Kultura

Nový film režiséra Filipa Renče Lída Baarová jakoby ani nepotřeboval podporu nějaké PR agentury. Kdykoliv se název léta připravované dobovky objevil v českých médiích, strhl na sebe veškerou pozornost. A to jak před samotným natáčením, tak i po lednové premiéře, jež Baarovou katapultovala mezi celospolečenská témata hned mezi uprchlíky a rakovinu Karla Gotta. Ale popořadě.

Do podoby filmu se příběh prvorepublikové herečky zapletené s nacistickými špičkami obrušoval skoro patnáct let, natáčet se začalo loni v dubnu. Ještě předtím projekt vzbudil rozruch tím, že mu Státní fond kinematografie přiklepl ten rok zdaleka nejvyšší patnáctimilionový grant, a to navzdory nepřívětivému odbornému hodnocení. Část radních se od nesmyslně tajného hlasování distancovala, přičemž se v nepřímé souvislosti s Baarovou mluvilo o „rádobyhistorických filmových projektech s vysokým rozpočtem, které se tváří jako vlastenecké počiny a mají podporu poslanců.“ Přesto se však loni začalo točit, o čem nás zpravily hlavně fotky často komediálního herce Pavla Kříže v atypické roli Hitlera. Svůj virální potenciál využily beze zbytku.

Film, který vlastně nikdy pořádně nezačne

Kampaň gradovala těsně před premiérou i titulní písní známé české zpěvačky Lucie Bílé Když ďábel tančí s andělem nebo maily o tom, že o premiérovém víkendu bude Baarová nasazena do více kin než poslední bondovka Spectre. Před premiérou s Baarovou ale moc lidí čest nemělo. Producenti se totiž rozhodli neuspořádat standardní novinářskou projekci, což může mít různé důvody – film se někdy až do poslední chvíle ladí, většinou ale tvůrci nemají zájem o novinářské reakce nebo rovnou tuší, že nebudou vlídné. V případě Lídy Baarové to byl nejspíš ten druhý případ. Po premiéře, jíž se zúčastnili čelní představitelé státu včetně prezidenta Miloše Zemana (režisér Renč od něj předloni obdržel státní vyznamenání), se totiž na film snesly takřka výhradně negativní recenze.

Na Lídě Baarové se těžko cokoliv chválí. Renč a scenárista Ivan Hubač se zaměřují zejména na dvě etapy z hereččina života – na dobu těsně před válkou, kdy se jako ambiciózní mladá žena v Berlíně zapletla s říšským ministrem propagandy Goebbelsem, a na poválečné roky, kdy za své milostné pletky pykala. Historii rámuje „současnost“, kdy starou Baarovou zpovídá mladá studentka žurnalistiky. Základní problém ze struktury do jisté míry vychází – Lída Baarová se skládá ze špatně napsaných, zahraných i vypadajících obrazů ze života herečky, které dohromady netvoří příběh, jenž by někde začínal, nějak gradoval a pak uspokojivě skončil. Je to film, který vlastně nikdy pořádně nezačne.

Připomíná spíš přepjatou, doslovnou, prázdnou televizní inscenaci, v níž toporně zahrané postavy komunikují pomocí papírem šustících floskulí, a tváří se u toho, jak kdyby hráli Macbetha. Vehnáni jsou ale naopak do kýčovité telenovely, v níž nikdo nepřipomíná reálnou postavu prostou karikatury. Baarové padají všichni k nohám, ale my nevíme proč, protože v žádné situaci nepůsobí jako diva, jíž nelze odolat. Nikdy nepoznáme její kouzlo, jen na ni všichni křičí, že je dokonalá. Stejně vychtěná jsou i její milostná vzplanutí, která film obsahuje jen proto, že to tak ve skutečnosti bylo, ale na plátně působí mimořádně bezkrevně. Když jsme u těch vzplanutí… Soulož Baarové a Goebbelse v jeden moment ilustrují plameny s digitálně naklíčovanými tvářemi milenců. Lída je totiž v objetí ohnivého ďábla, kdyby to náhodou někdo nepochopil. Nechtěně směšná doslovnost je ale vlastní celému snímku.

Bulvární zkratky

Z Renčova díla ale čiší i podivná technická lacinost, když jsou sice všichni správně dobově oblečeni, ale pohybují se v podivně prázdných, vylidněných prostředích, co vzbudí pouze dojem umělé kašírovanosti. Tragické je i předabování německých herců Gedeona Burkharda (Gustav Fröhlich) a Karla Markovicse (Joseph Goebbels) do češtiny, jež jim ani nesedí přesně do úst. Ústy mladé studentky žurnalistiky se nicméně na konci dozvíme, co si máme o Lídě Baarové myslet: „Chtěla jsem vás odsoudit, ale nic není tak jednoduché,“ řekne jí u odchodu. Je to i tečka za brakem, co bolestně zaostává za současnou evropskou produkcí a historii zplošťuje jen do bulvární zkratky. Přesto se na Lídu Baarovou v českých kinech chodí, a to ve velkém. Za první víkend česká kina přivítala přibližně 115 tisíc diváků.

Diváckému zájmu se těší ale i takřka souběžně uvedený „konkurenční projekt“ jménem Zkáza krásou. Střihový dokument dokumentaristky Heleny Třeštíkové a jejího spolupracovníka Jakuba Hejny tvoří rozhovor filmařky s Baarovou, nabraný v roce 1995 (Baarová zemřela v roce 2000) a spousta dobových záběrů. Zkáza krásou nabídne o dost plastičtější obraz herečky, už proto, že na rozdíl od Renče nevynechává události II. světové války, kdy Baarová točila třeba v Itálii. A dle historiků také udržovala kontakty s nacisty. Baarovou ale nepřísluší nijak hodnotit, v dokumentu Třeštíkové ji stačí fascinovaně poslouchat, jak se jako stará dáma nepokrytě dojímá sama nad sebou. „Byla jsem tak krásná, byla jsem tak talentovaná!“ „Když mě viděl Hitler, úplně zkameněl!“ „I bachařka mě měla hrozně ráda!“ Je to až tragikomický obraz zašlé, pomíjivé slávy.