Děti války a jejich příběhy  Chtěl bych být čápem…

V každé zemi žijící v míru, je válka tématem, které se týká hlavně dospělých, dětí však tolik ne. Ale děti, jejichž země byla napadena, nemají na výběr. Naše děti jsou nyní dětmi války a budou muset čelit následkům této tragédie po dlouhá desetiletí. Jak ukrajinské děti vnímají válku? Jak ji prožívají?

Během práce na své knize jsem nasbírala řadu dětských svědectví. Některé příběhy si ke mně našly cestu náhodou: v knihkupectvích, v knihovnách a dobrovolnických centrech, na dětských hřištích... Některá vyprávění jsem zaznamenávala v rámci rozhovorů se souhlasem rodičů. Vyprávěly mi je děti z různých regionů Ukrajiny: některé zůstaly, jiné našly azyl v západní Evropě. Všechny, větší či menší měrou, pocítily válku na vlastní kůži: zažily invazi a evakuaci, přišly o domov, o své blízké nebo o rodné město a nyní se snaží znovu si vybudovat svůj svět. Děti otevřeně a upřímně vypráví o zkušenostech, o nichž se dospělí mluvit neodvažují, nebo to považují za nepodstatné. Ovšem právě v dětských příbězích tkví klíč k pochopení společnosti a její budoucnosti.

Počátek

Tehdy ukrajinští vojáci dokázali Mariupol rychle osvobodit od proruských sil, ovšem v roce 2022 se vše opakovalo, tentokrát však s mnohem horším koncem. Nasťa přišla o domov na břehu Azovského moře, kam se rodina nastěhovala v předvečer invaze. Přišla o dědečka – neměl svoje léky kvůli blokádě města. Myslela si, že přišla o strýčka, ale nedávno byl nalezen: civilista v ruském zajetí. Její dvě nejlepší kamarádky žijí za hranicemi a moc jí chybí. Ještě pár let a dívka bude dospělá, přičemž většina jejího dětství připadne na válku. Nasťa nyní žije v Litvě, která se intenzivně chystá k obraně.

Domov

Ztráta domova – místa naplněného příjemnými vzpomínkami – je vždy bolestná. Ivan s mámou odjeli z ostřelovaného Černihivu přes zaminovaná pole, protože město bylo částečně obklíčené. Společně s domovem přišel Ivan o možnost rozvíjet svůj talent pod vedením oblíbených učitelů. Chlapci chybí saxofon i kickbox a pokouší se zaplnit prázdnotu, která vznikla na místě někdejšího života. Nadále mluví o svých koníčcích v přítomném čase a sní o tom, že se vrátí do rodného Černihivu.

Vina

O tenhle příběh se chlapec podělil přímo během prezentace mé knihy v knihkupectví. Další děti se k němu přidaly a ve stejném duchu začaly vzpomínat, co udělaly 23. února 2022 „špatně“. Přijmout, že se tě pokoušejí zabít jen proto, že žiješ ve své zemi, a že se to může stát každému, je příliš bolestné a člověku hrozí naprostá ztráta kontroly. Když totiž žijete obklopeni tolika báječnými lidmi, kteří se navzájem milují, copak může existovat někdo, kdo by chtěl váš svět zničit? Proto se nabízí vysvětlení, že za všechno můžou nákupy v papírnictví: nepořizujte pastelky a sešity ve velkém, jinak bude válka.

Hry

Potkaly jsme se na dětském hřišti v týlovém městě. Žena houpala dcerku, já dohlížela na svoje děti. Moje osmiletá dcera Darynka si první týdny invaze hrála s plyšovou myškou v baletní sukýnce na deportaci. Popisovala, že Rusové odvezli myšku tam, kam kdysi deportovali krymské Tatary. Jako v písničce „1944“ od Jamaly. Hledala na mapě Sibiř a ukazovala tam prstíkem. Tříletý syn pořád balil plyšáky do batůžku a ptal se, kdy se vrátíme domů. A potom je zase vybaloval. Nedávno přišel s novou hrou: postaví si bunkr z dek a polštářů, pozve svoje plyšové kamarády na návštěvu, pak přiletí raketa a všichni se musí schovat pod postel. „Bum, bum! Je válka!“ vysvětluje syn zvířátkům.

 

Kamarádi

Když dítě přijde o svůj důvěrně známý svět, některé věci získají zvláštní význam… Po maminčině smrti se v životě Andrije objevily hračky, s nimiž se dělil o svoje myšlenky a pocity jako s přáteli. Vlastně si s nimi nehrál, ale povídal. Poté, co ruská vojska obsadila Cherson, museli se Andrijův tatínek s babičkou rychle sbalit, a plyšoví kamarádi zůstali v okupovaném městě. Nedávno mi přišlo video od chlapcova tatínka: malý Andrij udělal dort z fixek a slavil narozeniny svojí další kamarádky – modro-žluté Hvězdičky, která za nimi také přijela do Německa.

Přání

Poblíž Hryckova hnízda není slyšet sirény – žádné tam totiž nenainstalovali. Křehká iluze normálního života, kterého se nám všem nedostává. Sny a touhy, to je způsob, jak si vytvořit můstky do budoucnosti, říct si, že budoucnost přijde, ať plánujeme jen několik hodin nebo dní dopředu.

V téhle souvislosti se mi vybavuje dívenka, kterou jsem potkala na jedné ze svých lekcí o terapii pohádkou v dobrovolnickém centru. Přála si vlka. Vyprávěla, že jí rodiče slíbili pejska, až se vrátí do Záporoží, jenže pejsek ji před válkou neochrání, proto by radši vlka. Dokonce už pro něj měla jméno.

Identita

Jedna z otázek, které mě nejvíce ranily během setkání se čtenáři v Německu, zněla: „Mohla byste tohle slovo přeložit do ruštiny? Začínám ukrajinštinu zapomínat,“ zaznělo rusky. Celá řada dětí z východu a jihu Ukrajiny vyrůstala v rodinách, jejichž předkové byli poruštěni vlivem tvrdé, několik set let trvající rusifikační politiky. Ukrajinština byla zakazována, knihy ničeny, naši kulturní elitu pravidelně a hromadně popravovali. Pro vesničany – nositele ukrajinského jazyka a tradic, si Stalin v letech 1932–1933 přichystal hladomor, protože se bránili násilné kolektivizaci. Během této genocidy zemřely přibližně čtyři miliony Ukrajinců. Ti, co přežili (jako například moje babička Táňa), se báli dávat najevo svoji národnostní příslušnost a přešli na ruštinu. Až po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991začal pozvolný proces návratu k jazyku předků. Pro mnohé děti, jež se staly uprchlíky, je nyní velmi náročné rozvíjet svou nepříliš ukotvenou jazykovou identitu.

Osamělost

Celá řada dětských uprchlíků v Německu, Polsku, Litvě a na Slovensku, s nimiž jsem měla tu možnost si povídat, prožívá pocit osamění. Někdy je bolest z osamělosti natolik silná, že se u dětí objevují myšlenky na sebevraždu a psychoterapie přináší rozkolísané výsledky. Kolikrát se pak rodiny rozhodnou vrátit na Ukrajinu a říkají, že se cítí šťastnější nehledě na to, že jsou v neustálém ohrožení života. U dětí se obnovuje pocit, že mají domov, pocit blízkosti, pocit toho, že někam patří, že jsou ve spojení s těmi, které milují. V tomto smyslu potřeba emočního bezpečí převažuje nad potřebou pocitu bezpečí fyzického. Spolu s tím přichází vědomí toho, že se jedná o život na pokraji smrti.

Smrt

S Vasylynou jsme se seznámily v knihovně na začátku července 2022. Holčička si přišla s kamarádkou pro nové knížky. Po deokupaci obce Buzova nedaleko takzvané „dálnice smrti“ bylo nalezeno auto s tělem jejího kmotra. Když o tom Vasylyna vyprávěla, na rtech měla lehký úsměv a její hlas zněl radostně – jako by se snažila převyprávět nějaký film a jí se to vůbec netýkalo. Nejspíš byla rána příliš čerstvá a vědomí ztráty se dostaví později. Když jsem dobrovolničila v táboře pro děti, které kvůli válce přišly o příbuzné, vyslechla jsem spoustu bolestných příběhů a obdivovala psychology, kteří pomáhají dětem najít sílu žít dál. Během mé hodiny jedna dospívající dívka napsala esej o svých snech a později mi věnovala hračku, kterou sama vyrobila. „Můj tatínek rád psal básně, já zas ráda maluju a šiju... Ten medvídek je pro vás, vyráběla jsem ho 7 hodin. Až vám bude smutno, může Vás obejmout.“

Ticho

Na tomhle místě nebude vyprávění osmileté Marharyty z Charkovské oblasti o tom, jak prožívá válku, protože tahle válka ji o život připravila// jí život vzala. Holčičku zasáhla střela, když si četla knížku na lavičce u svého domu. Nezazní ani příběhy dalších 546 ukrajinských dětí (Stav k 14. květnu 2024), jež Rusko doposud zabilo: v pyžamech v jejich postýlkách, v autech, ve školkách, na dětských hřištích s kolotočem, v obchodních centrech, v kavárnách, a dokonce i v porodnicích. Byly to hodné děti, ke kterým chodíval Mikuláš, aby je obdaroval. Přesto se z nich nikdy nestanou dospělí, nikdy nebudou mít vlastní děti, rodové nitky byly zpřetrhány. Je to kus ukrajinské budoucnosti, o který nás připravili.

Také tu nenajdete vyprávění Ruskem unesených dětí. Místo jejich příběhů předkládám jen strohá čísla: 19 546 deportovaných ukrajinských dětí podle dat Národní informační agentury, 744 000 podle údajů otevřených zdrojů citovaných ruskou federací. Řada odvlečených dětí je držena v polovojenských táborech, mění jim příjmení, data narození, nutí je zpívat ruskou hymnu a věřit, že jejich rodiny na Ukrajině se jich zřekli. „Cílem Rusů je z našich dětí vytvořit novou armádu, s níž budou za pár let pokračovat ve svém tažení dál Evropou,“ tvrdí učitelka Julija, která nedávno odjela z okupovaného Krymu, kde měla možnost sledovat dění v takovýchto táborech nacházejících se na poloostrově.

V průběhu staletí nás Rusko okrádá o naši budoucnost, ale až nyní tato tragédie získává zřetelnější kontury. Jakou máme my dospělí z civilizovaného světa odpovědnost vůči dětem války? Kolik je potřeba munice, dronů, letadel a systémů PVO, abychom ubránili mír? Kolik nyní stojí život dítěte v srdci Evropy?

máj 2024