Kdo si nechá propíchnout uši nebo něco vytetovat, sotva myslí na to, že právě provozuje „body modifikation“. Většina lidí si pod tímto výrazem představuje spíše pozůstatky po popáleninách (branding), umělá škrábnutí (cutting), implantáty nebo amputace – tedy extrémnější a částečně zdravotně riskantní změny vlastního těla. Tento západní způsob modifikování těla se vyvíjel paralelně s estetikou punkerů a gothiců, tyto praktiky jsou ovšem mnohem starší. Pocházejí většinou z mimoevropských kultur a společností, v nichž kupříkladu ozdobné jizvy, piercingy nebo labrety a rituální tetování bývají považovaná za krásné nebo jako symbol sounáležitosti. Modifikace často značí nějaký přechod – z dítěte v dospělého, sňatek, narození nebo smrt, v západních společnostech pak spíše osobní milníky jako rozchod nebo překonání sama sebe. V obou případech tyto procedury mají nejen estetický efekt, společnost uznáním odměňuje i výdrž či přístup k bolestem.

Pod kůží

Kolik tělesně modifikovaných jedinců v Německu žije, lze obtížně vyčíslit, protože tento pojem není jednoznačný. Co se tetování a piercingů týká, má podle zjištění YouGov a IfD Allensbach kolem 15 % všech lidí žijících v Německu tetování, téměř 7 % pak má piercing mimo ošní lalůček. Více než každý desátý pak má více než čtyři tetování, zjistila Univerzita v Bochumi v roce 2014. Jednou z nich je i pětadvacetiletá Balea – její kůže je posetá spoustou obrázků, uši plné různých kroužků, dredy a rozštěpený jazyk. Umělecky ztvárněný motiv ze stříbrných piercingů se nachází nad ústy a spodní čelistí, pohledem se člověk zastaví i u její potetované pravé poloviny tváře a černého oka. Vzhledem ke svým viditelným tělesným modifikacím Balea nápadně působí dokonce i v Berlíně, přestože to není její cíl: „Může to být tím, že v obličeji má člověk prostě mnohem víc možností. Co většího asi tak můžete dělat s tělem, kromě toho, že si amputujete prst?“

I přes svůj extravagantní zevnějšek zatím nikdy neměla problém s hledáním práce; s rozzářenýma očima vypráví o své současné práci jakožto vedoucí týmu v callcentru. Tam jsou odvaha a konsekventnost vůči jejímu tělu interpretovány jako silné stránky: „Jsem v kontaktu s klienty. Nejdříve se na mě divně dívají, potom jsou ale prostě jen nadšení.“ Kromě toho Balea pracuje jako modelka a hraje v hudebních klipech, k „bodymodification komunitě“ ale necítí žádnou zvláštní sounáležitost.

Andree Venhaus naproti tomu nejde o to, aby působila nápadně. Už v 80. letech ale experimentovala jako punkerka s bodymodification a dnes je majitelkou studia Deep Metal v Dortmundu. Specialitou jejího studia jsou piercingy a další zvláštní intimní šperky: zákazníci mužského pohlaví si u ní prý nechávají kvůli sexuální stimulaci do penisu vsadit kuličky (genital beadings). Na svém vlastním těle jí jde hlavně o rozšíření tělesných funkcí a smyslů: „Já sama mám spíše funkčně zaměřené bodymods. Nevypadají možná nijak zvlášť dramaticky, ale zato víc co s nimi.“ Má tím na mysli mimo jiné magnety v konečcích prstů nebo ‚near field communication chips' (NFC) pod kůží. S čipy tohoto druhu, na kterých jsou uložena individualizovaná data nebo aplikace, Andrea například může svoji vizitku bezkontaktně nahrát na nějaký smartphone nebo zakódovat svůj mobil.

„Dělat jizvy je pro mě práce i poslání“

Obě s tělesnými modifikacemi přišly do styku už jako malé – matka Balee nechala operativně přišít uši, Andrea sobě a spolužákům propichovala uši a dělala inkoustové tetování. Dělat jizvy je pro Andreu dnes práce i poslání zároveň a obě odmítají, že šlo o nějaké „extrémní“ praktiky. Kontaktní čočky, umělé jehly nebo bělení zubů podle nich jsou stejně extrémní. To, že má člověk hodně tetování nebo piercingů, ještě neznamená, že je „modifikovaný“, tvrdí Balea.

Tělesné modifikace tak v západních kulturách nacházejí paradoxní odezvu a zapadají do paradigmatu krásy založené na výkonu. Pro perfektní tělo, více stimulace, spirituality nebo seberealizaci člověk musí přece jen trochu trpět. Mezi tělesné modifikace ale mimoto patří i změny, které jsou poměrně kontroverzní. Od běžných kosmetických procedur se liší zodpovědným a vědomým postojem vůči částečně extrémním, zošklivujícím nebo velmi bolestivým změnám. Andrea tak zpozorovala, že v jejím studiu ženy i muži různého věku, původu nebo přání mívají svéráznou vizi krásy, která nekopíruje prostě jen zaběhlé alternativní beauty trends.

Reakce mohou být ovšem i radikální. Balea například popisuje, že na veřejnosti si ji lidé často fotí nebo jí nadávají, čím dál více i plivají, strkají do ní nebo ji ohrožují. Andrea tuto proměnu zvědavosti v zaujetí odstupu zažila jako punkerka v 80. letech. Ve srovnání k tehdejší situací jí ale nevraživost a nespoutanost vůči modifikovaným v současné době připadá mnohem intenzivnější, digitální média podle ní situaci ztěžují tím, že určité fotografie se mažou a tím je znemožněna jejich cirkulace.

Can’t touch this

Tělesně modifikovaným je tímto způsobem nepřímo vyčítáno, že svým zevnějškem přece jen chtějí provokovat, že jim jde prostě jen o to upoutat co největší pozornost, protože je to nakopává. Ale není tomu tak. Spíše napadení ukazují, kde se dnes nacházejí hranice společenské tolerance – a sice tam, kam paradigma krásy zaměřené na výkon už nesahá. Neboť ten, kdo chce sám pro sebe nebo nějakou malou skupinu dobře vypadat a cítit se hezký, tím znejišťuje ty, kteří se jinak řídí spíše mainstreamem. Kdo přitom opustí jen málo flexibilní kategorie fitnessu a sex appealu, musí se obhajovat nebo je dokonce agresivně ohrožován – ať už jde o tělesné modifikované, plus size modelku nebo body builderku.

I přes negativní reakce ale Balea svůj postoj nechce měnit: „Nemyslím si, že by lidi, které vůbec neznám, měli mít vliv na to, jak žiju.“ Andrea si myslí, že se jedná spíše o specificky berlínský problém – podle ní tam na sebe prostě hlasitě narážejí různé světy. V Dortmundu, kde žije jeden z jejích stálých zákazníků a dle Guinessovy knihy rekordů muž s nejvíce piercingy na světě Rolf Buchholz, bychom prý negativní poznámky hledali těžko: „Běžný obyvatel Porúří si prostě řekne: ‚No dokud se to tomu člověku líbí a mně to nijak nevadí? Může si dělat, co chce.‘“