Od počátku ruské agrese na Ukrajině spousta umělců/kyň utekla ze své vlasti. Někteří se svojí kreativní práce nevzdali a vypráví světu pravdu o ruské agresi. O tom, jak nezávislá ukrajinská divadelní skupina Motankas neboli Motanky na berlínských jevištích inscenuje hru „Vartova“ (Strážkyně).
Je jich deset. Říkají si Motanky. Masky hereček totiž připomínají provázek, jímž je omotaná tahle ukrajinská panenka, jež je současně talismanem. Dohromady je svedla divadelní scéna, ale jejich životní osudy jsou od chvíle, kdy začala únorová ruská invaze, dramatičtější než jakékoliv drama.Většina z deseti umělkyň se seznámila loni, když připravovaly hru o tragédii v Babím Jaru. Spolupracovaly na ní berlínský divadelní soubor das dokumentartheater a kyjevské divadlo Teatr-studija 11. Hrála se v Kyjevě a v Berlíně. Teď je spojila nová inscenace Strážkyně (Die Hüterin). Po dobu jedné hodiny v ní jazykem fyzického divadla vyprávějí o hlavních milnících ukrajinských dějin.
Onou Strážkyní je Ukrajina, ženská postava, jež po staletí střeží své hranice, které se kdosi neustále snaží narušit, aby ji mohl zatáhnout do násilnického vztahu. Teď přišla nová etapa – musí bránit východní hranice Evropy. A demokracii samotnou.
Scénografie sestává z jehel a nití. Z jeviště trčí obří jehly. Strážkyně je stále omotává červenými nitěmi – tvoří tak hranice, pokaždé však někdo přijde a zničí je. Nitě pak strhnou, sundají či odříznou. Autorka scénického návrhu Anastasija Malyševová prožila spolu s rodinou okupaci v Buče. | Foto: © Rusya Abrosimova
Daryna Dehťarova z Charkova hraje roli Duše a je také autorkou hudebního doprovodu inscenace „Strážkyně“. | Foto: © Rusya Abrosimova
Evropa a zlo. O hře
„Většina historiků soudí, že Ukrajina je pohraničí, země mezi dvěma světy. Dnes to vidíme: Evropa a zlo. Hranice se pořád mění, je třeba je střežit a znovu a znovu dobývat. Teď představují štít, který Evropu brání před tímhle zlem. Pojaly jsme to jako příběh, jehož hlavní hrdinkou je žena,“ vypráví interpretka hlavní role a spoluautorka scénáře Olha Bohačevská.S nápadem na inscenaci přišla německá herečka a režisérka Xenia Wolfgramm. Olha u ní týden bydlela, když po druhém raketovém bombardování svého města na jaře přijela z Ukrajiny. „Dějiny Ukrajiny tu nikdo nezná. Xenii ale zajímaly. Její babička navíc pochází z Rivnenska. Nacisté ji za druhé světové války jako malou odvezli do Německa na nucené nasazení. Xenia také těžce nesla, že Rusko si přivlastnilo Kyjevskou Rus. Chtěla o tom vyprávět prostřednictvím divadla. Rozvinuly jsme tu myšlenku dál,“ vypráví Olha.
Ukrajina, to je víc, než jste si mysleli.“
Herečka Katharina Dietz německy vypráví, co se na Ukrajině odehrávalo v různých obdobích. | Foto: © Rusya Abrosimova
Za hodinu se celá ukrajinská historie ukázat nedá. Můžeme ale lidi přivést na myšlenku, že Ukrajina, to je víc, než jste si mysleli. Jeden kluk se po představení zeptal: ,Hodně Ukrajinců mi říkalo, že Rusko a Ukrajina jsou bratři.‘ My jsme mu odpověděly, že to je propaganda, které je už spousta let. A co to vůbec znamená, že jsme ,bratři‘?“ přiznává se herečka.
„Od Němců jsem mnohokrát slyšela, že Ukrajinci vítali nacisty chlebem a solí. Vysvětlovala jsem jim, že to je sovětský narativ. Podstatné bylo, abychom ukázaly, že Ukrajina neměla na výběr, neboť ji rozdíraly dva zločinné režimy – nacistické Německo a sovětské Rusko. To Němci nechápou, neboť pro ně je Rusko vítěz. Pořád zdůrazňujeme, že nacisté neokupovali Rusko, jen jeho část. Ač nejvíc utrpěly Ukrajina, Bělorusko a Polsko, pocit viny z nějakého důvodu mají jen vůči Rusku,“ vzdychá Olha.
Nemáme rády slovo „uprchlíci“. Divadlo jako komunita vzájemné pomoci
Herečky, které v inscenaci účinkují, odjely z Ukrajiny kvůli válce. Divadlo se pro ně stalo místem integrace, jejich živnou půdou a prostorem pro činnost.„Asi nás lze považovat za uprchlice. Já to slovo ale ráda nemám. Oficiálně navíc uprchlice nejsme. Říkáme si dočasně přemístěné osoby. I když to možná vlastně jsou právě ti uprchlíci, co prchají před válkou. Němcům to navíc zní srozumitelněji. Ale část z nás se nejspíš vrátí. Nebo všechny,“ připouští Olha.
„Já jsem vlastně nic tak strašného nezažila, zato autorka naší scénografie Anastasija Malyševa s rodinou prožila Buču. Herečka Iryna Sopilňak s přáteli proseděla tři týdny ve sklepě v obklíčené vesnici Mychajlivka-Rubeživka nedaleko Irpině a Buče. Báli se, co je čeká, ale potom prorazili a ujeli. Neměli nic, dělili se o chleba. V podstatě zažívali totéž, co lidé za druhé světové války.
„Já jsem vlastně nic tak strašného nezažila, zato autorka naší scénografie Anastasija Malyševa s rodinou prožila Buču. Herečka Iryna Sopilňak s přáteli proseděla tři týdny ve sklepě v obklíčené vesnici Mychajlivka-Rubeživka nedaleko Irpině a Buče. Báli se, co je čeká, ale potom prorazili a ujeli. Neměli nic, dělili se o chleba. V podstatě zažívali totéž, co lidé za druhé světové války.
Herečka Iryna Sopilňak (ve vlajce) | Foto: © Rusya Abrosimova
Naše zpěvačka Daryna je z Charkova, který je pořád pod palbou. Spoluautorka hudby Iryna Lazer je z Hostomelu u Kyjeva, z městečka, které Rusové brutálně ostřelovali už 24. února ráno. Když odjela, jejich dům navštívili okupanti. Sousedi, kteří zůstali, jim potom posílali videa, co tam vzali a zničili. Iryna přijela s dítětem v prvních březnových dnech. Její muž zůstal na Ukrajině. Teď Iryna koncertuje, hraje tradiční ukrajinské písně v elektronické podobě.
Každá z nás má jiný příběh, jedno nás však spojuje – režisérka Marina Schubarth, která sem mnohé dostala. Marina Schubarth je Ukrajinka z Kyjeva a má švýcarské občanství, ale žije v Německu. Věnuje se těžkým tématům. Uváděla už hry o Hladomoru a Černobylu. Tisícům ostarbeiterům pomohla dostat podporu. Je to mimořádná žena, a totéž platí pro její okolí. Byla kurátorkou ukrajinské scény významné akce Kultursommerfestival Berlin). Skoro tři měsíce tam mohli vystupovat ukrajinští hudebníci. Viděli jsme tak, kolik neuvěřitelných muzikantů muselo z Ukrajiny odjet. Na místě jsme potkali také ty, kteří v Německu žijí už dávno. Kulturní diplomacie je důležitá. Nevím, zda se ti lidé vrátí na Ukrajinu. Házejí nám tam klacky pod nohy. Existuje Kultursommerfestival Berlin, kde umělcům platí za vystoupení, a existuje Národní centrum Olexandra Dovženka v Kyjevě, které se úřady pokoušejí zničit. To je strašné.
Divadelní prostředí pomáhá. Cítíš, že nejsi sám, že jsi mezi svými. Že ti pomůžou a že vždycky budeš mít kde přespat. Německo teď uprchlíkům poskytuje velmi slušnou podporu. Každý měsíc sociální dávky, kurzy němčiny. A pak – hledat práci.
Divadlo das dokumentartheater nám velice pomohlo s bydlením. Sami pro nás hledali byty a lidi, u nichž bylo možné zůstat, pár měsíců tam bydlet. Bydlím u německé rodiny. Vycházíme spolu dobře. Jsou empatičtí, chtěli pomoci Ukrajincům.
Každá z nás má jiný příběh, jedno nás však spojuje – režisérka Marina Schubarth, která sem mnohé dostala. Marina Schubarth je Ukrajinka z Kyjeva a má švýcarské občanství, ale žije v Německu. Věnuje se těžkým tématům. Uváděla už hry o Hladomoru a Černobylu. Tisícům ostarbeiterům pomohla dostat podporu. Je to mimořádná žena, a totéž platí pro její okolí. Byla kurátorkou ukrajinské scény významné akce Kultursommerfestival Berlin). Skoro tři měsíce tam mohli vystupovat ukrajinští hudebníci. Viděli jsme tak, kolik neuvěřitelných muzikantů muselo z Ukrajiny odjet. Na místě jsme potkali také ty, kteří v Německu žijí už dávno. Kulturní diplomacie je důležitá. Nevím, zda se ti lidé vrátí na Ukrajinu. Házejí nám tam klacky pod nohy. Existuje Kultursommerfestival Berlin, kde umělcům platí za vystoupení, a existuje Národní centrum Olexandra Dovženka v Kyjevě, které se úřady pokoušejí zničit. To je strašné.
Až přijdou podstatně vyšší účty za plyn, u lidí vyvstane otázka, proč by měli Ukrajinu podporovat.“
Divadlo das dokumentartheater nám velice pomohlo s bydlením. Sami pro nás hledali byty a lidi, u nichž bylo možné zůstat, pár měsíců tam bydlet. Bydlím u německé rodiny. Vycházíme spolu dobře. Jsou empatičtí, chtěli pomoci Ukrajincům.
Herečka z Kyjeva Anna Mračkovská se do Berlína přestěhovala v březnu. Hraje ženské role, švédské mořeplavce a Moskvu, která se pořád snaží „oženit“ s Ukrajinou. | Foto: © Rusya Abrosimova
Teď, když pozornost věnovaná Ukrajině polevila, je potřeba ji získávat prostřednictvím umění. Divadlo Das Dokumentartheater nastudovalo hru Ukrajina v plamenech, věnovanou začátku války. Marina Schubarthová na scéně ukázala koncentrovaná vystoupení Peskova, Lavrova a Putina. My to známe, teď ale i němečtí diváci uviděli, jak Putin vyhlašoval válku a všechno ostatní. Byla tam i krvavá scéna z Buče, se znásilněním. Když tu inscenaci hráli na festivalu, spoustu lidí šokovala. Přišlo tam divadelní publikum, nejstarší diváci zažili jako děti druhou světovou válku. Celý název zněl „Ukrajina v plamenech. Irynin deník“. Herečka Iryna Sopilňak si ho vedla v obklíčení, když seděli ve sklepě. Čte, jak si dělili jídlo, jak si dělí jeden bonbon. Když to ti staří diváci – válečné děti – viděli, všechno pochopili. Znovu se to opakuje.
Přicházely k nám patnáctileté divačky ze Švýcarska a děkovaly nám, protože o tom nic nevěděly. Právě prostřednictvím jazyka divadla a emocí můžeš lidi zaujmout a někdo si přečte víc. Na představení byla i režisérka z Balkánu. Řekla nám, že tahle hra změnila její názor na válku, do té doby si prý myslela, že na Ukrajině je občanský konflikt.
Je možné, že jsme neměli čas s těmito traumaty pracovat, jsme však neustále v pohybu. Ze začátku to bylo strašně – skličoval nás pocit viny, nepochopení, co a jak. Postupně se nám ulevilo, protože jsme začaly něco dělat a viděly jsme, že to má smysl. Že každý tvůj dárek německým přátelům je důležitý. Vozila jsem své rodině zdravé ukrajinské sladkosti z pastily nebo víno, a vyprávěla jsem jim: to je víno z Chersonu, tam je to všude okupované. I podobnými drobnými činy o Ukrajině něco vypovídáme – vždyť nikdo neví, jak vyvolat u Němců empatii. Protože až přijdou podstatně vyšší účty za plyn, u lidí vyvstane otázka, proč by měli Ukrajinu podporovat.“
Přicházely k nám patnáctileté divačky ze Švýcarska a děkovaly nám, protože o tom nic nevěděly. Právě prostřednictvím jazyka divadla a emocí můžeš lidi zaujmout a někdo si přečte víc. Na představení byla i režisérka z Balkánu. Řekla nám, že tahle hra změnila její názor na válku, do té doby si prý myslela, že na Ukrajině je občanský konflikt.
Je možné, že jsme neměli čas s těmito traumaty pracovat, jsme však neustále v pohybu. Ze začátku to bylo strašně – skličoval nás pocit viny, nepochopení, co a jak. Postupně se nám ulevilo, protože jsme začaly něco dělat a viděly jsme, že to má smysl. Že každý tvůj dárek německým přátelům je důležitý. Vozila jsem své rodině zdravé ukrajinské sladkosti z pastily nebo víno, a vyprávěla jsem jim: to je víno z Chersonu, tam je to všude okupované. I podobnými drobnými činy o Ukrajině něco vypovídáme – vždyť nikdo neví, jak vyvolat u Němců empatii. Protože až přijdou podstatně vyšší účty za plyn, u lidí vyvstane otázka, proč by měli Ukrajinu podporovat.“
Je důležité mluvit o Ukrajině v Německu – je tam silné ruské lobby.“
„Odjela jsem s jedním batohem.“ Olžin příběh
Olha do Berlína přijela na začátku dubna. Na inscenaci začali pracovat v červenci, premiéra byla v listopadu.„Stydím se mluvit o sobě, protože se mi nic nestalo,“ přiznává se herečka. Ruská invaze ji zastihla na západní Ukrajině, v poměrně bezpečném Lvově. Přijela sem z Kyjeva, aby tu 23. února oslavila své narozeniny. Dalšího dne na Ukrajinu začaly dopadat ruské rakety. „Cítila jsem, že se něco stane. Byli jsme s přáteli na koncertě a říkali jsme si, že to rozbalíme, jako by to mělo být naposledy. Protože co kdyby zítra začala válka. A taky že to tak dopadlo. Do Lvova jsem odjela s jedním batohem. Pro všechny případy jsem si vzala všechny své diplomy, počítač a peníze, trochu oblečení na víkend a dvoje šaty –vždyť jsem jela slavit narozeniny. A s tím batohem jsem nakonec chodila tři měsíce.
Probudila jsem se ve Lvově, byla jsem v šoku, všichni mluvili o válce – ale Lvov nebombardovali. Když jsem se balila, všimla jsem si, že se mi třesou ruce. Odjela jsem k rodičům do Lucka a připojila jsem se k dobrovolníkům, kteří pomáhali přátelům na frontě. Pak následovalo bombardování Lucku a rozhovory o tom, že teď na nás zaútočí Bělorusové. Žít na okupovaném území bych nemohla.
Snažila jsem se zjistit, kde bych byla nejužitečnější. V březnu mi měl začít filmový projekt, měla jsem tolik plánů a nápadů, ale kvůli válce všechno skončilo. Neměla jsem práci, takže jsem na Ukrajině nemohla materiálně pomoci ani sobě, ani rodičům. Spolu se svou tetou jsem odjela do České republiky k jejím přátelům, a potom do Berlína.
Probudila jsem se ve Lvově, byla jsem v šoku, všichni mluvili o válce – ale Lvov nebombardovali. Když jsem se balila, všimla jsem si, že se mi třesou ruce. Odjela jsem k rodičům do Lucka a připojila jsem se k dobrovolníkům, kteří pomáhali přátelům na frontě. Pak následovalo bombardování Lucku a rozhovory o tom, že teď na nás zaútočí Bělorusové. Žít na okupovaném území bych nemohla.
Snažila jsem se zjistit, kde bych byla nejužitečnější. V březnu mi měl začít filmový projekt, měla jsem tolik plánů a nápadů, ale kvůli válce všechno skončilo. Neměla jsem práci, takže jsem na Ukrajině nemohla materiálně pomoci ani sobě, ani rodičům. Spolu se svou tetou jsem odjela do České republiky k jejím přátelům, a potom do Berlína.
Olha Bohačevská na scéně berlínského divadla | Foto: © Rusya Abrosimova
Prvních pár měsíců jsem pociťovala apatii. Bála jsem se kupovat nové věci, i když se mi rozbil zip na jediných džínách. Nosila jsem jenom jarní boty a staré kecky s roztrhanou podrážkou, ale měla jsem strach koupit si nové. Vždyť se mi to nevejde do batohu. A navíc jsem si pořád pamatovala, že v Kyjevě mám všechno.
Pamatuju si ten pocit, když jsme přejížděli hranice – popadla mě strašná panika. Tou dobou už bylo jasné, že Kyjev nepadne. Ale stejně, všechny ty zprávy – že naši diplomaté prosí o pomoc, a že jim na to řekli: k čemu, vždyť vás do 72 hodin okupují. A kdyby nás okupovali? Znovu boj celých generací, staletí přervaných osudů, kultura, která se nemohla rozvinout, popravené obrození. Je to tak strašné. Říkala jsem si, jestli kdyby nás okupovali, tak Ukrajině opravdu nikdo nepomůže? Co, pomáhají nám jenom tehdy, když vítězíme a dáváme Rusku za vyučenou? Copak na světě není žádná spravedlnost? Spravedlnost je jenom ve chvíli, kdy celému světu dokážeš, že máš právo na život.
Proto je tak důležité mluvit o Ukrajině v Německu – je tam silné ruské lobby. Když jsme předvedli, že nejsme slabé oběti, že za svobodu bojujeme, začali nám pomáhat,“ vypráví Olha Bohačevská.
Pamatuju si ten pocit, když jsme přejížděli hranice – popadla mě strašná panika. Tou dobou už bylo jasné, že Kyjev nepadne. Ale stejně, všechny ty zprávy – že naši diplomaté prosí o pomoc, a že jim na to řekli: k čemu, vždyť vás do 72 hodin okupují. A kdyby nás okupovali? Znovu boj celých generací, staletí přervaných osudů, kultura, která se nemohla rozvinout, popravené obrození. Je to tak strašné. Říkala jsem si, jestli kdyby nás okupovali, tak Ukrajině opravdu nikdo nepomůže? Co, pomáhají nám jenom tehdy, když vítězíme a dáváme Rusku za vyučenou? Copak na světě není žádná spravedlnost? Spravedlnost je jenom ve chvíli, kdy celému světu dokážeš, že máš právo na život.
Proto je tak důležité mluvit o Ukrajině v Německu – je tam silné ruské lobby. Když jsme předvedli, že nejsme slabé oběti, že za svobodu bojujeme, začali nám pomáhat,“ vypráví Olha Bohačevská.
Divadlo se stalo dalším prostorem, kde lidé, již museli kvůli válce odejít z domova, můžou vyprávět své příběhy. Zatím to je drama s otevřeným koncem. Nikdo neví, jak to dopadne, Ukrajinci však věří ve vítězství. Důležité je, aby se ukrajinská kultura nezastavila – protože Rusko tu svou taky nezastavilo.
december 2022