Film „Kriegerin“ („Bojovnice“) – O odvaze postavit se vlastnímu pohledu na svět

Na křídlech pravicového radikalizmu a agrese se Marisa řítí životem. Všechno je na hovno. Její milovaný dědeček, voják, umírá. Její přítel Sandro sedí. Nervy na pochodu… Ale násilí, to má Marisa tak jako tak v krvi. Spolu se svou partou mlátí Asiaty, na ulici křičí „Heil Hitler“, chlastá, provokuje. Svoji nenávist směřuje na každého: matku, cizince, židy, fízly. Ani patnáctiletá Svenja, která chce utéct od měšťácké rodiny a za svůj idol si zvolila právě Marisu, si zpočátku nemůže být před Marisiným vztekem jistá.

Přes den vypomáhá Marisa v supermarketu své matky. Tady jednoho dne naráží na Razula, afghánského žadatele o azyl, který se chce dostat za strýcem do Švédska. Poprvé se Marisa sice ještě zdráhá obsluhovat „něco takového“. Postupem času ale mezi oběma vznikne pouto. Vzájemná setkání se přitom zpočátku nesou v duchu Marisiny nenávisti a Razulovy tvrdohlavé mírumilovnosti. Bez mnoha slov, lámanou angličtinou a opatrnými pohledy pomalu prolamují ledy. V jedné scéně sedí v Razulově příbytku na koberci, pijí čaj ze zavařovacích sklenic. Razul nabídne Marise k čaji bonbon a vysvětlí jí, že si nejdřív musí vzít bonbon do úst a až pak pít. Náznak kulturní výměny? Marisa má každopádně o čem přemýšlet. Její svět je vzhůru nohama. Vztek pociťuje stále víc vůči vlastní partě – ne bez následků. „Za všechno se platí a člověk se musí všem hovadinám, co napáchal, postavit zpříma,“ tak ji to učil dědeček. Nyní se pro ni tento výrok stává hořkou realitou.

Filmový debut Davida Wnendta Kriegerin (Bojovnice) se na řadě míst podobá dokumentu, tak reálné a strhující jsou jeho scény. Pravicový radikalizmus v denním koloběhu je sice částečně ukrytý, ale všudypřítomný. Marisinu paži zdobí například slogan „14 words“ odkazující na průpovídku amerického fašisty Davida Lanea: „We must secure the existence of our people and a future for white children“ („Musíme zajistit existenci našeho národa a budoucnost bílým dětem.“). Na kapotě Sandrova vozu je nalepený železný kříž s nápisem „100procentní Němec“. A Marise daruje řetízek s Thorovým kladivem. Tematizuje se také neznalost těchto kódů neonacistické scény: tak obhajuje Svenja doma svoje nové tetování jako politický postoj – matce přesto význam nedochází: „Politický postoj? Vždyť je to osmdesát osmička.“ [Číslo 88 je mezi neonacisty zkratkou HH: „Heil Hitler“. „H“ je osmým písmenem německé abecedy. Pozn. red.]

„ Tohle není jenom zahrané“

Hlavním mottem scénáře je autenticita. Osoby, kostýmy, vzájemná komunikace – to vše jako by se přeneslo ze skutečného života. Červený nápis „Táhněte“, načmáraný na jeden panelák v sídlišti obývaném cizinci, oživuje bolestné vzpomínky na běžnou politiku. A pověřenkyně pro záležitosti azylantů, která zdánlivě bezcitně odpálkuje bezmocného Razula („No call?“ „No call.“), důrazně ukazuje nejenom jazykovou bariéru, kterou musejí uchazeči o azyl překonat. Téměř pronikající detailní záběry ve výši hlavy a lehký třes ruční kamery vyvolávají dojem, jako by divák sledoval dění vlastníma očima. Žádné zvláštní efekty, žádná napínavá perspektiva. Krajina a scény působí tristně, prázdně, bez barvy. Od dramatu na plátně neodvádí pozornost žádná nadbytečná technika, žádné mimořádné lokace. Krátké klipy v kvalitě mobilního záznamu připomínají šokující originální záběry, které se průběžně objevují na internetu.

Autor scénáře Wnendt nenechává hlavní protagonistku otřele nahlédnout svoje chyby ani ji netransformuje v dobrého anděla. Ne, Marisa se nejdřív značně vzpírá vlastní změně názoru, vnitřně i navenek. Alina Levshin coby Marisa si přitom podmaňuje diváka svým hereckým výkonem a scénář zase smyslem pro rovnováhu. Agrese a nenávist se střídají s opatrnou něžností a láskyplnými detaily. V jednom momentě Marisa zalévá doma kytky, chce v kuchyni obejmout matku. V příští chvíli se musí dívat na Sandrovo brutální zatčení.

Wnendt ve svém filmu hledá příčiny dnešního, běžně přítomného pravicového extremismu. Postavy se zjevně bez orientace potácejí mezi potřebou po ukotvení a uznání, jejich nenávist má v sobě cosi bezbranného. Zatímco Svenjin případ ukazuje, jak snadné je sklouznout do této scény, je vidět na Marise, jak těžké je ji zase opustit. Zdánlivá neperspektivnost mládeže se diváka dotkne a šokuje ho, stejně tak ignorance starších generací. Uchvacující, právem oceněný, a ještě navrch důležitý film, který klade mnoho otázek, odpovídá ale jen na pár z nich. Na to, že jde o film, který byl předložen jako diplomová práce, má Kriegerin (Bojovnice) sílu, ze které se divák musí nejdřív vzpamatovat. Postupem času pak člověka zasáhne jako rána pěstí: Tohle není jenom zahrané. Tohle v mojí zemi skutečně existuje.