Písnička Christin Nichols „Bodycount“ (2024) lze chápat jako vyhlídku k tomu, co dvacátá léta budou představovat. Dobrou, glamour popmusic s progresivními, emancipačními nároky, co drží prst na tepu doby.
Zvukové stopy
Hudební publicista Mario Lasar vybral osm německojazyčných písniček z osmi dekád, které zrcadlí důležité kulturní a sociální fenomény německé poválečné historie.
Většinu písní a interpretů*ek (včetně těch, kteří nejsou německy mluvící) zmíněných v tomto seriálu lze poslouchat v pořadí, v jakém se o nich píše, v playlistu Spotify: open.spotify.com/playlist/soundtracksBRD/
Christin Nichols na toto zpátečnické měření dvojím metrem reaguje zuřivě a ve svých formulacích dokáže být nadmíru elokventní. Pluralita postojů a hlasů se mísí dohromady oslnivým způsobem, který adekvátně vykresluje diskurzivní směs na dané téma. Text písně se příhodně vyznačuje code switchingem (přepínáním mezi angličtinou a němčinou) a podporuje tak hybridní charakter interpretující, která se v písni prezentuje jako neidentitární.
Jak se sama Christin Nichols staví k výpovědím, které jsou obsaženy v textech, zůstává někdy nejasné. Vybírá citáty a dává je do nových souvislostí. Ostatně ani princip „bodycount“ evidentně explicitně neodsuzuje; jde jí spíše o stereotypně mužský pohled na něj.
Přesto z této různorodé rozmanitosti hlasů vyplývají určitá jasná poselství, která shrnují emancipační program interpretky. Především jsou to dva verše „Chci žít, jako by AfD měla něco proti“ a „Budu tě genderovat, dokud se nerozbrečíš“, které se hodí jako okřídlená slova pro současnost i budoucnost. Zejména druhá jmenovaná replika adaptuje mužské vzorce jazykové diskriminace a feministicky je rekontextualizuje.
Celkově píseň dokazuje fascinující cit pro mocenskou souvislost jazyka, odhaluje praxi vylučování a zlehčování pomocí specifických výrazů („a když chceme ženy zbavit moci, říkáme jim děvky“), které muži používají k nastolení jasných hierarchií. Christin Nichols si tyto mechanismy vzala na paškál a vyjadřuje svůj postoj, místo aby o něj submisivně žádala. Zapojením se do diskurzu Nichols získává možnost nově strukturovat mocenskou spleť genderových rolí. Je to celkem cool a na pozadí jemně energické zvukové estetiky, která zní moderně, aniž by se uchylovala k pouhému vzývání existujících vzorců. Christin Nichols dělá popovou hudbu pro taneční parket, ale zároveň si uvědomuje důležitost dobré melodie. Je to hudba dneška, okouzlující, schopná reflexe, rafinovaná a sebevědomá.
Zvukové stopy
- 50. léta: S tou slobodou to zase netreba preháňať! (Fred Bertelmann – „Der lachende Vagabund“)
- 60. léta: Poetický vhled do třídní společnosti (Franz Josef Degenhardt – „Spiel nicht mit den Schmuddelkindern“)
- 70. léta: Vzácne spojenectvo zelenej politiky a šlágrov (Udo Jürgens – „Tausend Jahre sind ein Tag“)
- 80. léta: Beton a neonová světla (Joachim Witt – „Der Goldene Reiter“)
- 90. léta: O nových možnostiach (Blumfeld – „Tausend Tränen Tief“)
- 00. léta: Když má zboží větší hodnotu než lidi (Die Goldenen Zitronen – „Wenn ich ein Turnschuh wär“)
- 10. léta: Veľké kino? (Helene Fischer – „Atemlos durch die Nacht“)
- 20. léta: Mocenská spleť genderových rolí (Christin Nichols – „Bodycount“)
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu.
květen 2024