Jakožto písničkář (a právník) zaujímal Franz Josef Degenhardt nejpozději od roku 1968 explicitně levicové postoje ke společenským tématům. Jeho dodnes nejznámější píseň „Spiel nicht mit den Schmuddelkindern“ z roku 1965 působí méně agitačně a citlivěji – a i k dnešnímu dění má co říct.
Zvukové stopy
Hudební publicista Mario Lasar vybral osm německojazyčných písniček z osmi dekád, které zrcadlí důležité kulturní a sociální fenomény německé poválečné historie.
Většinu písní a interpretů*ek (včetně těch, kteří nejsou německy mluvící) zmíněných v tomto seriálu lze poslouchat v pořadí, v jakém se o nich píše, v playlistu Spotify: open.spotify.com/playlist/soundtracksBRD/
Výchozí situace textu je klasická rebelie dospívajícího kluka proti privilegiím jeho třídy, která pociťuje jako snobská a tísnivá.
Nehraj si s ušmudlanými dětmi!
[…]
To mi říkala matka, říkal mi to otec, učil mě to pastor
On se ale znovu a znovu proplížil zahradní brankou ven
(originál:
Spiel nicht mit den Schmuddelkindern!
[…]
So sprach die Mutter, sprach der Vater, lehrte der Pastor
Er schlich aber immer wieder durch das Gartentor)
[…]
To mi říkala matka, říkal mi to otec, učil mě to pastor
On se ale znovu a znovu proplížil zahradní brankou ven
(originál:
Spiel nicht mit den Schmuddelkindern!
[…]
So sprach die Mutter, sprach der Vater, lehrte der Pastor
Er schlich aber immer wieder durch das Gartentor)
Půvab sestupu do hlubin „králíkáren“ předjímá to, o čem bude anglická kapela Pulp zpívat o třicet let později v písni Common People: přetvářka v podobě hravého zkoušení jiné identity. Ale ti, kdo se dobrovolně dočasně staví na okraj společnosti, mohou zapomenout, že existují lidé, kteří nemají na výběr. Je to jako být na dovolené v životě jiných lidí.
Bezejmenný hrdina Degenhardtovy písně je rovněž potrestán tím, že skončí mrtvý v rybníce s krysami. Než k tomu však dojde, naučí se na krátkou dobu přijímat privilegia své třídy, aby po autonehodě jako by měl opět stejné tendence, tentokrát patologickým způsobem:
Jednou za bílého dne
jedno dítě zlákal
a odtáhl ho do chlíva.
(originál:
Eines Tags in aller Helle
hat er dann ein Kind betört
und in einen Stall gezerrt.)
jedno dítě zlákal
a odtáhl ho do chlíva.
(originál:
Eines Tags in aller Helle
hat er dann ein Kind betört
und in einen Stall gezerrt.)
Že je onen protagonista na konci (nejspíš) zavražděn, lze chápat jako pomstu ušmudlaných dětí, které nakonec zdá se triumfují.
Text písně sice neodhaluje zpěvákův postoj k hlavnímu hrdinovi. Ten však není v žádném případě vykreslen jako postava, s níž by bylo možné sympatizovat nebo se s ní ztotožnit. Namísto aby text ofenzivně demontoval, volí autor subtilnější vypravěčský přístup. Umělecky obratným způsobem popisuje, co jeho hrdina dělá a co se mu děje. Využití homofonie („und Kaninchenställe riss er ab / an ihre Stelle ließ er Gärten für die Kinder bauen“), víceslovných výčtů a dalších rétorických triků činí z díla mistrovské dílo jazykové kondenzace. Pomocí rytmizovaného sledu slov ve stylu staccato vytváří píseň vysoce dynamickou přítomnost. Jde v ní znatelně o zdůraznění zvukové stránky jazyka – aniž by se rezignovalo na obsah.
To je podpořeno minimalistickým použitím instrumentace, které se omezuje na interakci dvou akustických kytar. Píseň se tak ocitá v tradici folkové hudby, kde se hudbě přisuzuje spíše doprovodná funkce, aby pokud možno neodváděla pozornost od textu. Přitom se kytaře nedá upřít lehce nasládlý tón, který opakuje sólová kytara, což lze chápat jako komentář dění v textu.
To, co se ve Schmuddelkinder líčí ještě v podobě lehce sardonické moralitky se sociálně-politickým pozadím, se v Degenhardtově díle – vzhledem k politizaci života kolem roku 1968 – obrací k vysloveně levicovým postojům. Degenhardt se touto programovou změnou zabýval v samotné písni Zwischentöne sind bloß Krampf im Klassenkampf, což lze přeložit jako Mezitóny jsou pouze křeč v třídním boji:
Text písně sice neodhaluje zpěvákův postoj k hlavnímu hrdinovi. Ten však není v žádném případě vykreslen jako postava, s níž by bylo možné sympatizovat nebo se s ní ztotožnit. Namísto aby text ofenzivně demontoval, volí autor subtilnější vypravěčský přístup. Umělecky obratným způsobem popisuje, co jeho hrdina dělá a co se mu děje. Využití homofonie („und Kaninchenställe riss er ab / an ihre Stelle ließ er Gärten für die Kinder bauen“), víceslovných výčtů a dalších rétorických triků činí z díla mistrovské dílo jazykové kondenzace. Pomocí rytmizovaného sledu slov ve stylu staccato vytváří píseň vysoce dynamickou přítomnost. Jde v ní znatelně o zdůraznění zvukové stránky jazyka – aniž by se rezignovalo na obsah.
To je podpořeno minimalistickým použitím instrumentace, které se omezuje na interakci dvou akustických kytar. Píseň se tak ocitá v tradici folkové hudby, kde se hudbě přisuzuje spíše doprovodná funkce, aby pokud možno neodváděla pozornost od textu. Přitom se kytaře nedá upřít lehce nasládlý tón, který opakuje sólová kytara, což lze chápat jako komentář dění v textu.
To, co se ve Schmuddelkinder líčí ještě v podobě lehce sardonické moralitky se sociálně-politickým pozadím, se v Degenhardtově díle – vzhledem k politizaci života kolem roku 1968 – obrací k vysloveně levicovým postojům. Degenhardt se touto programovou změnou zabýval v samotné písni Zwischentöne sind bloß Krampf im Klassenkampf, což lze přeložit jako Mezitóny jsou pouze křeč v třídním boji:
I staří zákazníci si stěžují, co je s tou vaší poezií?
Popisovat věci obrazně, naznačovat, to umíte
No dobrá, říkám, to je přece správně, ale to teď není důležité
Krásná poezie je křeč v třídním boji
(originál:
Auch die alten Kunden klagen
wo bleibt Ihre Poesie?
Dinge bilderreich umschreiben, andeuten, das können Sie
Na schön, sag ich, das ist ja richtig
aber das ist jetzt nicht wichtig
Schöne Poesie ist Krampf im Klassenkampf.)
Popisovat věci obrazně, naznačovat, to umíte
No dobrá, říkám, to je přece správně, ale to teď není důležité
Krásná poezie je křeč v třídním boji
(originál:
Auch die alten Kunden klagen
wo bleibt Ihre Poesie?
Dinge bilderreich umschreiben, andeuten, das können Sie
Na schön, sag ich, das ist ja richtig
aber das ist jetzt nicht wichtig
Schöne Poesie ist Krampf im Klassenkampf.)
Píseň Spiel nicht mit den Schmuddelkindern se každopádně zachovala jakožto poetický reportáž, která bez agitky a citlivě skýtá vhled do třídní společnosti západního Německa poloviny 60. let. A zároveň dokáže být dodnes aktuální.
Zvukové stopy
- 50. léta: S tou slobodou to zase netreba preháňať! (Fred Bertelmann – „Der lachende Vagabund“)
- 60. léta: Poetický vhled do třídní společnosti (Franz Josef Degenhardt – „Spiel nicht mit den Schmuddelkindern“)
- 70. léta: Vzácne spojenectvo zelenej politiky a šlágrov (Udo Jürgens – „Tausend Jahre sind ein Tag“)
- 80. léta: Beton a neonová světla (Joachim Witt – „Der Goldene Reiter“)
- 90. léta: O nových možnostiach (Blumfeld – „Tausend Tränen Tief“)
- 00. léta: Když má zboží větší hodnotu než lidi (Die Goldenen Zitronen – „Wenn ich ein Turnschuh wär“)
- 10. léta: Veľké kino? (Helene Fischer – „Atemlos durch die Nacht“)
- 20. léta: Mocenská spleť genderových rolí (Christin Nichols – „Bodycount“)
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES
květen 2024