Literární rezidence v Broumově
Čemu jsme rozuměly

Spisovatelka Lina Thiede si ze svého pobytu v Broumově odnesla řadu zážitků, dojmů a zkušeností. Třeba tu, že ne vždy je třeba všemu rozumět.

Od: Lina Thiede

V Česku se říká, že když ti někdo podmete nohy, nevdáš se. Naštěstí už jste vdaná, snaží se mi říct ta stará paní a ukazuje na můj prstýnek, zatímco mezi mýma nohama zametá zbytky kaštanů ze stromu před domem. Tahle stará paní se stará o kuchařův domeček, ve kterém teď čtyři týdny bydlím. Přichází každé pondělí kolem deváté hodiny ráno, zamete, vynese odpadky, převleče postele, přinese čisté ručníky, nový toaletní papír, uklidí koupelnu. Ta paní nemluví německy ani anglicky. Já zase neumím česky, což jí také říkám, povídám nemluvím česky. Abychom si porozuměly, používáme jednotlivá slova, a kromě toho ruce, nohy a online překladač.

V domě sem tam narazím na věci, které v něm zůstaly po mých předchůdkyních. Čaj, vlasy, prach, šaty a sponky. Kromě nich zde bydlí už jen zvířata. Hned první den seděl v mém umyvadle velký pavouk. Jakmile jsem ho spatřila, vycouvala jsem z koupelny bez toho, abych si vyčistila zuby; prostě jsem si šla rovnou lehnout.

Každý večer, když se setmí, vylézají ze škvír mezi dlaždicemi, mezi prkny a podlahou stejnonožci a rybenky. Ty mě neděsí. Ani z myši, kterou jsem po dvou týdnech našla mezi svými botami, nemám strach. Dávám jí sýr a doufám, že se mnou zůstane. V prvních dnech jsem v pokoji měla i mravence. Zabila jsem dva a pak jsem je nechala být. Možná vycítí, že jsem osamělá. Máme ostatně společné to, že nás čeká mravenčí práce.

Ta stará paní se mnou pořád mluví česky. Říká celé věty a pak se na mě dívá v očekávání, že jsem jim přece musela rozumět. Říkám pak buď ano nebo zavrtím hlavou, nebo řeknu dobrý nebo aha, okay, donesu si mobil a pak napíšeme svá slova do překladače. Jednou tu paní nechám, aby to, co mi chce sdělit, namluvila přes Google Translate. Vím, že mluví o tom, kdy odjedu, ale Google vypráví něco o Měsíci.

Je nepříjemné, když za člověka někdo uklízí. Já se pak cítím vždycky nějak provinile, ani vlastně nevím, za co. Když té paní nabídnu pomoc, řekne vždycky ne, ne, studieren a ukazuje na můj notebook. Tak si k němu sednu a pokouším se psát, zatímco ona uklízí. Často říkám děkuji, přikládám dlaně k sobě a usmívám se. Paní mi pak přátelsky pokývá. Když odchází, říká bye-bye.

Často se taky pokouší o small talk. Během zametání se třeba zeptá Spaziergang? Já přikyvuji a nechám si na mobilu přeložit, jak se řekne kde je to hezké? Teplice, doporučí mi a ukáže na brožurku, která leží na jídelním stole. Je na ní vyobrazeno město ve skalách, vzdálené od Broumova dvacet minut jízdy autobusem. Krásný, říká. A ukáže palci nahoru.

Jednou ráno se ptám wollen Sie auch einen Tee? a ukazuji na můj šálek čaje. Paní říká ne, ne, a pokyne mi, abych šla za ní do koupelny, k pračce. Zaklepe na ni a něco řekne. Možná mi povídá ne, díky, právě doma peru. Protože nevím, co mám odpovědět, řeknu jen aha, okay, usmívám se a kývu hlavou.

Vyrážím na výlet, tomu je ale krátce před horami rychlý konec. Do cesty se mi postaví tři psi. Štěkají na mě, přibližují se, zahání mě pomalu zpátky a nedovolí mi projít kolem jejich domu, podél nějž vede cesta. Doma to pak té paní vyprávím. Naťukám do překladače, že na cestě byli psi, ukážu jí to místo na mapě a ptám se, zda se tam nahoru do hor dá dostat ještě jinudy.

Jo, jo, říká a vysvětluje mi, že mám jít kolem restaurace. Jeden po druhém mi vyjmenuje záchytné body, podle nichž se na cestě můžu orientovat: klášter, Penny, nemocnice, kostel Panny Marie, Křinice, Restaurace Amerika. Jméno sousední vesnice znám. Amerika rozumím, googlím si to. Kolem Ameriky bych měla jít, říká mi ta paní. A jídlo je v ní taky dobré, říkají její ruce i její ústa.

První týden mého pobytu v Broumově je počasí tak krásné, jako bych byla na dovolené v Itálii, a ne na severu Čech. Mám s sebou moc teplé oblečení, ale taky opalovací krém. Druhý týden se počasí změní. Blíží se bouřka, ale před tím, než zasáhne Broumov a klášter, se dlouho drží v dáli, nad horami. Když se pak nad areálem kláštera bouřka konečně rozzuří, spustí se mi menstruace. To je až přehnaně dramatické, myslím si a jdu do koupelny. Dávám si přitom pozor na pavouka.

Když se přiblíží čas návratu do Kolína nad Rýnem, navrhne moje matka, že pro mě do Broumova přijede a odveze mě. Před mým odjezdem nás čeká prodloužený víkend – mohla by mě tedy navštívit, já jí ukážu okolí a ona mě pak vezme zpátky do Německa. Výborný nápad, myslím si a nahlásím matčinu návštěvu v klášteře.

Dozvěděla se o tom i ta moje paní a hned v pondělí se ptala, jestli bude moje Muttr spát se mnou v postel. Říkám ano, přesně tak. To se té paní líbí. Vždycky, když říká Mutter, spolkne e, takže to zní jako Muttr. Říká, že tam, kam jsem šla na procházku, se chodí procházet i ona. Babička, říká. Když nerozumím, vysvětlí mi to: Muttr opíše rukou kruh a opakuje Muttr. Aha, matka matky.

Ah, Großmutter, odpovím v domnění, že ona je tou babičkou, která se chodí na stejná místa procházet se svými vnoučaty. Ale možná je to jinak, možná se tam ona sama dřív procházela se svou babičkou. Stojíme v kuchyni a usmíváme se na sebe. Uvědomím si přitom, že vlastně vůbec neznám její jméno, že jsme se jedna druhé nikdy nepředstavily, protože nevím, jak se to česky dělá. Místo toho jsme hned začaly mluvit o zametání a o svatbě.

Po louce vedle domu táhnou ovce. Je jich pět, ukazuje mi paní. Přepočítám je a říkám da sind sechs. Béé, volá paní z okna. Ovce jí neodpovídají, pasou se, žerou i kopřivy a my se usmíváme jedna na druhou.

Večer vysílají Eurovizi. Musím ji sledovat přes živý stream na YouTube, protože v zahraničí nemohu sledovat přímý přenos vysílaný na ARD. Na YouTube není žádný komentátor, celý stream je tak hodně tichý. Chybí v něm Peter Urban. Ten ale tento rok chybí i v Německu. Píšu si s babičkou přes WhatsApp, hodnotíme jednotlivá vystoupení. Babička zkouší celou řadu nových emotikonů. Zástupce Německa neskončil v soutěži poslední, což je skoro tak dobré, jako kdyby vyhrál. Na tom se všichni shodneme.

Jonannes mi po telefonu vypráví, že jde do noci hledat polární záři. Jdu také, a zatímco se dívám do nebe, mám v uchu jeho hlas. Žádnou záři nevidím, místo ní spatřím jen letadlo a dva satelity. Ale i tak je to tady romantické, v potemnělém areálu kláštera a s Johannesem tak blízko mě.

Předtím než jsem odjela do Broumova, mě matka varovala před vlky a medvědy. Internet ale říká, že tady žádní medvědi nejsou. I ta stará paní povídala, že tu medvědi nejsou. Vlci ano, ale medvědi ne. Na internetu se také píše, že ženy naší doby přemýšlejí nad tím, koho by raději potkaly v lese: muže nebo medvěda?

Googlím si, co musím dělat, když na nějakého toho medvěda narazím. Mám zůstat v klidu, neutíkat a když to bude vážné, tak si mám lehnout na zem a chránit si zátylek. A co se má dělat, když narazím na muže? Netuším, záleží prostě na tom, o jakého muže jde. Tady bych zřejmě nenašla společnou řeč ani s medvědem, ani s mužem. Zůstanu tedy pár dnů prostě doma. Dlouho mi to ale nevydrží. Je tady co objevovat.

Jestlipak přijedu příští rok zase, ptá se ta stará paní. Nejdřív jí nerozumím, musí nejdřív na dlaň napsat 2025. Aha. Krčím rameny a říkám hoffentlich. Usmívá se, bere svůj batoh, koš s prádlem a mává mi na rozloučenou. Mávám jí zpátky. Když za mnou zaklapnou červené dveře domu, ptám se sama sebe, čemu jsme vlastně obě rozuměly.