Kultura

Rozhovor s německým hercem Danielem Hoevelsem

Danieli, role, které hraješ, jsou velice proměnlivé. Kterému divadlu dáváš přednost: tradičním kouskům, například od Shakespeara a Schillera nebo současné dramatice?

Vesměs dávám přednost současné dramatice. Nemám moc velkou chuť hrát klasiku, která má už dlouholetou tradici. Podle mého názoru potřebují herci i režisér až příliš mnoho síly, aby se přenesli přes tuto interpretační tradici. Takovýto problém u současných dramat není. Také mám rád „vyhrabávání“ kousků, v nichž se z nějakého důvodu schovává zajímavá látka. Jako například v Capitalista, Baby – to je taková ideologická vykopávka. Taková práce mi vyhovuje nejvíc.

„Capitalista, Baby“ je divadelní adaptace knihy „The Fountainhead“ od Ayna Randeho, která propaguje liberální ideologii. Můžeme to chápat jako politické divadlo?

Řekl bych, že to do jisté míry politické divadlo o našem porozumění společnosti je. Tato hra reflektuje, jaká by měla nebo mohla společnost být. A ukazuje to skrze ideologii, která je nám zdánlivě velmi vzdálená, ale zároveň je dnes v naší západoevropské společnosti velkým tématem, snad jen možná trochu skrytým, ale je to v každém případě něco, co se této společnosti týká. Pojem politické divadlo je ale složitý. Žijeme ve velice nepolitické době. Například projevovalo divadlo v sedmdesátých letech v NDR a pravděpodobně také i v jiných východoevropských zemích odpor vůči komunistickému režimu, pokaždé bylo všechno politické. Otázka politického divadla se v posledních dvaceti letech klade poněkud jinak, protože už neexistuje konsensus, který předem hlásil: „Všechno, co uděláte, je ihned chápáno jako souhlas nebo nesouhlas. S režimem nebo proti režimu, se Západem nebo s Východem, se Sovětským svazem nebo s USA“. Tyto konflikty ve své jasné formě zanikly. A kdyby ses postavil například na stranu kritiků globalismu, okamžitě ztratíš půdu pod nohama. Základ, na kterém se diskutuje, je zcela jiný, a tak je tomu i s motivy tvůrců.

Po divadle Petera Brooka v osmdesátých letech se multikulturní situace divadel nijak zvlášť nezměnila. Velká témata se na velkých scénách vlastně nikdy neuchytila. Myslíš si, že se to ještě může změnit?

O tomhle se opravdu musí diskutovat nejen mimo divadlo, ale i uvnitř něj, mezi samotnými divadelníky. Jsou váhavé pokusy o změnu. Občas se někdo pokouší dát velkým tématům více prostoru, ale berlínské Deutsches Theater je neuvěřitelně těžkopádná instituce, zvlášť co se týče způsobu práce. Společenské změny, jejichž účinek se již ve společnosti projevil, nemůže divadlo zpracovat tak rychle. Jinak by samo sebe jako instituci zpochybnilo. Existují pokusy - například v kolínskorýnském Schauspielhausu nebo v mnichovském Kammertheater, kde se vytvořily multikulturní soubory. Instituce typu městských divadel se tomu však z nějakého důvodu brání. Ve velkoměstech existují projekty se školami a s takzvanými postmigrantskými divadly. V Berlíně toto přísluší režiséru Nurkanu Erpulatovi, který zde byl také vyškolen. Existují tedy stále určité pokusy, ale do této aktivity se vrhají spíše jen divadla na okraji, tak jako se věnují péči o mládež. Ve středu dění je v podstatě pořád německé divadelní umění, které vykonávají také Němci, kteří nemají žádný vztah k cizině. Já věřím, že se něco změní, ale jen pozvolna.

Hraješ v divadelní adaptaci knihy Josefa Conrada „Srdce temnoty“. Kniha vypráví o evropském kolonialismu v Africe na konci 19. století. Odkud přišel nápad přenést „Srdce temnoty“ na německé jeviště?

Režisér Andreas Kriegenburg to chtěl vyprávět jako černou pohádku, která takříkajíc nereflektuje současné dění, jako jsou zájmy EU v Kongu nebo nasazení vojsk Bundeswehru, tedy jako jistou nadčasovou bajku. Je to v podstatě cesta do vlastní duše, vyprávění o člověku, který plave vlastními duševními propastmi. Toto stojí v popředí. Není to žádná kritika německého nebo evropského kolonialismu.

Z tvých rolí vyplývá, že hraješ v mnoha německých a anglosaských hrách. Proč se hraje tak málo současných východoevropských her? Jsou příliš jiné?

Hrál jsem jen v jediné současné ruské hře Kyslík od Iwana Wyrypajewa. Je to vynikající kousek, v němž jsem ale jen pětkrát zaskakoval. Proč je to jen jedna z těch mála her, to vysvětlit nedokážu. Já si například myslím, že je současná britská dramatika docela přeceňovaná. Domnívám se, že se západní Evropa té východní pořád ještě bojí. A to je skutečný kulturní fenomén. Je to strach, ale zároveň i velká fascinace. Východoevropský prostor je pořád ještě vnímán jako pekelný kotel. Ovšem ani španělská nebo italská literatura nehraje v západní Evropě tak velkou roli, dokonce ani francouzská divadla nehrají tyto autory, snad s výjimkou Yasminy Rezy. Nevěřím, že je to anglosaský kulturní imperialismus, avšak docela bych si dokázal představit, že Němci anglosaskému umění a kultuře rozumějí lépe než tomu východnímu.

Také jsi vystupoval v Čechách. Jsou rozdíly mezi publikem v Německu a v zahraničí?

V Praze jsem měl dojem, že publikum by raději vidělo klasiku a že tam současná komedie není tak ceněná. Ale hra Diebe (Zloději), ve které jsem v Praze hrál, fungovala velice dobře například v Mexiku, které je kulturně ještě o dost vzdálenější. Já si myslím, že vzdálenost může i pomáhat. Čím vzdálenější jste od místa děje, tím zřetelněji vnímáte divadelní večer jako podivnou barvu z jiného kontinentu.