Umění bez hranic: Smrt a dívka
Loni na podzim se nádvoří Litomyšlského zámku proměnilo v divadelní jeviště. Studenti převážně neuměleckých oborů z Německa, Rakouska, Česka a Turecka ztvárnili artový monument o smrti žen v lidských dějinách, v různých koutech světa. Leitmotivem vystoupení byla hudba Franze Schuberta, která se prolínala s jinými západními a etnickými motivy.
V rámci třetího závěrečného ročníku mezinárodního projektu Umění bez Hranic proběhlo vystoupení 53 studentů ze čtyř evropských zemí. Hlavním motivem jejich tvorby byla skladba Franze Schuberta Smrt a dívka. Studenti různých oborů z Německa, Turecka, České republiky a Rakouska předvedli publiku velkolepou show pojednávající o celosvětovém a mediálně často opomíjeném fenoménu feminicidy (vraždění žen). Pod vedením dirigenta Helmuta Rocholla studenti sami vytvářeli choreografii a koncepci programu. Dle slov dirigenta Helmuta Rocholla cílem bylo „přinést s sebou otevřenost, toleranci, fantazii a kreativitu nad rámec kulturních a uměleckých oblastí.“
Byla zvolena forma takzvaného integrálního uměleckého díla. To znamená, že se v sobě snoubí více druhů uměleckých projevů. Přitom každé z nich nechává to druhé nedotčeno. Obě však procházejí určitou transformací, a navíc ještě vytvářejí cosi třetího. Organizátorům projektu Smrt a dívka se tento „alchymistický“ kousek na nádvoří Litomyšlského zámku trochu prvoplánově, ale jistě podařil.
Ve snaze promluvit k publiku srozumitelně, celé vystoupení vyznělo jako mozaika hudebních, tanečních a divadelních figur. Skvělý hudební doprovod poněkud kazila neprofesionalita herců. O to lépe ale vyzněla taneční choreografie tanečníků. Metafora vraždění žen se příliš nevzdalovala od své reference v realitě a tak na jevišti během hodiny a půl mohlo publikum vidět desítky inscenací ženské smrti.
„Při hodnocení uměleckých výkonů studentů ve všech uměleckých oblastech je třeba vědět, že až na několik výjimek nemají žádné umělecké vzdělání. Se zřetelem na tuto skutečnost se mi jevily jejich výkony jako pozoruhodné, každý vydal ze sebe v rámci svých možnosti to nejlepší,“ odpovídá na kritiku hlavní organizátor projektu Helmut Rocholl.
Jako obrovskou přidanou hodnotu lze chápat samotný formát díla. V průběhu vystoupení na nádvoří panovala atmosféra mezikulturního souznění a vše dávalo jednotný smysl. Nehledě na rozervanost děje a nesourodý časoprostorový kontext díla, bylo poselství publiku jasné: na světě během násilných činů neumírají jenom muži, ale oběťmi válečného, společenského a domácího násilí jsou často právě ženy.
