je kompletní balíček, nejen vzhled, ale i vnitřek, aura, to, jak se chovám. Podle mě patří ke kráse taky určitá základní inteligence. Vnější krása je často jen fasáda, která se oddrolí, když poznáte charakter, co se za ní skrývá. Vnější věci jsou pomíjivé. Nikdo z nás nebude věčně vypadat tak jako teď, ale naše základní vlastnosti zůstanou často stejné. Když to vztáhnu na ženy, tak je přirozené, že člověk nechce chodit s nějakou „ošklivkou“. I kdyby měla ten nejskvělejší charakter, tak optické půvaby prostě nesmějí chybět. Tyhle půvaby se pak buď potvrdí, anebo kompletně vytratí. Lidé mohou extrémně zošklivět, ale také extrémně zkrásnět vlivem svého charakteru.

Považuješ se za krásného?

Ano!

Považuješ se za ošklivého?

Ano!

Cítím se jako dva v jednom, protože s obojím dokážu zacházet. Pro někoho jsem ošklivý, pro jiné překrásný. To vím, a taky vím, že jsou lidé, kteří dokáží člověka ocenit jako celek.