World Wild Wald
Hledání pod buky

Krátký příběh Sebastiana Brücka o zvláštních liškách a o radosti ze společného objevování
 

Od: Sebastian Brück

Strýc Heiner si to rázuje po lese. Najednou se zastaví, popotáhne nosem a zhluboka se nadechne. Jako lavinový pátrací pes, který zachytil pachovou stopu. „Tam, kde rostou buky, budeme mít větší šanci,“ řekne a žmoulá si při tom vousy. „Šanci na co?“ – „Na lišky.“ Ukáže směr: „Půjdeme tamtudy.“

Jako malý kluk sis myslel, že strýc Heiner má schopnost vyčenichat v lese houby. Téměř každý víkend jste společně chodili po lesích, vždycky s kilovou kořistí. Suchohřiby, pravé hříbky, václavky. Ale žádné lišky. „Proč lišky, strejdo? Ty jsme přece nikdy nenašli.“ – „Dnes nějaké najdeme,“ řekne strýc sebevědomým hlasem a prudce si rozepne zip u teplákové bundy – nebesky modré, s bílými pruhy a dírami na loktech.

„Tvoje babička mi to slíbila.“ Na tváři se mu mihne úsměv. Ty mlčíš, jsi zmatený. Pět let o ni doma pečoval, pro jeho sny to bylo smrtící. Žádný nový život v Kanadě, žádný dřevěný srub v lese. Zmeškáno, příliš pozdě, strýci Heinerovi bude 66. „Co je vlastně s tím silničním obchvatem?“ ptáš se, abys změnil téma. „Budou ho přece jen stavět, chtějí začít koncem roku.“ – „Přes les?“ – „Ano! Přes les!“ Strýc Heiner stiskne rty. Neviděl jsi ho od té doby, co před dobrými dvěma desítkami let přerušil kontakt se svou sestrou, tvou matkou. Až do pohřbu, před týdnem. S tvou matkou neprohodil strýc Heiner ani slovo – tobě řekl jen: „Stav se za mnou příští víkend, prosím!“

Tak jsi tady. U svého strýce, o kterém víš jen to, co o něm říkají příbuzní: Že si ve sklepě kutí futuristické modely dřevěných srubů do kanadské divočiny. Že bombarduje místní dopravní plánovače skicami a scénáři. Že vypadl ze života, který žijí všichni. Bez zaměstnání, bez příspěvku Hartz IV, bez sociální podpory, bez zdravotního pojištění. „Strýc Heiner má koňskou náturu, ten nikdy neonemocní,“ říkají příbuzní. „Proč jsi přestal pracovat?“ Strýc Heiner je překvapený a váhá s odpovědí. „Po univerzitě jsem měl dobrou práci, jako ekonom, ale pak mě z práce vyštípali.“

Náhle se zastaví. „Počkej...“ Jeho oči kloužou po lesní půdě jako skener. „Tamhle vpředu, tam něco najdeme.“ Strýc Heiner se sehne, nadzvedne smrkové větve a spokojeně zamručí. „Suchohřib! Nádherný exemplář a není ani červivý.“ Vytáhne nůž a ukazuje ti obrovskou houbu s načervenale hnědým kloboukem.

„Nosíš mi štěstí, chlapče. Tak jako dřív.“

„Jak to bylo s tou prací?“

Strýc Heiner opatrně vloží hřib do košíku, nafoukne tváře a nedůvěřivě se na tebe zahledí.

„Mobbing! Tak se tomu dneska říká.”

„Dali ti výpověď?“

„Ne, já jsem dál výpověď.“

„A pak?“

„Západní Berlín, skoro deset let...“

„Berlín? Západní Berlín?“

„Bundeswehr! Cvičení záložáků! S bydlištěm v Západním Berlíně se člověk mohl ulejt.“

„Ty u bundeswehru?!“

Strýc Heiner se usměje. „Základní výcvik musel být, o tom se na začátku 60. let nediskutovalo. Zvlášť ne s naším otcem.“ Podrbe se za ušima. „Od té doby mě odposlouchávají.“

Místní lidé mu říkají houbař Heiner. Copatý stodevadesátipěticentimetrový obr, který jezdí po krajině obstarožní dodávkou VW s vestavěnou pohovkou na spaní, rád nocuje uprostřed lesa, žije střídmě, pravidelně píše bojovné dopisy redaktorům místních novin a své oblečení nosí do roztrhání. „Víš, co udělám, jestli na mě zase někoho nasadí?“

Zavrtíš hlavou. „Řeknu: Pozor, jsem zamořený radioaktivitou, bez zábran baštím houby a vy určitě víte o radioaktivních deštích z Černobylu v roce 1986, cesium, to se rozloží až po desítkách let, tak se ke mně radši moc nepřibližujte!“ – „A to funguje?“ – „A jak!“ V nose tě zašimrá nasládlý pach. Poznávací znamení strýce Heinera. Kvůli šetření vodou se sprchuje jen jednou týdně.

Mlčky ztěžka vykračuješ za ním. Větve praskají, ptáci cvrlikají. Po pěti minutách se strýc Heiner otočí. „Pamatuješ si ještě, na co ses mě tenkrát ptal?“ Zvýší hlas, a zatímco z jeho očí, zapadlých hluboko v důlcích, šlehají posměšné blesky, spustí: „Ty jsi vandrák, strejdo? Proč nechodíš do práce?“ – „Na to si vzpomínám.“ Rozpačitě se ušklíbneš. „Všichni se koukali divně, ale mně jako šestiletému připadala ta otázka úplně normální...“ – „...a já jsem ti slíbil, že ti odpovím, až vyrosteš.“ Strýc Heiner se sehne a zanoří se do houští, až jsou vidět jen jeho ošoupané boty. Pak se ozve jeho vítězoslavné zabručení: „Podívej se na to!“

Doplazíš se k němu a vidíš, jak strýc Heiner očichává houbu, která má tlustý bílý třeň a červený klobouk. „Pravý hřib, nebo žlučák?“ Vztyčí ukazováček: „Jsou snadno zaměnitelné. Víš ještě, jak se dají rozlišit?“ Jako dítě jsi byl díky strýci Heinerovi největším znalcem hub ve škole. Vždycky když tě po půlhodinové jízdě vlakem vyzvedla matka na nádraží, cítil ses jako po návratu z expedice do Amazonie. Dítko z velkoměsta s proutěným košíkem plným lesních hub, které dokázalo všechny naprosto přesně určit. Zápach, velikost třeně, tvar klobouku, lupeny, rourky, chuť. „Nemám tušení. ... Pravý hřib?“ Strýc odkrojí nožem kousek houby a vloží si ho do úst. „Žlučák!“ Zašklebí se a kousek houby vyplivne. „Ten by nám zkazil celou večeři.“ Vlastně jsi neměl v plánu zůstat na večeři, ale než stačíš něco říct, je strýc Heiner už dávno zase na nohou a jde dál.

Když dorazíte do bukového háje, začne strýc pobíhat od stromu ke stromu. „Tady někde to musí být. Polohu mi přesně popsala. Musíte hledat pod buky, řekla.“ – „Kdy?“ – „Minulý týden, dva dny před svou smrtí.“ Strýc Heiner na tobě vidí, že pochybuješ. „Ty mi nevěříš, chlapče?! Vím, o čem mluvím. Každý den jsem jí utíral zadek, koupal ji, čistil jí umělý chrup, vozil ji k doktorovi.“ Přidá na hlasitosti: „Moje láska ji držela při životě. V nemocnici nebo v domově důchodců by zemřela o mnoho let dřív.“ Jako posedlý se prodírá lesním podrostem.

„Jako dítě jsem tu vždycky našel spoustu lišek.“ Odmlčí se a prohrábne si prsty stříbrný cop. „Matka mluvila o malé jámě.“ – „Strejdo, když tady budeme prohledávat každý centimetr čtvereční, tak budeme potřebovat ještě...“ Strýc Heiner zakřičí: „Musíme hledat dál!“ O chvíli později ti chlácholivě položí ruku na rameno. „Chlapče, slíbil jsem jí, že ty lišky najdu. A taky jsem jí slíbil, že je najdu společně s tebou. To se jí líbilo.“

Začíná se stmívat – lišky nikde. „Z toho už nic nebude, strejdo, vraťme se k autu...“ – „Ne, nevzdáme to!“ Odloží košík s houbami. „Pomoz mi! Ještě jsme nebyli tam vpředu, na kraji lesa.“ Společně odklízíte stranou popadané stromy a ulámané větve. Jáma, zpola zarostlá, rozpoznatelná až na druhý pohled. „Já to věděl!“ Strýc Heiner přimhouří oči a skočí do ní. Klečí zády k tobě a šmátrá v náprsní kapse své teplákové bundy. Pak ukáže nahoru. „Hledejte pod buky! To je to místo, které popisovala matka.“ Tvůj pohled bloudí korunami stromů, vtom strýc vstane: „Podívej! Lišky!“ Slavnostním hlasem prohlásí: „První po více než třiceti letech.“

Na obrovské dlani strýce Heinera leží tři mrňavé, sytě žluté houby, jejichž lupeny ústí do klobouku ohnutého nahoru. „Víš co ti povím,“ řekne, „nejradši bych umřel tady v lese při hledání hub, rychle a bezbolestně, na infarkt nebo mrtvici. ...To je jedno, hlavně ne na Alzheimera! Jako matka.“ Myslíš na svou babičku, z jejíchž úst nevyšla v posledních letech jejího života ani jedna souvislá věta. Podívá se na tebe pronikavým pohledem. „Pomalu, ale jistě ztrácela kontrolu. Dokážeš si představit, jaké to je? Ztrácet kontrolu?“ Polkneš, nic neřekneš, pokrčíš rameny.

„Chlapče, měli bychom zase pravidelně chodit na houby!“ Strýc Heiner zaparkuje dodávku před maloměstským nádražím. Poprvé v životě tě obejme. „To bychom měli.“ Zdá se, že knedlík v tvém krku váží aspoň tunu. Vzpomeneš si na krabičku lišek ze supermarketu, kterou strýc Heiner schoval pod ručníkem na zadním sedadle dodávky. 250 gramů, nasbírané v Litvě, speciální nabídka za tři eura padesát. Než jste se vydali na túru, byla ta krabička zabalená ve fólii. Teď je fólie natržená. Nastupuješ do vlaku, přede dveřmi se ohlédneš. „Jsou v Litvě taky buky?“ Strýc Heiner se hlasitě rozesměje. „V Litvě?! Jak jsi na to přišel?“ Dveře se zavřou, ty mu zamáváš. On zamává tobě.

Kdy naposledy zamával? Posadíš se a zadíváš se na proutěný košík, který máš na klíně. Spousta hub. Suchohřiby, pravé hříbky, václavky.

A tři lišky.


Povídku si můžete poslechnout v českém překladu zde: