Proti perfekcionistickému teroru
Správné proporce a hezká tvář Dela Keense nudí. Jeho modelingová agentura Misfit Models sídlící v Berlíně hledá ty, co vypadají nezvykle. Proč jsou tito outsideři dnes více žádaní než dříve?
Hezká tvář, bezchybná pleť, vysoké, štíhlé tělo – tak vypadají typické modelky, které známe z přehlídkových mol a reklam. Někdy nám můžou připadat nepřirozeně hezké, často se na ně po krátké době zase zapomene, nahradí je jiná líbivá tvář, která nám chce něco prodat.
Modelky ale můžou mít i obrovské kruhy pod očima a vrásky, piercingy a tetování ve tváři, nestandardně krátké ruce nebo nohy nebo větší břicho. Právě pro takové má Del Keens práci. Jeho agentura Misfit Models je určena zákazníkům, kteří pro své produkty hledají tváře mimo běžné ideály krásy.
Del Keens samotný má nezvyklý, nezaměnitelný vzhled. Pod očima jako knoflíky má pořádné vaky, k tomu odstávající uši, křivé zuby a pár vrásek, ty ale prý tehdy, když ho před 20 lety objevili na ulici v Londýně, ještě neměl. Del tehdy pracoval jako doručovatel balíků a na ulici ho oslovil dnes již velmi známý módní fotograf David Sims. Zeptal se ho, jestli nechce zkusit modeling. A tak odstartovala Delova úspěšná kariéra „ugly modela“ pro stejnojmennou londýnskou agenturu. Fotil mimo jiné pro Vogue, Diesel nebo Calvina Kleina.
„Mám závislost na tetování a piercinzích, takže momentálně vypadám už hodně nápadně a užívám si to, když si všimnu, že se lidi za mnou na ulici otáčejí a občas se mě ptají, jestli se se mnou můžou vyfotit. Člověka hned napadne to nějak vytěžit, když člověk vidí, že to lidi nějak oslovuje. Povoláním jsem inženýr, to povolání jsem si vybral původně z jisté vášně, ale bohužel tam jde čím dál víc už jen o peníze. Bohužel mě to baví čím dál míň. Proto je pro mě super, když o víkendu můžu naplno žít svými vášněmi. Pokud jsem měl v práci těžký týden, bývá můj outfit o víkendu o to křiklavější.“
Boj s posedlostí krásou
Dnes se jako antimodel „obklopený anorektickými, vybotoxovanými fasádami nadčlověků s prsy vycpanými silikonem a těly zdeformovanými fitnessem“ staví proti „perfekcionistickému teroru“ propagovanému médii a všemi, kteří „nadále kopírují zajeté principy, čímž – možná i nevědomky – se podílejí na tom, že tato odlidštěná kultura nadále přetrvává“. Toto konstatování najdeme na webových stránkách agentury – Del vyzývá k boji proti tělesným normám v průmyslu s krásou.
Roku 2006 se Del za svou tehdejší přítelkyní přestěhoval do Německa a snažil se dál pracovat jako model. Protože ale nemohl najít žádnou vhodnou agenturu, založil si prostě vlastní. V databázi má v současné době více než 500 modelů, kteří se vyznačují nejrůznějšími specifiky: barevné vlasy, kudrnaté vousy nebo kompletně plešaté hlavy, jizvy, vozíčkáři, svalnatci i neduživí. Všechno možné, ale nikdo z nich není „normálně“ krásný.
A přesně takové jsou i kampaně, v nichž jeho modelové vystupují, ty taky nejsou skoro nikdy normální. Proto je pro spoustu zakázek kromě výjimečného zevnějšku potřeba i zdravé sebevědomí a schopnost umět se sám sobě zasmát. Del Keens přesto vyžaduje respekt ke svým modelům a přijímá většinu nabídek práce, „pokud jde o placenou práci a daný model či modelka rád/a zahraje roli, kterou zákazník požaduje“.
Jak se z člověka stane „misfit model“?
„Proč by v reklamě nemohl vystupovat někdo na vozíčku?“ ptá se Kim. Tvrdí, že si vlastně nikdy nepřála dělat modeling. „Ale vždycky ve mně bylo přání, aby se v médiích víc ukazovali lidé s handicapem.“ 24letá Kim je od roku 2014 „misfit modelkou“ a jednou z jejích zakázek byla kampaň pro neziskovou organizaci Aktion Mensch. To, že v kampani Aktion Mensch vystupuje modelka na vozíčku, není nic mimořádného. Že by ale takové reklamy byly k vidění na velkých billboardech a v televizi, mimořádné pořád je. „Jsem ráda, že Del takovou agenturu založil a že tím dává šanci i ostatním, který těží z jeho zkušeností a mediální svět tím činí o něco málo otevřenější.“
Kim se o agentuře dozvěděla z televizní reportáže. Být vidět v médiích je pro agenturu Misfit Models velmi důležité – tímto způsobem Del získává nové tváře a dává tak o sobě vědět i potenciálním zákazníkům. Má to podle něj logické zdůvodnění: „Jen málokdy oslovuju lidi přímo na ulici, protože pokud se neznáme, myslí si, že jsem blázen nebo že si dělám srandu, když se ptám, jestli by nechtěli zkusit modeling.“
Jasmin se o agentuře Misfit Models dozvěděl na facebooku. „Del Keens je hrozně milej a ukazuje, že model nemusí vypadat super.“ Jasmin je ve skutečnosti ve svém okolí známý pod svým mužským jménem. Jako „crossdresser“ si ale čas od času užívá být ženou a dělá modela pro jeden transgender shop. Opravdovou zakázku ještě přes agenturu ale nedostal. „Možná přece jenom vypadám až moc normálně.“
Modelové, s nimiž se zákazníci identifikují
I příklady ze zahraničí dokazují, že „outsideři“, lidé, kteří vizuálně nejsou bezchybní, jsou v módní branži čím dál více žádaní. Příkladem může být Winnie Harlow, modelka trpící ztrátou pigmentu kůže, albínský model Shaun Ross nebo Mario Galla, který má protézu nohy. Právě díky svým „chybám“ jsou jedineční a lidem utkvějí v paměti, což je v PR pokaždé dobrá strategie. Svými jemnými rysy v tváři a tělesným proporcemi přesto odpovídají klasickým ideálům krásy a tím pádem je nelze řadit k těm, které zastupuje Del ve své agentuře Misfit Models.
Ale i „nezvykle krásní“ lidé se pomalu ale jistě těší čím dál větší popularitě. „Mí klienti si moje talenty najímají pro všechny mediální formáty, hlavně ale pro reklamu, protože potřebují, aby v reklamách vystupovali lidé, s nimiž se spotřebitelé dokáží identifikovat,“ konstatuje Del Keens. Obzvlášť žádaní jsou prý „working class looking guys“. Zákazníci tedy nežádají už jen zvláštní tvář, která bude spolu s reklamním sdělením něčím nápadná, ale chtějí svým spotřebitelům nabídnout osobnost, s níž se skutečně mohou ztotožnit. Neboť ani konzumenti už nechtějí vidět jen nerealistické hezouny a krasavice, co jim prodávají exkluzivní módu, ale i běžné produkty jako šampon nebo auta.
A v neposlední řadě jsou to i modelky a modelové samotní, kdo se chtějí ukázat, chtějí být v médiích zastoupení. Neboť nejsou žádnými outsidery nebo „ošklivci či ošklivkami“. Jsou to lidé jako my všichni, denně je potkáváme na ulici, sedí za přepážkami na úřadech nebo sedí za kasou v obchodě. Když si od nich můžeme kupovat banány a chleba, tak proč by nám z billboardů nemohli nabízet módu a auta?
překlad: Tereza Semotamová