Lovkyně
Film „Odnikud“ německého režiséra tureckého původu líčí tažení za mstou ženy, která při atentátu neonácků přišla o muže a dítě. Film si ukousl velké sousto. Možná příliš velké?
NSU – zkratka pro Národně socialistické podzemí (Nationalsozialistischer Untergrund). Teroristická skupina zodpovědná za bezpříkladnou řadu vražd se v nultých letech nového tisíciletí. Fatih Akin, hamburský scenárista a režisér, známý svými filmy Proti zdi (2004) a Soul Kitchen (2009), ve svém novém filmu zpracoval fenomén vraždění NSU. Film v lednu 2018 obdržel hned dvě významná ocenění jako nejlepší zahrnaniční film – na Golden Globe Awards a Critics’ Choice Movie Awards.
Den, kdy se všechno změní
Příběh: Katja a Nuri Şekerci žijí v Hamburku, jsou manželé a mají pětiletého syna jménem Rocco. Nuri, byl kdysi dealerem drog, ve vězení studuje ekonomii a po propuštění si otevře kancelář zprostředkovávající překlady a daňové účetnictví. Jednoho dne se všechno změní: Katja Rocca odvede k Nurimu, protože jde s kamarádkou do tureckých lázní. Cestou zpět zjistí, že část ulice, v níž byla Nuriho kancelář, je uzavřená: policie jí oznámí, že jeden muž a jeden chlapec přišli o život výbuchem hřebíkové bomby.
Policie má okamžitě podezření na organizovanou kriminalitu. Nebo měla vražda politické pozadí? Katja se stáhne do ústraní, omráčí se drogami, podřeže si žíly. Když vtom se ozve její právník: policie zatkla dva neonacisty – mladý manželský pár. Katja to považuje za důkaz pro svoje podezření. Krátce poté co svého syna nechala u Nuriho, zahlédla před kanceláří ženu, která odcházela od svého kola, aniž by je zamkla, od čehož ji Katja chtěla odradit.
Co následovalo, byl proces proti Eddě a Andrému Möllerovým. I když Katjin právník je přesvědčený, že oba by měli být odsouzeni, nestane se tak a duo neonacistů se kvůli nedostatku důkazů dostává zpátky na svobodu. Katja to nedokáže přijmout a vydává se je hledat, aby se pomstila.
Důležitý příspěvek k diskusi o pravicovém extremismu
Film Odnikud Fatiha Akina si ukousl velké sousto: film je drama, filmem ze soudního prostředí a thriller v jednom – což je znát i z jeho třídílné struktury. Po prologu, který je scénou z vězení, kde se koná svatba Katji a Nuriho, následují tři části filmu.
Film se soustředí zcela na postavu Katji, kterou hraje Diane Kruger, pro niž je to první herecká příležitost v ryze německojazyčném filmu. Zaměřením se na postavu Katji zůstávají ostatní postavy cíleně spíše matné – včetně té, již hraje Ulrich Tukur, otec spolupachatele Andrého Möllera účastnící se soudního procesu jakožto svědek. Výrazný dojem zanechává rovněž právník dvou obžalovaných neonacistů, ztvárněný Johannesem Kirchem. Ten působí mnohem živěji a zlověstněji než jeho mandant.
Díky Akinově volbě rozdělit film na tři části však obsah působí přehlceně. Leccos může být jen naznačeno. Na druhou stranu určité Katjiny nálady se přehnaně zdůrazňují, například když po smrti její rodiny neustále prší. V druhé, především ale třetí části se Kruger daří diváka upoutat intenzivněji – a to svojí tělesnou přítomností. Pozorujeme ženu, která je velmi hubená, ztuhlá, neustále kouří, její zoufalství se proměňuje ve vztek. Za tuto intenzitu může i kamera, která se na Katju zaměřuje natolik, že má divák dojem, že stojí vedle ní a doslova cítí její napětí při lovu na neonacisty.
Odnikud je film, kterým Fatih Akin vytvořil důležité dílo přispívající k diskusi o NSU, pravicovém extremismu a zacházení s cizinci v Německu vůbec – je důležitý také tím, že zaujímá perspektivu pozůstalých. Nikoho ovšem neposuzuje a ponechává na divákovi, aby si o Katjině mstě a tématu vykonávání práva na vlastní pěst udělal vlastní názor.
Mezi americkými filmy
Až americká Akademie 23. ledna zveřejní nominace na Oscara, může být Akinovo Odnikud nadějným kandidátem. Je také dost možné, že film tohoto roku Oscara pro nejlepší zahraniční filmu nakonec dostane, a to ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že pravicově konotované násilí je v USA velkým tématem – a to již déle, nejen od té doby, co je Donald J. Trump prezidentem. A zadruhé: vzít právo do vlastních rukou, ignorování zákonů a konvencí je běžný syžet mnoha amerických filmů – ať už v těchto velmi odlišných filmech jako Rambo (1982) se Sylvesterem Stallonem nebo Django unchained (2012) s Jamie Foxxem. Poslední jmenovaný mimochodem získal dva Oscary, jeden za nejlepší scénář a za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
Narozen roku 1981 v Urmii, Írán. Germanista a absolvent doktorského studia, novinář na volné noze a vědecký spolupracovník Německého Spolkového sněmu. Více informací zde: behrangsamsami.com