Zkoumala jsi kostýmování různých subkultur mimo divadlo. Na cos při svém výzkumu přišla?

Každý z nás se do určité míry stylizuje. Jde ale o to, do jaké míry se kostýmem musím/chci zabývat a do jaké míry tím sám sobě vytvářím roli. Nechtěla jsem tvrdit, že šaty dělaj člověka, nebo že všichni hrajeme divadlo. Chtěla jsem zkoumat vědomou sebestylizaci: jak chci být viděn/vnímán a jak si myslím, že mě ostatní vidí: prostě selfie.

Zajímavé bylo, že v rámci mého výzkumu hodně hudebníků odpovědělo, že čím déle vystupují, hrají, tím méně se stylizují, tedy jako by vnějšek ustupoval vnitřku. Hodně z nich ale stylizaci z počátku používalo jako něco, za co se skryjí: maska ve smyslu ochranného zbarvení. To je další rozměr kostýmu – aby tě nikdo nepoznal. Převlekem se stáváš někým jiným.

Slammeři se oblékají za sebe. V larpu se odděluje hra a žitá realita, larpisti se taky oblékají za sebe, ale za sebe v postavě: „Jsem krásná elfka, ale sluší mi modrá.“ Zároveň respektují zadání hry: „V postapokalyptickým světě nemůžu byt elfka, ale udělám si to prostě trochu modrý“.

Cosplayeři jsou DIY, bastleři, kutílci. Postava musí být co nejvěrnější té, co si sami (!) podle seriálu, počítačové hry nebo komiksu vybrali.

Na zkoumání kostýmů při vystupování mě fascinoval ten okamžik, kdy hra končí: elfka si po akci v neděli večer sundá ty elfí uši a už to není ona. Ale mě poznají v noci na benzínce jako tu, co blábolila na pódiu.

Jak jsi kostýmy sama na sobě zkoumala prakticky?

Začátky mého vystupování byla skupina Urpop.cz. Měla jsem blond paruku a vysoké kozačky. Hrozně mě to bolelo, ale aspoň jsem nestihla při té bolesti o sobě pochybovat. Paruka mi padala a botou prolejzal hřebík, musela jsem se v průběhu vystoupení vyzout a zatlouct to (kladivo jsem měla s sebou). Řešila jsem, kdy se převlíct do kostýmu a kdy zase zpět do civilu. Protože před a po vystoupení si třeba s tebou chce někdo povídat, nebo naopak potřebuješ utéct.

Výstupy byly improvizované s připravenou a propracovanou dramaturgií. Kolega Matěj Samec měl motorkářské boty, taky ho tlačily. Cítili jsme se oba krásní. Moc nás to bavilo a všem to připadalo „zvláštní“.

Jako zpěvačka a scénografka nad kostýmem přemýšlíš jinak než ostatní, řeklo by se. Ale je to skutečně tak?

Spíš jako holka s tlustýma nohama a členitým obličejem jsem zvyklá, že první dojem nebude zadax a je třeba být připraven. Po přeslici to u nás takhle funguje, držet diety a cvičit a pilule a zábaly a nálevy všelijaký, dřina vypadat tak, abychom byly aspoň trochu spokojené. Když mi bylo jedenáct, říkala mi babička, ať si ten nos stlačuju, že roste, že by se to tím mohlo trošku zmírnit. A že když si vyčešu drdol „do vany“, budu vypadat vyšší.

Pro moje vystupování platí, že jsem vidět a nesmím bejt hnusná. Budu-li se cítit krásná, podám výkon. V mé scénografické práci se to projevuje tak, že všichni jsou sexy v mém upatlaném stylu. Někdy si stěžují, že je něco bolí nebo píchá, ale většinou je dobře odhadnu, sluší jim to a mě těší, že jsem je takhle našla já. Jednou si herec vzal kostým na sebe jen tak do hospody, to jsem byla pyšná.

Možná prostě o sebeprezentaci přemýšlíme všichni? Je to specialita naší doby?

Šťastnej ten, kdo o tom nepřemýšlí... Posedlost sebeprezentací je určitě specialitou naší doby. Máme hodně jídla a spousta zaměstnání je hloupá nebo zbytečná, nebo jsou to zaměstnání pro zaměstnání. Máme víc čas o sobě přemejšlet a pochybovat. Všechno je mnohem víc o sebepotvrzování – umět si něco užít a na důkaz toho se u toho vyfotit.

Představuješ si někdy, co budeš nosit, až budeš stará zpěvačka?

Jasně že bych chtěla být Jana Kratochvílová, ale to asi každej. Můj sen je vystupovat jenom ve svetru, jinak nic. Ten svetr by byl přesně tak dlouhej, že když zvednu ruce, bude jasný, že mám jenom svetr. Ale nezvedala bych ty ruce furt. K tomuhle kostýmu bych chtěla bejt stará a mít hubený nohy. Ale třeba budu moudrá a dám to i s nohama tlustýma plnýma křečových žil.

Jak vnímáš tzv. normcore? Snažit se bejt jinej tím, že budu stejnej?

Jakmile je to pojmenovaný, je konec a jede se dál. Začnou to nosit davy a hotovo. Já mám třeba ráda pracovní oděvy, ale ty myslím taky brzy budou normcore. Vždycky v noci jdu Václavákem a koukám na ty obchoďáky a říkám si, jak je to všechno ubohý a hnusný, fuj. Ale sama nejsem ještě tak statečná, abych se nestyděla třeba za děravý boty.

Co je naším cílem? Bejt jedineční, ale zároveň zapadnout v davu?

No jasně, mít svý místo, bejt milovanej lidma, který uznáváš, ne? Tak jako ty jsi mi říkala, rozhlídni se, jaký lidi kolem sebe máš, musíš mezi jiný, jestli chceš bejt jiná.

K tomu pocitu jedinečnosti v davu mám takovou historku: předminulej rok jsem nosila prestižky. Ale mimo Prahu jsem byla jediná. Zpěvák plzeňské kapely, která je vnímaná jako cool a in, se mě ptal, jestli ho zrak nešálí. Prohrála jsem, nepochopili to, prostě jsem vypadala jako chuděra. Musela jsem si koupit najky, abych se necítila jako sociálně vyloučená.

Co je podle tebe na české módě to nejnevkusnější?

Nejhorší je ta zdánlivá světovost, přitom je za tím jen ubohost a povrchnost a hlavně urputnost. „Hudy pseudofunkční móda“, „vysoká krejčovina“ Beáty Rajské a Blanky Matragi, hodnocení módní policie, designmarkety a všechny ty blogísky typu „potkáváme na ulici zajímavé lidi“ – … tím vším opovrhuju. Ale nejvíc opovrhuju časákama s tlustýma křídovýma stránkama, kde je vidět úplný kulový, vykloubený pózy a dole je napsáno kabelka ta a ta, náramek ten a ten a boty ty a ty, do toho rady typu "nestyďte se si k drahé bundě vzít levnej starej pásek"… Pche! Nechápu, proč bych měla mít tu drahou bundu?

Dále opovrhuju těma, co opovrhujou. Výsměch tvořilkám na fléru, co batikujou a vyrábí brože. Ty holky jsou přitom šťastný! Čili je respektuju. Scénografka Jana Preková říkala herečce Janě Kozubkové, co šije, že je dobrý, když je na oblečení vidět ten čin, to, že tu sukni upižlala nůžtičkama a je to špatně sešitý. K tomu ta odvaha jít v tom na ulici, nechodit nakupovat do obchoďáku, bojkotovat značky a řetězce. Já třeba už odmala šila, pižlala, předělávala, inscenovala. Sebe, ale i ostatní. To pižlání je radost. Dnes se tomu říká DIY.

Takže nehejtovat tolik?

Jo, myslím, že výsměch a srovnávání se, narcismus a egomanie jsou největší problémy naší doby. Než sama sebe furt okukovat, tak raději stavět školy, rozdávat knihy, roztavit zbraně, volit lepší politiky. Kéž se lidi nebojí bejt hodný.