Abych tomu lépe porozuměla, vedu si týden cosi jako deník udržitelnosti. Za sdílený pronajatý byt, který obývám společně s dalšími lidmi, zaznamenávám první pozitivní bilanci: Jíme vegetariánsky nebo vegansky. Oblečení, nábytek a elektroniku kupujeme převážně z druhé ruky, díky čemuž recyklujeme něco, co by se jinak vyhodilo. Odebíráme ekologickou elektřinu a k obveselení zahraničních přátel recyklujeme „velmi německy“ do šesti odpadkových košů. Auto nikdo z nás nemá, osm měsíců v roce jezdíme na kole. A letadlem jsem soukromě cestovala naposledy v roce 2011. Ale i tento skromný ekologický životní styl má pár vad na kráse: Moje cigarety jsou pravý opak udržitelnosti a během zimního výprodeje přistálo v mé skříni triko za tři eura. Švédský módní řetězec slibuje sice bio-bavlnu z fair trade produkce – ale co při tak nízké ceně zůstane vůbec výrobci? Také ostatní oblasti života jsou problematické – například na stránce slaveryfootprint.org se dozvídám, že moje spotřební chování nutí 25 lidí do moderního otroctví. Pořád je to sice o 15 míň než průměr, ale 25 lidí je prostě příliš. Důvodem je můj nový smartphone a kosmetika obsahující kontroverzní minerál – slídu.

Jen ještě rychle zachránit svět

Konzum by nikomu neměl škodit. Proto také ráda sahám k produktům s pečetí fair trade, tedy „férový“ či „spravedlivý obchod“. V tomto ohledu nejsem sama, protože eticky obhajitelné produkty jsou v Německu stále oblíbenější. V roce 2014 se tam prodalo fair trade zboží v hodnotě 827 milionů eur, což bylo o 173 miliony víc než v roce 2013. Z celkem 26 pečetí označujících v Německu fair trade zboží je nejznámější pečeť „Fairtrade“, která v roce 2014 podle fóra Férový obchod (Fairer Handel) pokrývala 78 procent tohoto odvětví. Značka Fairtrade však stejně jako konkurenční značky interpretuje nechráněný pojem „fair“ podle vlastních kritérií. Například takzvané směsné produkty jako čokoláda musejí obsahovat minimálně 20 procent fair trade přísad, aby si mohly žádanou značku udržet. Zbývající podíl přísad může být úplně „nefér“. Toto dorovnávání množství se používá také u produktů z různých sklizní jako šťáva, čaj nebo cukr. Tak se může stát, že nějaký produkt dostane pečeť Fairtrade, aniž by obsahoval fair trade suroviny. Jeden výrobce zmrzliny zašel například tak daleko, že navzdory velké reklamě o fair trade produktu, kterou umístil na kelímky a na web, neobsahovaly některé druhy jeho výrobků ani požadovaný minimální podíl 20 procent fair trade přísad – dodnes z toho však nebyly vyvozeny důsledky.

Trh s fair trade zbožím ale zažívá rozmach – od roku 2011 do roku 2014 se obrat v tomto sektoru zdvojnásobil. Také v diskontech najdeme dnes značky inspirované férovostí a udržitelností – například UTZ, Fairglobe nebo Rainforest Alliance. Podle organizace Stiftung Warentest jsou to však spíš slabé značky. Pochvalu si naopak vysloužila značka Gepa Plus, která by měla zaručovat, že produkt obsahuje alespoň 50 % fair trade přísad. Navzdory všem nesrovnalostem experti spotřebitelům doporučují, aby produkty označené jako fair trade kupovali, protože i nízké ekologické a sociální standardy jsou lepší než žádné.

Mezi horou odpadků a „Zero Waste“

Ale i po tom „nejférovějším“ nákupu zbude odpad. Německo bylo dlouhou dobu považováno za mistra světa v recyklování a na začátku 90. let vyvinulo duální systém a značku „Grüner Punkt“ (Zelený bod). Podle Eurostatu však lidé v Německu vyprodukovali v roce 2013 na osobu 617 kilogramů domácího a obalového odpadu, což je o 136 kilogramů víc než průměr v Evropské unii. K hlavním důvodům patří obchodování po internetu, kapsle do automatů na kávu, levné textilie, papírové kelímky související s prodáváním „kávy s sebou“, ale také elektropřístroje, jejichž hardware nebo software má jen krátkou životnost. Mnoho spotřebitelů je navíc recyklováním už unaveno, a tak odpadky někdy končívají v popelnici neroztříděné.

Zcela jiné je naopak hnutí Zero Waste („Nulový odpad“), které kombinuje udržitelnost s minimalisticky elegantním životním stylem. V tomto hnutí udávají často tón bělošské ženy ze středních vrstev, jako např. Francouzka Bea Johnson nebo Američanka Lauren Singer. Jejich symbolem je sklenice se šroubovacím víčkem, do které se vejde jejich odpad za celý rok.

V rámci hnutí za nulový odpad se však objevuje kritika, že tento koncept by se měl spíš jmenovat Zero Home Waste (nulový domácí odpad), protože stoupenci hnutí Zero Waste zanechávají odpad z obalového materiálu prostě v prodejně a neberou si ho s sebou domů. Odpad, který jim vznikne doma, zužitkují, zrecyklují nebo zkompostují. Já se zase ptám, co se stalo například se sutí, která vznikla při stavbě mého bytu nebo při budování městské infrastruktury. Neměla bych za odpad nést věčnou vinu, kvůli které je pro mě nulový odpad v podstatě nemožný? Musíme snad odpad strpět, abychom dosáhli společenského pokroku? Je odpad nutný k tomu, abychom žili v moderní společnosti?

Otázka respektu

Po týdnu jsem dospěla k závěru, že stoprocentní udržitelnost zůstává opravdovou výzvou. To souvisí v neposlední řadě i s časovou náročností, protože na to, abych si prošla všechny nabídky ve městě nebo regionu, hledala alternativy a porovnávala atesty produktů, poskytovatele a pečetě kvality, potřebuji prostě čas. V tomto ohledu pomůže, když si člověk na začátku trochu sníží nároky a přiučí se něco od ostatních – například od blogerky Gabriele Rassow, která se hlásí k hnutí Zero Waste. Píše o tom, jak může udržitelnost fungovat na venkově, jak lze zapojit děti, aniž by docházelo k jejich přetěžování nebo nechtěnému sociálnímu vyloučení, ale píše také o tom, které praktické a osobní překážky je nutné v běžném životě překonávat. Podle blogerky obohacuje každá nová informace vlastní vědění o souvislosti udržitelného životního stylu. Realizace se tak může podařit v malých krocích, aniž bychom se omezovali pouze na konzum v tomto úzkém tržním segmentu.

Udržitelnost by koneckonců měla být něčím víc než jen životním stylem nebo souhrnem správných rozhodnutí ohledně nakupování. V jádru jde o politické požadavky a také vždy o respekt – vůči našemu životnímu prostředí a našim zdrojům, vůči budoucím generacím, vůči potřebám různých společenských skupin, vůči zemědělci odvedle i šičkám v Bangladéši.