Kultura

Padesátá léta v komunistickém Československu byla ve znamení totalitního teroru, absurdních obvinění i poprav nevinných. O to kurióznější je příběh Bedřišky Synkové, která byla za vedení skautského oddílu po vyhlášení zákazu skautingu odsouzena k deseti letům vězení za vlastizradu. Nesmyslný verdikt rozhořčil sochařku Marii Uchytilovou natolik, že obviněnou dívku tajně vypodobnila na návrhu první československé korunové mince. Návrh zvítězil a mincí, kterou nic netušící soudruzi s velkou slávou představili národu, se platilo až do roku 1993.

Husarským kouskem, za nějž mohly obě ženy skončit na šibenici, se volně inspiruje inscenace hry Tomáše Dianišky Mlčení bobříků ve Studiu Palmoffka (Divadlo pod Palmovkou). Režie se ujal Jan Frič, který s oblibou využívá provokativní, přemrštěnou nadsázku a cynický humor. Pro zdůraznění obludnosti totalitního režimu použil paralelu mezi skautským tábořením a filmovými horory, v nichž skupinu táborníků likvidují nezničitelné kreatury.

Scéně dominuje stan s podsadou, ale je tu i řečnický pult a mobilní sprcha se závěsem jak z filmu Psycho. Stěna na pozadí simuluje pomyslnou „železnou oponu“. Ze socialistického tábora není úniku. Televize na vrcholu táborové hranice vysílá záběry ohně. Pocit, že jste usnuli před obrazovkou, není od věci. Jste totiž svědky Bedřiščiny noční můry o plnění bobříka odvahy. Jejím úkolem je popasovat se s psychickým nátlakem, fyzickým týráním a paranoiou soudruhů, kteří na sebe berou podoby Freddyho Kruegera z Elm Street, šíleného módního návrháře z Mlčení jehňátek, exorcisty či maskovaného vraha z Halloweenu.

Absurdní kolotoč rudého teroru

Vyvolávání duchů dvojicí skautíků přivolá agenta StB s povědomým popáleným obličejem a za doprovodu písně skupiny Mortal Cabinet o cirkusu mrtvých se rozjíždí absurdní kolotoč rudého teroru. Zbytky víry v rozum tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda se rovnají posedlosti ďáblem, kterého z Bedřišky při jejím vášnivém čísle s Gottwaldovou bustou vyhání osvědčenými metodami bachař. Náznaky sexuálního chtíče a násilí simulují ukájení mocenského libida i v dalších scénách. Například při soudním procesu, kde koleda napovídá, že pro kované komunisty znamenala poprava malé Vánoce. Nesmrtelný pohlavár vzhledu zombie s kyslíkovou maskou si dávku rozkoše vybere u sochařky Marie. Ta je nazírána prizmatem představ o umělcích jako o podvratných živlech a zhulených bohémech. Když se Marie rozlítí, je jí jedno, zda má v ruce motorovou pilu, nebo srp a kladivo. Hlavně má smysl pro spravedlnost a tak podle fotky Bedřišky, opékající u táboráku buřty, stvoří minci s dívkou, sázející lípu. Československá koruna se v hororu stane jakýmsi ochranným amuletem, před nímž soudruzi v hrůze ustupují.

Předností inscenace je bezesporu střídání třeskuté nadsázky se situacemi, blízkými historické realitě. Kamarádský bachař učí Bedřišku text vykonstruovaného přiznání, protože jeho kariéra závisí na tom, zda ho obžalovaná u soudu odříká. Náborový leták U. S. Army ve skautském stanu a nefunkční vysílačka upomínají na podstrkování důkazů o údajné spolupráci s imperialisty. Zamindrákovaný skaut vymění hnědý šátek za rudý a stane se pionýrským vedoucím, aby šikanoval bývalé skauty. Jde o precedens – přívrženci KSČ měli moc nad životy ostatních občanů. Ty ve hře zastupuje postava Bedřiščina otce, bojácného brýlatého úředníčka.

Kde to vlastně žijeme?

Fyzicky náročné divadlo, kde teče krev i pěna od úst, a kde se postavy proměňují přímo na scéně, korunují výkony herců, jejich precizní mimika a práce s tělem. Odpovídají za správné vyznění inscenace, která by jinak mohla být snadno chápána i jako kontroverzní. Kromě Barbory Kubátové (Bedřiška), která projde polohami od odpovědné vedoucí přes ďáblem posedlou divošku až po Laru Croft, představuje každý z herců více postav. Tereza Dočkalová v úloze skautky koulí očima jako zvědavá školačka v černém lese, která o existenci duchů nepochybuje a přivolá Krvavou Mary, aby odtáhla pionýrského vedoucího za zeď, do imperialistického pekla. V roli sochařky Martiny je Dočekalová naopak náležitě free.

Vysoký hubený Tomáš Dianiška (autor hry) hraje v podstatě všechny zástupce moci, každého z nich ale jako jiný typ zloducha. Umí být krutý, vypočítavý, nebo naoko shovívavý, když sleduje své zájmy. Jan Hušek ztvárňuje Bedřiščina otce, vystrašeného občana, který teprve začíná chápat, v jakém státě žije.

Dianiška s Fričem zvolili pokleslý filmový žánr, který nám umožňuje zažívat chvíle neopodstatněného strachu v pohodlí plyšového křesla, aby poukázali na vinu a krutost totalitního režimu. Jejich „céčkový“ horor je sice ukrutně a místy nechutně vtipný, ale atmosféru doby, k níž se vztahuje, zachycuje přesně.