Samozřejmě jsem čas od času viděla někoho, kdo působí velmi mužsky, ale hodně se maluje, nosí šaty a má velmi ženské charisma. Také jsem už slyšela o mužích a ženách, co se narodili do „špatného těla“, absolvují operaci pohlaví a hormonální léčbu. To všechno je mi ale velmi cizí, a proto jsem se rozhodla toto téma prozkoumat.

Není to ale nic jednoduchého: seskupení intersexuálních a transsexuálních lidí mi na moje otázky neodpovídají vůbec nebo pouze zamítavě, podle motta: „Naše přátele nezprostředkováváme.“ Teprve po měsících, kdy se z jiného důvodu zúčastním setkání homosexuálních studentů v Drážďanech, dostávám kontakt na J., který/á mě propojí přímo s Ul_i. Oba byli ochotní mi po telefonu zodpovědět pár otázek.

Faux pas při volbě slov

Předtím jsem ale obdržela omezení respektive doporučení, jak se chovat. J. mi posílá informační leták pro novináře/ky, ve kterém se zkratka trans používá s pohlavně neutrální * na konci. J. mi sděluje, že pro něj jako ne-binární trans* jsou otázky ohledně operací, genitálií a hormonálního statutu během našeho rozhovoru tabu, že nesmím zveřejnit žádnou fotografii jeho osoby a že chce vystupovat pod pseudonymem. Ul_i mě prosí, ať v rozhovoru nepoužívám výrazy, které specifikují pohlaví – jako „pan“ nebo „paní“. Místo toho mám raději říkat „Ul_i“ nebo „osoba/člověk“ a nezapomínat na podtržítko v jeho jméně. Když se ptám, co to vlastně znamená, vysvětluje mi, že tím zůstává rozhodnutí pro mužskou či ženskou variantu jména otevřené (Ulrich/Uli vs. Ulrike/Ulli).

Na jednu stranu jsem ráda za tyto jasné pokyny, protože si vážím důvěry, kterou ve mně oba mají a nechci způsobit žádné faux pas. Na druhou stranu mě i trochu znejišťuje, do jaké míry je zpochybňován můj běžný slovní projev. Přesně si tedy promýšlím, jak budu své otázky formulovat, abych nikoho nezranila. Během rozhovoru se přesto několikrát stane, že jim to, co říkám, vadí. Na spoustu mých dotazů dostávám jen strohé odpovědi a často zaznívají pojmy jako „transicionovat“ nebo „maskulinity“, které neznám, takže se musím hodně doptávat. Musím se hodně soustředit na to, abych všechno formulovala co možná nejvíce pohlavně neutrálně a například vůbec nepoužívala zájmena jako „on“ nebo „ona“.

Tak se třeba dovídám, že J. a Ul_i se neidentifikují s mužským ani ženským pohlavím, aniž by to chtěli zdůvodnit. V každodenním životě se dle svých slov často cítí na základě své pohlavní identity diskriminovaní. A dokonce ve městě jako Berlín, které je považováno za tolerantní, se denně stává, že transsexuální osoby zastaví na ulici neznámí lidé, vysmívají se jim, nadávají jim nebo dokonce na ně plivou, protože například nosí sukně, punčochy, podpatky, halenky, mají rozpuštěné dlouhé vlasy nebo třeba make-up.

Nová šance klást otevřené otázky?

Zajímá mě, jestli Ul_i a J. už v dětství či během dospívání zjistili, že jejich pohlavní identita je problematická. J. se k tomu nechce vyjádřit. Ul_i mě kritizuje za položené této otázky, protože v medicíně je tímto způsobem dotazována legitimita „poruchy“, která je zase předpokladem pro přistoupení k lékařským zásahům a protože odpověď ohledně takové zkušenosti je nedůležitá.

Jinak naše telefonáty proběhly vesměs harmonicky. Ul_i mi později v emailu dokonce píše, že jsem rozhovor vedla s velkým respektem. Jsem vděčná za to, že jsem mohla získat vhled do myšlenkového světa obou dotazovaných. Ale rozumím i tomu, proč transosoby například kladou takový důraz na pohlavně neutrální jazykové označování, přestože se cítím lépe, když můžu normálně hovořit, jak mi zobák narostl.

Zároveň jsem si ale všimla, že jsem se ani těmito rozhovory nezbavila pocitu jistého odcizení. Přála bych si J. a Ul_i potkat osobně, hovořit s nimi o rodině a kamarádech, o dětství a dospívání a o všech ostatních otázkách, které se mi honí hlavou. Tentokrát ale na něco takového nebyli připravení. Ale možná přijde okamžik, kdy mi dají šanci?