Kultura

Jan Masaryk byl muž s kontroverzním životem i úmrtím. Byl znám svou vyhrocenou dvojí povahou – na jednu stranu skromný, uzavřený člověk a československý diplomat, na stranu druhou bohém a milovník žen. Jeho tělo bylo nalezeno v roce 1948 pod okny Černínského paláce v Praze, kde měl jako poválečný ministr zahraničí Československa svou kancelář. Dodnes se neví, zdali čin spáchal sám nebo mu k tomu „pomohli“ soudruzi z Komunistické strany Československa, kteří se právě dravě dostávali k moci.

Jde-li nějaký český film do zahraničí, víte jistě, že máte tři možnosti se trefit, o čem asi tak bude. První možností je meziválečné období končící mnichovskou „zradou“, následuje nacistická okupace. A třetí možností je samozřejmě nástup komunistů či tvrdá normalizace. My Češi si musíme být zkrátka jisti, že někoho na západ od Karlsbadu zajímají naše modřiny, za které můžou historické zvraty 20. století. Co se týče filmu Masaryk, tak pokud jste tipovali na první možnost (ten zatracený Mnichov), máte bod. Téma smlouvy, která zapříčinila pád českého pohraničí do Hitlerovy náruči, se celým filmem prolíná od začátku do konce.

Podle skutečné události?

Do svého díla převedl režisér Julius Ševčík zkušenosti ze zámoří. Sám uvedl v rozhovoru, že mu ve filmu jde především o napětí emocí a líbivost, ať už jde o herectví, samotný obraz a střih či doprovodnou hudbu. Po režijní stránce – splněno. Film ve vypjatých scénách vytváří silný emoční nátlak pomoci všech zmíněných prvků, nejvíce z nich pak tvoří samotná výprava, která je oproti jiným českým filmů z minulých let opravdu dotažená k dokonalosti a jsou na ní vidět jak práce, tak peníze. Rozpočet filmu se pohyboval kolem dvou milionu eur, což je na české podmínky nadprůměrné číslo.

Hned v prvním titulku se píše to známé slovní spojení, které nás má informovat, že vše, co na plátně uvidíme, je historicky podložené a pravdivé, takže má film vlastně tu edukativní funkci, oslňující historii reflektorem tak přesně, že není možné, aby žák na druhý den pohořel u zkoušky z dějepisu.

K co nejbližšímu seznámení s osobností Jana Masaryka ale tvůrci zasadili do děje (i přes úvodní titulek) klišovitý konstrukt s psychiatrem v Americe, u kterého se zkrachovalý diplomat snaží krátce po Mnichovu vyléčit.

Podle historických zdrojů se Masaryk v podobné léčebně opravdu léčil, avšak o 25 let dříve. Filmaři tak titulek o skutečných událostech krátce po otevření opony popřeli. Osobně nemám problém s formou domyšlené postzpovědi, pravidelně střídající reálný děj, která divákovi objasňuje a dovysvětluje motivy a chování hlavního hrdiny, aniž by násilně vstupovala do toho, co se skutečně odehrálo. Avšak podle skutečných událostí to není. Tečka.

Hymna a moře

V prvním obraze sledujeme známého herce Karla Rodena, který se chopil role Jana Masaryka, hrajícího na klavír českou hymnu za doprovodu rozbouřeného moře. Z Británie pak odjíždí do Prahy, kde se účastní bujarého večírku. Opicí a drogami zmožený naslouchá na druhý den pravděpodobně posledním slovům svého nemocného otce, jehož smrt zasáhla v neklidné době celý národ. Tehdy řeší Československo dlouhodobý problém se třemi miliony sudetských Němců, kteří po staletí žili s Čechy v míru, avšak nyní se hlásí o svou příslušnost k říši. Masaryk tedy odjíždí do Londýna, kde se má pokusit lobbovat za to, aby Hitlerově Německu nebyl podstoupen ani kousek československého území.

Setkává se s ignorancí ze strany jak britského premiéra Nevilla Chamberlaina, tak francouzského ministra zahraničí Édouarda Daladiera, kteří se bojí, že by zásahem proti Německu přišel na řadu další světový konflikt. S francouzským diplomatem se u nelegálního zápasu boxu sází, kdo vyhraje. „Vyhraje ten druhý, je rychlejší," říká Masaryk, sázku vyhrává – a je to metafora k francouzskému zdrženlivému postoji k Německu, který se podílel na úspěchu nacistů v Evropě.

Nakonec to vypadá, že se mu přece jen leccos vyjednat daří, avšak - tak to vnímá Masaryk - dostává ránu do zad přímo z domova, který před hrozbou válečného konfliktu rovněž ustupuje a Sudety rázem patří Německu bez jediného výstřelu.

To vše průběžně doprovází fiktivní scény z psychiatrické léčebny v Americe, kde si Masaryk podezřele zapaluje cigaretu na okenní římse a tvůrci tak předznamenávají, že s tou jeho smrtí o deset let později je to přece jen sporné.

Učebnice formou dialogu

Film je řemeslně dobře natočený a diváka baví, až na dva základní a dle mého názoru rozhodující nezvládnuté faktory. Tím prvním je krásná dobová hudba, která prakticky nezná konce a je s ní nakládáno jako s hadrem připraveným na vyždímání, čímž se stává otravnou, zkrátka přehnaně nadužívanou.

Nezvládnutým prvkem ve filmu jsou dialogy. Tak trochu to vypadá, jako by si scenárista vytáhl několik odstavců z Wikipedie a věty rozdělil mezi hlavní postavy. Divák se dovídá jen a pouze buď známé historické pravdy nebo jednoduchá klišovitá moudra, křečovitě vložená kamkoliv, kde není co říct (nebo zrovna nehraje hudba). Takto špatně napsané, strohé a neživotné dialogy ubírají filmu bohužel ze všeho nejvíce.

Jak již zaznělo, film se stal nejúspěšnějším filmem co do historie předávání Českého lva. Došlo zde však ke kontroverznímu tahu distributora, který využil loňské nízké konkurence a film uvedl v kinech pro uzavřenou společnost již týden před koncem roku 2016, aby se mohl ucházet o ceny. Film tak s nadhledem pobral vše, co se dalo, aniž by jej před předáváním mohla vidět veřejnost.

Je na škodu, že film s tak přitažlivým jménem a tématem není tím, čím chce být. Není ani americky laděným filmem zachycujícím tragédii osudu člověka a doby, ani historickým náhledem do příčin druhé světové války, který by šel hlouběji než po hladině povrchních znalostí středoškoláka. Chvílemi působí kostrbatě, sebelítostivě a uplakaně. Kolik musí ještě vzniknout stejných a často i nudných filmů jen proto, abychom světu znova stále ukazovali, co všechno se nám v minulých desetiletích přihodilo? Přestože je Masaryk v této oblasti nadprůměrný, je přesně tím filmem, který zůstane v paměti jen do té doby, dokud se někdo další rozhodne jej udělat jej v novém kabátě.