Literární rezidence v Broumově
Kdy přesně to bylo

Uklidňující příroda, složitá minulost příhraničí, ale třeba i plechovka od těstovin: tvůrčí pobyt v Broumově pohnul  Linu Thiede k zamyšlení se nad osudem vlastní rodiny.

Od: Lina Thiede

Před hřbitovem je německy napsáno Každý, kdo žije a ve mě věří, na věčnosti nezemře. Je snadné zapomenout na to, že v tomto kraji se kdysi mluvilo německy. Tady na hřbitově však minulost přetrvává a z náhrobků mnohokrát opakuje hier ruhet in Frieden (zde odpočívá v pokoji). Dívám se na německá příjmení, mimo jiné i na jméno Scholz. A pak zaslechnu útržky rozhovoru v němčině: Škoda, asi jsme přišli příliš brzy. Dovnitř se může až od června. Obcházím kostel, potkávám starý pár a zdvořile zdravím hallo.

Když se ptám, jaké to tehdy bylo, co za války prožila naše rodina, tak vědí moji rodiče jen to, co jim samotným bylo vyprávěno. I babička zná vše už jen z doslechu. Ví třeba to, že její chůva Lotte tehdy utekla ze Slezska. O tom babička vypráví často. O moc víc už ale neví. Však jí tehdy byly sotva čtyři roky. A tak mi nemůže říct, co měla Lotte s sebou, když do Německa přišla, tedy pokud s sebou vůbec něco měla.

Přijeli na žebřiňáku, říká babička. Tenkrát. Slovo tenkrát používá babička pro vyjádření toho, co se stalo v dávné minulosti a k čemu se už dost dobře nedá přiřadit letopočet. Tenkrát ovšem musí znamenat rok 1945, kdy byly babičce čtyři roky.

To, co je pro mou babičku slepou skvrnou v paměti, bylo pro toho muže, kterého jsem potkala v kostele Panny Marie, noční můrou. Pochází z okolí Broumova, říká mi. Když mu bylo šest let, musela jeho rodina utéct. S ničím. Nebyl čas si nic zabalit. Do Durynska jsme přijeli vyhladovělí a neměli jsme vůbec nic. A o tom, co tady tenkrát Němcům dělali ruští vojáci, taky nikdo nemluví. Nemůžu mu odporovat. Nikdy předtím jsem podobný příběh, jako ten jeho, neslyšela.

Asi si umíte představit, jak rádi nás lidi v Německu asi přijali. S uprchlíky to tenkrát nebylo jiné než dnes. Krčí rameny. Já přikyvuji a myslím na to, že to není jazyk ani původ, co dělá z lidí cizince, ale okolnosti. Třináct milionů uprchlíků, někam jsme přece jít museli, říká ten muž.

Moje babička vyrostla v Dolním Sasku. Do Westerwaldu se přestěhovala dobrovolně, za prací. Zůstala tam a neodjela do jižní Francie, jak vlastně chtěla. Kvůli dědečkovi.

Moje druhá babička, tatínkova maminka, která zemřela ještě před tím, než jsem se narodila, utekla z Pomořan v Polsku. Musely jí tehdy být dva nebo tři roky. Její maminka odtamtud došla s dětmi a s kárkou pěšky až do braniborského Lübbenu. Když si vezmu, kde leží Pomořansko, totiž až tam nahoře, u Gdaňsku, udiveně se ptám, pěšky?

Pěšky, potvrzuje táta. Později pak jeho matka utekla z východního Německa na západ, kde poznala dědu. V Hadamaru. To je město, které je od jejího rodného místa víc než tisíc kilometrů daleko.

Odcházím, nechávám kostel za sebou, procházím se po okraji Broumova, řídím se podle červených turistických značek, jsem obklopena stromy. Mezi jejich kmeny vidím až do údolí. Jdu dál a narážím na vícero padlých stromů. Překračuji je, držím se cesty. Ta mě vede kolem soukromého pozemku. Nízký, festovní dřevěný plot zde z lesa vyděluje zahradu. Bloudím očima po jejím pěstěném trávníku, a pak se opět nořím lesní hloubi.

Někdy jsem trochu zmatená. Někdy jsou ty příběhy z minulosti stejné. Někdy se jeden druhému podobají i ty příběhy, které máma vypráví o mých pradědečcích. Jeden praděda zemřel ve válce. Respektive zmizel někde u Baltu. Také jiný praděda z otcovy strany padl. Táta přitom říká, že jde o eufemismus: nedá se říct, že praděda padl, on na východní frontě prostě chcípl. Na té stejné frontě bojoval i babiččin otec. Ten nepadl. Zajali ho u Stalingradu a vrátil se zpátky – částečně. Byl jedním z šesti tisíc zajatců, kteří se po válce vrátili. Těch zajatců bylo původně sto tisíc. Část svého já ale tenhle praděda u Stalingradu zanechal a tuhle svou prázdnotu se pak pokoušel přepít kořalkou. Podobně na tom byl i druhý tátův dědeček, ten, který byl za války parašutistou. Ustřelili mu nohu. I on se tedy vrátil domů už neúplný.

Nemám toho s sebou v batohu moc. Jednu müsli tyčinku, jedno jablko, lahev s vodou, knihu. Když si uvědomím, jak mizerné je tady v lese internetové připojení, jsem sama na sebe naštvaná. Vždyť mi dnes ráno babička do telefonu říkala když půjdeš sama do lesa, vezmi si s sebou papírovou mapu. Měla jsem si tu mapu vzít. Ale očividně musím vždycky nejdřív chyby sama udělat, abych se z nich dokázala poučit.

Když se ptám, kdy přesně to bylo, to s babiččiným otcem, tak babička říká jo, kdypak to bylo? Kdy se táta vrátil? Nemám tušení, v pětačtyřicátém? Je těžké přidělit všem událostem konkrétní datum v kalendáři.

Moji prarodiče z tátovy strany už nežijí, nemám se koho zeptat. Vím jen, že se to všechno muselo odehrát mezi lety 1939 a 1945. Někdy během těch šesti let můj praděda padl, stejně jako dalších 60 milionů lidí, a můj druhý praděda měl smůlu při seskoku padákem. Není se co divit, že si nikdo nepamatuje konkrétní rok. Člověk všechna ta čísla vlastně ani nechce chápat.

Trhám lesní květiny, jejichž jména jsem si nikdy nedokázala zapamatovat. Babička se v nich vyzná lépe. Často si představuji, že má babička v hlavě velkou kartotéku, s kartičkami, na nichž jsou napsána jména všech květin a bylin. Uviji kytičku z bílých, žlutých, modrých i červených květin, přidám nějaké traviny. Vedle pařezu leží stará lahev a plechovka, jsou už částečně zarostlé. Jestlipak v té plechovce byly ravioli, napadá mě, a pak si říkám, že jestli někde dřímá mír, tak v přírodě. Ono nakonec vlastně všechno zaroste travou.

Tátův otec do války nemusel; někdo se konec konců musel postarat o hospodářství. Zůstal tedy doma v Hadamaru, zaopatřoval statek i pole, sekal trávu a měl štěstí v neštěstí. Systém ho potřeboval mít tam, kde byl. Nakonec ale i on pocítil nepříjemnou stranu války. Ze všech těch x bomb, které po šest let dopadaly na Německo, byla jen jedna jediná shozena na tátovo rodné město. A tahle jedna jediná bomba trefila zrovna dům jeho rodiny na adrese Steinstrasse 4. Na město dopadla nejen bomba, ale také činnost Ústavu pro eutanázii a sociální péči. Zatímco ta jedna bomba nebyla zásadně ničivá, ústavu padlo během pouhých čtyř let za oběť patnáct tisíc lidí. O dva tisíce víc než jich v Hadamaru žije dnes.

S květinami v kapse se pomalu šourám do kopce, ztrácím se mezi stromy, ztrácím se v jejich šumění, a záhy ztrácím z očí i stezku. Marně hledám pokračování turistického značení, které mě sem z města zavedlo: přes řepková pole, skrz les až k malé kapličce na kopci. Nenacházím ho, nemám signál, a tak se prostě jen otočím a vracím se zpátky stejnou cestou, kterou jsem sem přišla. Jinou cestu neznám. Míjím zase lahev, konzervu, psa, vyvrácené stromy, kráčím zpátky dolů a nechávám vše tak, jak jsem to předtím našla.