Kultura

Smutná minulost Německa dominuje. Každopádně alespoň co se německých filmů týká, které se rok co rok posílají do souboje o Oscara za nejlepší zahraniční film: nacismus, STB, rozdělení země na východ a západ. I tento rok tomu nebylo jinak: adepty byly mimo jiné satirický film o Hitlerovi Už je tady zas, drama o eutanázii Mlha v srpnu nebo nové zfilmování Deníku Anne Frankové. Nakonec byl ale do souboje vyslán film, který se tématicky úplně vymyká: Toni Erdmann.

Toni Erdmann pracuje jako business consultant a německý velvyslanec. Ve skutečnosti je ale učitelem hudby, jmenuje se Winfried Conradi a má velmi drsný humor, který se ne vždy setkává s dobrým ohlasem. Nečekaně navštíví svoji velmi zaneprázdněnou dceru Ines v Bukurešti, kde pracuje jako konzultantka a právě vede outsourcingový projekt. Pro její kariéru se jedná o velmi důležitou věc, takže návštěva otce ji celkem vykolejí a jen těžko si pro něj nachází čas. Otec ji navíc znovu a znovu uvádí ať už omylem nebo úmyslně do nepříjemných situací. Poté co se po křečovitém víkendu rozloučí, stojí před ní krátce na to v paruce a s protézou jako Toni Erdmann. V tomto špatně uvěřitelném převlečení, se svojí lámanou angličtinou a především suverenitou, s níž se chová, do upjatého světa businessu a své dcery přináší čerstvý vítr.

Spousta času na spoustu detailů

Než se postava Toniho Erdmanna objeví, uběhne už hodina filmu, následuje další hodina a půl. Kdo na tento film má klid a čas, tomu Maren Ade předloží subtilně vyprávěný příběh otce a dcery, příběh protikladů mezi neoliberálním a zeleným smýšlením. Citlivě napsané dialogy prozrazují vztahy mezi postavami, aniž by působily vykonstruovaně. Sandra Hüller roli hraje velmi autenticky, divák s ní soucítí, zároveň se ale spolu s ní stydí za otce, který působí tak nesnesitelně. Konec konců Ines jde o její tvrdě vydřenou kariéru, která jí evidentně připadá mnohem důležitější než rodina nebo opravdoví přátelé. Nejen kvůli neobvyklé délce se film na některých místech poněkud táhne, i trapné okamžiky člověku mnohdy připadají nekonečné – stejně jako ve skutečném životě.

V kině se tomu člověk alespoň může zasmát. Nejhlasitější smích bývá tehdy, když stud dosáhne vrcholu. I trochu podivný a tragický příběh tedy může být vtipný. Neboť komedie jako taková tento film není, spíše bývá označován jako dramedy nebo dramatic comedy. Vypráví o tom, jak cizí si i nejbližší příbuzní někdy můžou být, zobrazuje sterilní a bezcitné prostředí byznysu a byznysmenů. Taková atmosféra na nás dýchá i z Inesina bytu, který působí velký a prázdný, ne jako něčí doma. Jen párkrát to tu na člověka působí příjemně a útulně, například když Ines omylem dlouho spí a kvůli tomu propásne soukromé, ale přesto důležité setkání s jedním ze svých klientů. Seřve za to svého otce, vyčítá mu, že ji nevzbudil. On ji přitom jen chtěl nechat vyspat. Přirozeně si všiml, že se jeho dceři nedaří moc dobře. Rozhovor o životě, který ale ukončí slovy: „Zábava, štěstí, život. To jsou fakt pěkný velký slova. Můžeme to prosím omezit?“

Téměř happy end

Díky smyšlené postavě Toniho Erdmanna se oba protagonisté v průběhu filmu mají možnost sblížit. Winfried tak má možnost nahlédnout do práce své dcery, která skutečně tvrdě dře. Ale i Ines je evidentně čím dál méně posedlá perfektními výkony při získávání náročných klientů. Vyústění filmu zůstává otevřené. Lze říct jen toto: na takto subtilní film je konec až téměř kýčovitý, přesto působí realisticky.

Třetí film německé režisérky Maren Ade kritici už po premiéře na festivalu v Cannes velmi chválili. Očekávání německých diváků, kteří jsou zvyklí spíše na pokleslé komedie ve stylu Schweighöfera a každému hlubšímu filmu se na filmových portálech vysmějí tvrdou kritikou, tedy byla skutečně velká. V Cannes publikum reagovalo velkým aplausem a potleskem vestoje. Cenu poroty film nevyhrál, zato ale Cenu Mezinárodní federace filmových kritiků (Fipresci).

A jak to vypadá s Oscarem? Jestli si na něj Toni Erdmann může brousit zuby, se ukáže v prosinci, kdy bude zveřejněno, jaké filmy země nominovaly, v lednu pak akademievyhlásí pět filmů, které se o Oscara utkají. Dosud měli největší šance údajně německé filmy s německou tématikou: nacismus, STB, rozdělení země na východ a západ. Nutno dodat, že zřídka kdy byly i jiné filmy nabízeny k nominování. Zkusit to s Tonim Erdmannem tedy není vůbec špatný nápad. Protože co se kvality filmu týká, mohl by deset let po ocenění estébáckého dramatu Životy těch druhých Oscar mířit zase jednou do Německa.