Drážďany Ericha Kästnera
Když byl malý kluk

Studoval v Lipsku, nejplodnější pracovní období zažil v Berlíně, největší část svého života strávil v Mnichově. Přesto jsou Drážďany to město, které je s Erichem Kästnerem spojováno nejvíce. Právem, samozřejmě: saská metropole byla nejen Kästnerovým rodištěm, ale také jeho celoživotní láskou.

Od: Tomáš Moravec

Největším důkazem je i autobiografická kniha Když jsem byl malý kluk. Vznikla v době, kdy Erichu Kästnerovi bylo 58 let a kdy město jeho dětství v podobě, jaké jej znal, už v podstatě neexistovalo. Poměrně útlý spisek tak lze vnímat nejen jako vyznání lásky k rodnému městu a nostalgické vzpomínání, ale i jako poctu slavným, krásným a zničeným Drážďanům.

Kde byl Kästner doma?

Kästnerovy Drážďany, to je svět činžákových „nájemních kasáren“ na Königsbrücker Straße, v nichž vyrůstal. Do jeho světa patřila krásná vila bohatého strýce Franze Augustina (dnes je z ní Kästnerovo muzeum), celá řada školních budov, nenáviděné cvičiště na předměstí, ale i mnoho vznešených staveb a působivých uměleckých děl: barokní paláce, široká nákupní Prager Straße, Velká zahrada, tedy Großer Garten s její architektonickou výzdobou nebo Lesní zámeček, Waldschlösschen, z nějž se na saské hlavní město nabízí nádherný pohled.

Ne vždy ve svém životě se přitom Kästner o svém rodišti vyjadřoval bezvýhradně pozitivně. Především v jeho „lipských letech“, tedy v první polovině 20. let, kdy studoval na Lipské univerzitě a rozjížděl velmi úspěšnou novinářskou kariéru, se vůči „rodné hroudě“ vymezoval poměrně kriticky. Coby mladému, ambicióznímu studentovi a novináři mu Lipsko oproti Drážďanům přišlo pokrokovější. Moderní divadelní hry, které v Lipsku slavily úspěch a kterých si Kästner vysoce cenil (zmiňme hru Hinkemann od Ernsta Tollera), u spíše konzervativního drážďanského publika troskotaly, což pětadvacetiletý Kästner v roce 1924 komentoval slovy „Drážďany spí. Tento spánek se odlišuje od smrti jen dobou svého trvání.“ Asi nejznámější je v tomto směru jeho výrok z článku pro Neue Leipziger Zeitung z roku 1923 nazvaného Märchen-Hauptstadt (Pohádkové hlavní město): „Lipsko je dnešek. A Drážďany – včerejšek … Lipsko je skutečností, Drážďany pohádkou. Skutečnost a pohádka jsou přitom od sebe vzdáleny 80 kilometrů vzdušnou čarou.“

Pokusme se nyní pohádku i skutečnost propojit. Projděme se po předlouhé Königsbrücker Straße, navštivme kostel Tří králů, v němž byl Kästner pokřtěn, zavítejme do míst, v nichž byl Erich Kästner úspěšným školákem. Zkrátka, vydejme se po stopách jednoho kdysi dávno malého kluka.

Továrna G. L. Lippolda na cestovní vybavení

Trinitatisstraße (Fiedlerstraße) 36 Na počátku byla práce… Rodiče Ericha Kästnera a jejich předci pocházeli z menších saských měst, většinou z okolí Lipska. Jak se tedy stalo, že se Erich narodil právě v Drážďanech? Důvody byly čistě ekonomické: Otec Emil Kästner, sedlář a brašnář, nebyl se svým podnikáním zrovna úspěšný, a tak odešel roku 1895 s rodinou za prací do hlavního města saského království. Našel ji v Lippoldově továrně na cestovní vybavení.

„Ráno v šest hodin se rozdrnčel budík. Půl hodiny musel ten mladý muž (otec) mazat přes Albertův most, napříč Drážďany až do Trinitatisstraße, do Lippoldovy továrny na kufry. Vyráběl tu s ostatními bývalými řemeslníky kožené díly, které byly sešívány a nýtovány ve velké kufry tak dlouho, než se podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Domů ke své ženě přicházel až večer, unavený,“ vzpomínal Kästner na otcovu každodennost o více než šedesát let později.

Trinitatisstraße byste na mapě Drážďan hledali zbytečně, ulice byla roku 1938 přejmenována na Fiedlerstraße. Ani továrna, v níž Kästnerův otec strávil mnoho let, již neexistuje. Na jejím místě, tedy na Fiedlerstraße 36, dnes stojí moderní budovy klinik Carla Gustava Caruse při Technické univerzitě Drážďany.

Rodný dům

Königsbrücker Straße 66 Königsbrücker Straße je jedna z nejdelších drážďanských ulic. Začíná na Albertově náměstí (Albertplatz), v samém centru drážďanského Nového města (Dresdner Neustadt) a vine se až daleko do předměstí. V jejím čísle 66 se Erich Kästner 23. února roku 1899 narodil. Bylo to úplně nahoře, ve čtvrtém patře tehdy zánovního domu, který Kästner sám označoval za „Mietskaserne“, tedy za nájemní kasárna pro chudší, resp. přinejmenším pro ne moc bohaté obyvatele.

Erich si na život zde nepamatoval, rodina se už po pár letech stěhovala více do centra. Přesto si dům v pozdějších letech zkoumavě prohlížel: „Pokaždé, když jsem kolem toho domu šel, pomyslel jsem si: Tak tady ses narodil. Někdy jsem vstoupil do chodby a zvědavě se rozhlédl. Ale žádných odpovědí se mi tam nedostalo. Byl to úplně cizí dům. A přitom mě tu má matka, včetně kočárku, jistě stokrát, tisíckrát tahala nahoru a dolů po čtyřech patrech schodů. Věděl jsem to, ale bylo mi to k ničemu. Dům pro mě zůstal cizí.“

Kostel Tří králů

Hauptstraße 23 Historie jednoho z největších kostelů v drážďanském Novém městě se podobá neustálému boji proti zkáze. Původní stavbu z počátku 15. století už v roce 1421 zničili husité. Konec té další zavinil velký městský požár roku 1685. A sotva byl kostel Tří králů zcela obnoven po třetí (r. 1730), rozhodl se jej August Silný v rámci barokizace města strhnout a postavit o pár metrů dál znovu, a to dle plánů nejslavnějšího saského barokního architekta Matthäuse Daniela Pöppelmanna. V únoru 1945 byl kostel velmi výrazně poničen, na svou obnovu si musel počkat až do druhé poloviny 80. let.

V roce 1899 byl v tomto pozoruhodném protestantském kostele, který dominuje novoměstské Hlavní ulici (Hauptstraße) Erich Kästner slavnostně pokřtěn, o květné neděli roku 1913 i biřmován. Ještě o něco později zde pak o sobotních nedělích vypomáhal coby zdatný ministrant.

Dům pilného dětství

Königsbrücker Straße 48 „Čím lépe se nám dařilo, tím níže jsme bydleli,“ komentoval Kästner změnu svých drážďanských bydlišť. Rodina (malý Erich, matka Ida a otec Emil plus sem tam nějaký podnájemník) se po Königsbrücker Straße stěhovali hned dvakrát: pokaždé blíže k centru, k Albertovu náměstí, kde stála vila jejich bohatého příbuzného, strýčka Franze Augustina. A blíže k přízemí: V čísle 48 už museli Kästnerovi vyběhnout „jen“ tři patra schodů.

V knize Když jsem byl malý kluk Kästner vzpomíná, jak si na schodišti ve třetím patře domu hrál s cínovými vojáčky, a jak zoufale překážel ubohé paní Wilkeové, která bydlela ještě o patro výše a musela armádu hraček, rozkramařenou po celém schodišti, velkými kroky překračovat: „Závisel na mně osud staletí a všech národů, které jsem do svých her zapojil. Měl jsem se přitom nechat rušit nějakým drážďanským pošťákem? Nebo malou paní Wilkeovou, která si chtěla dojít koupit kedlubny a trochu soli a cukru?“

Drážďanské mosty

Ne vše v Kästnerově dětství bylo zalito sluncem. Manželství jeho rodičů nebylo z nejharmoničtějších a nad poněkud nestandardními vztahy, které panovaly mezi Erichem a jeho matkou Idou, dodnes pomyslně zvedá obočí nejeden Kästnerův životopisec.  

Ida Kästnerová dala svému synovi vše. Dala mu toho – ať již v rovině emocionální, tak materiální – tak moc, že – jak podotýká Kästner – na ostatní lidi už jí nic nezbylo, a tak se svému okolí zdála chladná, egocentrická a panovačná. V již zmíněné knize Když jsem byl malý kluk Erich Kästner o své matce nejotevřeněji píše v bolestné kapitole Dítě se trápí: „Za hlasitého breku jsem běžel podél Labe až ke kamenným mostům, bičován divým strachem a téměř oslepen slzami... Skoro pokaždé jsem ji našel. A téměř pokaždé na některém z těch mostů. Stála tam bez hnutí, shlížela dolů na řeku a vypadala jako vosková figurína.“

Deprese a sebevražedné pokusy Idy Kästnerové naštěstí nikdy neskončily fatálně. Zemřela v roce 1951, kdy jí bylo 80 let. Erich Kästner, kterému bylo v té době 52 let, do té doby pilně plnil roli vzorného syna a – jak sám napsal – anděla strážného.

Tělocvičný spolek Nového a Antonova města

Alaunstraße 40 Když bylo Erichu Kästnerovi šest let, stal se nejmladším členem místního tělocvičného spolku. Oficiálně byly sice do spolku přijímány děti nejméně sedmileté, ale malý Erich byl cvičencem tak nadšeným (a zjevně velmi dobrým), že se mohl na bradlech, kruzích či kladinách ohýbat a točit o trochu dříve než všichni ostatní. „Je to úžasné, když se tělo v rytmickém houpání stává lehčím a lehčím, až se zdá, že téměř nic neváží, a drženo jen pružnýma rukama tančí v elegantních a nápaditých křivkách kolem pevné železné tyče!“, napsal později.

Budova, kde Erich Kästner ohýbal svůj hřbet, již dávno nestojí. Od 50. let 20. století sem nicméně zejména mladí lidé opět proudí: sídlí zde totiž slavné kulturní centrum Scheune, která se pro generace obyvatel Drážďan stala vítanou, často alternativní uměleckou scénou.

4. Měšťanská škola

Thieckstraße 14 „V té době vypadaly všechny školní budovy ponuře, byly tmavě červené nebo černošedé, strnulé a strašidelné. Pravděpodobně je stavěli stejní stavitelé, jako ti, kteří projektovali kasárna,“ komentoval Erich Kästner vzhled domu, v němž započal svou dlouhou vzdělávací dráhu.

Navzdory tomuto kritickému hodnocení je nutno dodat, že byl žákem více než vzorným. Od dětství ostatně toužil stát se učitelem a sám hrdě píše, že jeho školní docházka „hraničila s rekordem“ – nezameškal jeden jediný vyučovací den! Do školy rád šel dokonce i poté, kdy jako osmiletý upadl na schodech a překousl si jazyk. Malý Erich byl, jak ostatně opakovaně podotýká Kästnerův životopisec Sven Hanuschek, skutečný „Musterknabe“, tedy kluk, kterého si každý může vzít za příklad. Ostatně podobně, jako Kästnerova nejslavnější chlapecká postava: Emil Tischbein.

Ani ona ponurá školní budova již nestojí, konec druhé světové války byl i jejím koncem. Dnes na jejím místě najdeme školu jinou, konkrétně Střední odborné učiliště ekonomické. Zabírá celou jednu stranu ulice, je také poněkud černošedé, ale vzpomínka na Kästnera zůstává velmi barvitá: alespoň pokud soudíme dle místního graffiti.

Vila Augustin

Antonstraße 1 / Albertplatz Kästnerových příbuzných bylo poměrně mnoho a vcelku logicky měli i pestré osudy: některým se v životě dařilo, jiným ne. A třeba takový strýček Franz Augustin, bratr Kästnerovy matky Idy, to dotáhl až na milionáře. Jak se mu to podařilo?

Podnikavý řezník s ostrými lokty a neotřesitelnou autoritou („On řval, ostatní se třásli. A třásli se, i když vyprávěl vtípky,“ komentoval Kästner) vsadil na počátku 20. století na obchodování s koňmi – a byl v roli koňského handlíře mimořádně úspěšný.

Ještě před vypuknutím první světové války si tak přímo ve středu drážďanského Nového města, na dnešním Albertově náměstí, koupil dům: „Dům není to správné slovo. Šlo o dvoupatrovou, prostornou vilu se stinnou zahradou, která byla téměř parkem, na své užší straně hraničila s Albertovým náměstím,“ komentoval Kästner.

Ve vile Augustin trávil malý Erich poměrně hodně času, ostatně z bytu Kästnerových na Königsbrücker Straße 48 to sem byl jen „Katzensprung“, tedy co by kamenem dohodil. „Nejraději jsem sedával na zahradní zdi a přihlížel životu a hemžení na Albertově náměstí.“ – tahle věta v Kästnerových vzpomínkách podnítila vznik hezké bronzové sochy, kterou dnes můžete najít právě na oné zahradní zídce. Zobrazuje autora coby spokojeného, pozorováním městského ruchu zaujatého chlapce. A není tam bezúčelně: od roku 2000 se ve vile Augustin nachází Muzeum Ericha Kästnera.

Poslední rodičovský byt

Königsbrücker Straße 38 Zhruba v době, kdy se Augustinovi stěhovali do své vily, zlepšila se i finanční situace Kästnerových, a proto se směrem k Albertovu náměstí přesunuli i oni. Rodina nicméně na rozdíl od svých zbohatnuvších příbuzných nebyla zcela ekonomicky za vodou, a tak se spolu s Emilovými koženými řemeny, s Idinou domácností a s Erichovými cínovými vojáčky z čísla 48 do čísla 38 stěhoval i dlouholetý podnájemník Paul Schurig.

Ten u Kästnerů bydlel od Erichova dětství, a tak jím byl považován v podstatě za strýčka. A téměř se jím i stal: Schurig si toužil vzít Emilovu sestřenici Doru Augustin, ale Dořin otec, již zmíněný bohatý strýček Franz, ji chudému učiteli dát odmítl.

Druhé patro domu, stojícího už téměř na dohled od vilek na Albertově náměstí, se pro Kästnerovy rodiče stalo bydlištěm na dlouhá desetiletí. Zůstali zde dokonce i po válce, neboť pohroma, která v únoru 1945 Drážďany postihla, domy v této části Königsbrücker Straße relativně ušetřila: s rozbitými okny, bez možnosti topení, ale přece jen se střechou nad hlavou zde Ida a Emil Kästnerovi přečkali i zničující nálety v únoru 1945.

Pionierkaserne

Königsbrückerstraße 88 Osud tomu chtěl, že se Kästner se do své domovské ulice vrátil ještě poté, co rodičovské bydlení opustil: a to jako voják. Během výkonu vojenské služby držíval hlídky před Pionierkaserne, tedy před jednou z budov v obrovském komplexu drážďanského armádního areálu. Ta dodnes stojí na adrese Königsbrückerstraße 88, sotva pár desítek metrů od místa, kde se Kästner narodil. A – dějinnou náhodou – se v její bezprostřední blízkosti nachází i drážďanský Goethe-Institut.

Der große Garten

Hauptallee 10 Kde to měl Erich Kästner v Drážďanech rád? Takových míst bylo mnoho! Zmiňme ale především jedno: obzvlášť rád chodíval do Großer Garten (Velké zahrady), kde se obdivoval nejen pučící květeně, ale i architektuře či barokní váze Antonia Corradiniho (kterou tam najdete dodnes).

Do oka mu přitom padly malé pavilony postavené po obvodu vnitřní zahrady, tzv. Kavalírské domečky: „V jednom z těch kavalírských domků – říkal jsem si jako mladý muž – bych rád do konce života bydlel. Třeba budu jednou slavný a pak přijde starosta se zlatým řetězem na krku a jménem města mi ho věnuje.“

Učitelský seminář svobodných pánů z Fletcheru

Marienallee 5 Předtím, než se Erich Kästner stal slavným spisovatelem, toužil být učitelem. Byl to jeho dětský sen, do velké míry ovlivněný dobrým vztahem s rodinným podnájemníkem a přítelem, učitelem Paulem Schurigem. Cesta k učitelskému povolání vedla mj. přes vzdělávací instituci s honosným názvem Freiherrlich von Fletchersches Lehrerseminar, tedy přes ústav, jenž pro účely vzdělávání budoucích učitelů založila už v roce 1769 ctihodná Friederica Christiana Elisabeth von Fletcher.

Učitelský aspirant Kästner nastoupil do semináře ve svých čtrnácti letech, strávil v něm pět let a zrovna dvakrát šťastný zde nebyl. Na škole vládla tuhá, v podstatě vojenská disciplína. Kästner ji nazýval „kasárna pro učitele“ a své tamní zkušenosti shrnul v kritickém článku Zur Entstehungsgeschichte des Lehrers (O původu učitele, 1946) zhruba v tom směru, že vzdělávací ústavy mají své svěřence vychovávat a rozvíjet, a ne po nich dupat.

Nejraději snad vzpomínal na veselou epizodu: jednou během masopustu se v tělocvičně převlékl za dívku. Zůstal nepoznán a dostalo se mu od spolužáků tolik pozornosti, jako nikdy dříve.

Ani honosný seminář postavený z peněz baronky Fletcherové již nestojí. Budova byla za války téměř úplně zničena a na jejích troskách byla v 60. letech postavena škola nová; dnes zde najdete Waldorfskou školu. A také tu zmíněnou tělocvičnu – ta totiž snad jako jediná stavba celého komplexu válečné i poválečné řádění ustála.

Gymnázium krále Jiřího

Fiedlerstraße 25 Erich Kästner se nakonec učitelem nestal. Díky bohu, mohli bychom s ohledem na jeho četné literární či scénáristické dílo říci. Z učitelské přípravky narukoval coby voják do první světové války (na frontu nemusel; jak už víme, absolvoval část své služby jako hlídač kasáren na Königsbrücker Straße) a po válce svůj učitelský sen opustil: „Nebyl jsem učitel, ale učenlivec. Chtěl jsem se učitelem stát proto, abych mohl co nejdéle zůstat studentem.“ Devatenáctiletý Kästner se tak krátce před posledními učitelskými zkouškami (o kterých si byl jist, že by je hravě zvládnul), postavil do obývacího pokoje před svou matku, otce a Paula Schuringa, aby jim řekl: „Nemohu být učitelem!“ Vyjádřil touhu přejít na gymnázium, udělat si maturitu, nevyučovat, nýbrž sám se dál učit. Ida Kästner stála jako vždy při něm: „Dobře, můj chlapče! Studuj!“

A tak Kästner studoval. Do svých lavic jej přijalo drážďanské Gymnázium krále Jiřího, a protože byl studentem nadmíru výtečným, udělilo mu dokonce stipendium, díky němuž mohl nastoupit na univerzitu v Lipsku. Ale to už Kästner žádný malý kluk nebyl, a tak si o jeho vysokoškolských studiích můžete přečíst jinde.