Bránou procházím do dvora, kam si pro mě přichází šéf skladu, rekvizitář a malíř Miloš Koutecký. Vede mě do svého království. Cigaretu neuhasíná ani před vstupem do plakáty polepeného výtahu. Další indicií umělecké atmosféry je nalíčený muž v kostýmu, kterého míjíme na chodbě. Pan Koutecký konečně otevírá dveře do pohádkového světa a vítá mě v údajně největším skladu rekvizit v Evropě. „Říkal to Radók a ten byl ve všech velkých divadelních skladech.“

Položek je tu prý nespočet, slovy šéfa skladu statisíce. Oči jen přecházejí. „Tady se líbí každému,“ řekne zdaleka ne naposledy pan Koutecký a není důvod mu nevěřit. Na poličkách tu v těsném sousedství leží třeba korunka, která v roce 2002 zachránila herečku Ivu Janžurovou před padající kulisou, ale také svícny nebo busty někdejších panovníků. Od té doby, co svět světem stojí.

Když se do skladu vypraví na exkurzi školní třída, skončí to často tak, že kluci po sobě střílejí maketami pistolí. Výzbroj na regálech sestává jak z replik, tak z autentických zbraní. Mezi ně patří například i meč posledního pražského kata z 18. století, kterým usekával zlodějům ruce. „Máme tady originál rakouský pušky, kterýma prodělali vojáci celou první světovou válku. Pak s nima šli přes Sibiř až do Vladivostoku. Zpátky se vrátili přes Ameriku a pak ty pušky skončily v Národním divadle. A já je pošlu na zkoušku do divadla a jedna se mi vrátí za dva dny přeražená vejpůl. Za celou válku ji nerozbili a v divadle hned!“

V dílně rekvizity dostávají umělou patinu

Uloženy jsou tu věci, které pamatují doby, kdy ještě Národní divadlo nestálo, ale také ty, které své stáří jen předstírají. V komplexu na Vinohradech se skrývá i malírna, kde se rekvizitám přidává patina. „Většinou věci mají vypadat omšele, odřeně, takže někdy se dá patinovat tak, že se věci prostě obyčejně zašpiní,“ vysvětluje používané techniky malíř a student dějin umění Pavel Šafránek. „Co se týče patinování obrazů, většinou se používají reprodukce, které se přestříkají průhledným lakem a potom se aplikuje buď nějaká špinka pomocí spreje a lehce se setře hadříkem. Nebo se to dá sprejem tónem do šeda nebo do černa.“

Znalce by ale rekvizity svým domnělým stářím neoblafly. Není to jejich účelem. Navíc na divadle není důraz na detaily jako třeba ve filmu, kde jsou rekvizity podrobeny bližšímu a tedy bystřejšímu oku kamery. V divadle je nadto většinou osvětlen především herec a tak většina pozornosti směřuje na něj.

Na skladě jsou i kašírované makety. Takovou fata margánou je obrovská, cenně vyhlížející kniha. Ve skutečnosti je to kus dřeva natřený zlatou barvou a ozdobený blyštivými, zato bezcennými kamínky. A voilá – vzácný kodex je na oko na světě. Má však vadu. Nedá se otevřít, takže si v něm jeden moc nepočte. „V divadle jsou věci jenom jako,“ říká místní hospodář.

Prací ve skladu tráví hlavní rekvizitář většinu svého času – a rád. Když se nenachází zde, zajde si třeba do divadla. Tam rád pobývá v rekvizitárně, která je podle něj druhou nejdůležitější místností hned po ředitelně. Po představení se tam schází herci a je prý veselo.

Při povolání pana Kouteckého není žádným překvapením, že má rád staré věci. Projevuje se to i v jeho nedotčenosti moderními výdobytky. Mobil nevlastní. Na stole má telefon, jehož sluchátko nápadně připomíná to Macha a Šebestové. Když se ale rozezvoní, překvapí mě jeho funkčnost.

Úlovky z bleších trhů a popelnic

Málokdy se povede převést klasiky do avantgardy, míní pan Koutecký. A moderní zpracování klasických her je čím dál častější, a proto chodí do divadla méně. Ani ty sešlosti v rekvizitárně už nejsou, co bývaly. Prý se z nich vytratila pospolitost a herci mnohdy berou své řemeslo jako práci a hledí být co nejdříve doma. Bleší trhy a antikvariáty prý už také tolik nenavštěvuje. Do skladu se nemají nakupovat nové přírůstky. Nejsou peníze. Když přeci jen rekvizitář něco zakoupí, hradí to ze své kapsy a v případě, že je rekvizita vybrána do některé hry, divadlo mu peníze proplatí.

Pan Koutecký však přeci jen kouzlu starožitnictví a podobných záležitostí jen tak neodolá – chlubí se mi svými čerstvými přírůstky: pokladničky z blešáku. „Za dvěstě korun, no nekupte to.“ Dále mi také ukazuje svůj čerstvý úlovek z kontejneru, knihu z roku 1826 s ručně malovanými obrázky. „A takový věci lidi vyhazujou!“ kroutí nevěřícně hlavou pan Koutecký.

Ač je to k nevíře, přeci jen existuje něco, co by ve vinohradském skladu člověk nenašel: pudřenku. Panu Kouteckému se ty poslední nevrátily a k dostání jsou prý všude jen ty nové, z kovu. Věci si do této tajemné, obrovské místnosti přichází různými cestami. Například sem lidé přinesou části pozůstalostí. A tak se sem třeba někdy zatoulá zpět i nějaká ta pudřenka.