Z čeho vychází odmítavý postoj katolické církve k homosexualitě?

Podle mě ze špatného výkladu bible. Například v knize Genesis je příběh o tom, jak k Lotovi přijdou na návštěvu dva andělé-muži. Lidé ze Sodomy vidí, že jdou dovnitř, a po Lotovi chtějí, aby jim je předvedl, že se na nich sexuálně ‚vyřádí‘. On ale anděly chrání a místo nich davu dokonce nabídne své dcery. Zrovna o této pasáži katolická církev hovoří jako o biblickém odmítnutí homosexuálních vztahů. Mně to přijde až urážlivé, protože nejde o vztah, ale o čisté sexuální násilí. Oním hříchem Sodomy tady jednoznačně bylo brutální pošlapání úcty k hostům. Jinak katolická církev od prvních oficiálních dokumentů pečlivě rozlišuje mezi homosexuálním založením a praxí. Homosexualita jako taková odmítána není, ale mluví se o ní jako o homosexuálním založení, tedy jako o něčem, co je vnitřně hříšné, protože vede k hříšnému jednání. Tenhle postoj je poměrně problematický, jelikož někoho odsoudíme ještě dřív, než začne konat. Problematické je to zejména v situaci, kdy člověk prožívá coming out a vypořádává se se svým založením. Ačkoliv vůbec nic neprovedl, tak ve společenstvím, kam patří, je označován jako vnitřně nezřízený.

Dá se říci, čím vnitřně prochází a jak komplikované je srovnat se s reakcemi okolí?

Coming out je v podstatě krize. V první řadě krize psychologická, kdy se člověk vypořádává sám se sebou, se svou odlišností. Zároveň je to i krize sociální, protože jedinec se svou orientací vystupuje ven a riskuje, že třeba i nějaké vztahy ztratí. A k tomu přistupuje v náboženství ještě aspekt etický, protože katolicismus, ale i mnohé jiné křesťanské církve chápou homosexualitu jako mravní zvrácenost. Římskokatolická církev vytváří – dost možná nechtěně – šikanózní prostředí a coming out je v ní opravdu těžký. Proto tolik věřících zůstává v pozici skrytých homosexuálů. Roli ale hraje i řada jiných faktorů: u církevních zaměstnanců je to třeba existenční závislost na církvi, ale také to, že nauka odmítá, aby měl homosexuál partnera. Paradoxně je přijatelnější heterosexuální promiskuita než homosexuální vztah založený na lásce a věrnosti.

S postupem času katolická církev v některých oblastech mění své tradiční zásady. Dochází k nějakému posunu i v otázce homosexuality? Je přístup současného papeže Františka jiný než jeho předchůdců?

Církev má v sexuální etice a vůbec vztahové oblasti veliké dluhy, které pramení ze špatného pochopení sexuality jako takové. Tahle oblast se ve 20. století za Jana Pavla II. jakoby zabetonovala a odmítala reagovat na výzkumy a poznatky neteologických věd o sexualitě a člověku. Papež František je jiný v tom, že vybízí k otevřené diskusi, ačkoliv se přímo tomuto tématu nevěnuje. Každopádně řekl onu památnou větu: „Kdo jsem já, abych soudil homosexuála, který usiluje o vztah s Bohem.“ Je také třeba schopný navštívit své přátelé, kteří žijí v homosexuálním partnerství, což před ním nikdy nikdo neudělal. Jan Pavel II. byl uvnitř církve velmi autoritářský, za Benedikta XVI. panoval spíše strach a jakési ticho, ale papež František naopak chce o věcech mluvit. Tahle jeho snaha je fantastická a církví prosakuje.

Objevil se v poslední době mezi představiteli církve někdo, kdo by otevřeně vystoupil se svou homosexuální orientací?

Nedávno to v Římě udělal například Charamsa, což byl sekretář Mezinárodní teologické komise za Benedikta XVI. Zajímavé je, že k tomu došlo na místě, které by nikdo nečekal, jelikož Benedikt XVI. byl právě tím, kdo podepsal reskript o zákazu svěcení homosexuálních kněží. I v českém církevním prostředí se občas vyskytnou jedinci, kteří vystoupí se svou orientací, obvykle je ale postihne zákaz činnosti.

Sám to prožívám obdobně, protože v katolickém prostoru nejsem úplně neznámý, navíc jsem učil morální teologii a jsem svěcený jako jáhen. Svěcení nikdo zrušit nemůže, ale právě se jedná o tom, jestli dostanu zákaz jáhenskou službu vykonávat nebo ne. Ve skutečnosti k tomu ale neexistuje žádný důvod, spíš se hraje na to, že „ono je to přece jasné, proč to tak je“. Někteří lidé mi navíc říkají, že jsem svévolně odešel od rodiny, což ale není pravda. Já jsem v ní spoustu let setrvával, s manželkou jsme to řešili, bojovali a nakonec jsme se dohodli na ukončení. Bylo to zkrátka hledání menšího zla v situaci, která sama o sobě nebyla dobrá.

Muselo to být velmi těžké především pro Vaše děti. Jak na situaci reagovaly?

U nás jsou dvě skupiny dětí – dvěma klukům je čtrnáct let a holkám sedm a pět let. Těm starším jsme to řekli úplně otevřeně. Na jednu stranu to byl pro ně šok a byli smutní, ale přesto si myslím, že se to vyplatilo, protože mezi námi nezůstalo žádné tabu. Kluci postupně sami začali dělat různé vtípky nebo jsme řešili, jací muži se tatínkovi líbí, což byl pro nás jasný pozitivní signál. Tím ale nechci říct, že je to úplně jednoduché. Nevíme, jak to s kluky pracuje uvnitř. Například, co pro ně bude znamenat, pokud bychom si se ženou našli nové partnery. U malých holek je trochu jiná situace, protože nerozumí tomu, proč už maminka s tatínkem nejsou spolu. Teď tedy řešíme, jestli jim to říct, i když to ještě nechápou, aby neměly pocit, že se před nimi něco tají.

Kromě rodiny ale přiznání ovlivnilo i Vaši práci na univerzitě a další aktivity. K čemu konkrétně došlo?

Především jsem dostal zákaz učit. Některé jiné kroky jsou ale skoro až úsměvné – byl jsem třeba pozvaný na nějaké konference a najednou jsem začal zjišťovat, že tam nemám jezdit, protože nejsem žádoucí. Stejně tak jsem dělal práci pro křesťanské nakladatelství, ze kterého se mi následně ozvali, že vzhledem k situaci ji už po mně nechtějí a ani mi ji nezaplatí. Dlouhé roky jsem také překládal pro jeden řád, jezdil jsem na vizitace a provinční rady, ale to všechno padlo. Teď smím jen něco překládat na dálku. Je to zvláštní situace, protože by se zdálo, že pro řád budu teď mnohem čitelnější a méně nebezpečný než dříve, ale realita je jiná. Kolem homosexuality je zkrátka v církvi veliká hysterie a taky strach.

Kdo rozhodl o tom, že už dále nesmíte učit? Je pro tento krok nějaký zákonem stanovený důvod?

Kanonická mise mi byla odebrána na žádost děkana. Snížili mi úvazek, takže jsem si musel najít novou práci, ale na fakultě pořád zůstávám. Dokonce můžu pracovat na projektu homosexuality v církvi, což je určitě dobré, ale je to spíš taková činnost po večerech. Jinak z mého pohledu je celá situace poměrně ožehavá. Na Katolické teologické fakultě studují bohoslovci, tudíž každý, kdo tam chce pracovat a setkávat se s nimi, musí složit přísahu arcibiskupovi, že nebude vystupovat proti učení biskupů. Jenže univerzita je zároveň také svobodné akademické prostředí a není tedy možné po někom chtít, aby se omezoval ve svém bádání jen proto, že někomu slíbil poslušnost.

Co je tedy podle Vás tou hlavní rozbuškou?

Kdyby se případ řešil právně, může to dokonce být důvod k vyloučení teologické fakulty z rámce univerzity, což by byl problém. Hlavně proto, že by si to celá řada katolických fundamentalistů vážně přála. Teď je totiž fakulta nucená komunikovat s vědeckým světem a dodržovat určitou kulturu, ale není to tak dávno, kdy byla naprosto uzavřená a žila si svým životem. Je to takové dvojsečné, protože pokud by se do toho opravdu šlo, tak riskujeme, že se z fakulty stane jakési fundamentalistické učiliště a bude to ve svém výsledku ještě horší. Určitě bych ale chtěl dát podnět ombudsmance, aby k situaci zaujala nějaké stanovisko. Přál bych si, aby vzniknul precedens, postupovalo se čistě a hlavně pomocí prostředků, kterými občanská společnost postupovat má.

Nemůžu se ubránit pocitu, že postoj katolické církve k homosexuálům přece jen musel Vaší vírou nějakým způsobem otřást – to, co by mělo být oporou, Vás najednou nepřijímá takového, jaký jste. Ovlivnilo Vás to nějak?

Pro mě tohle přiznání i se všemi jeho důsledky znamenalo obrovské prohloubení vztahu s Bohem, protože i když je to bolestivé, člověk je najednou pravdivý. Navíc teď církev vidím z jiného pohledu – jsem na periferii, rozkoukávám se a zjišťuji, že existuje spousta zajímavých skupin i mimo katolickou církev. Určitě tahle zkušenost ale otřásla mou důvěrou v církevní hierarchii, která se mi jeví jako zmatená a v některých oblastech nezralá, až pastoračně nebezpečná.

Pokud se podíváte na svou dosavadní cestu s odstupem, máte pocit, že jste už našel své místo v životě?

Když se podívám zpětně, vidím tam kroky směrem k větší pravdivosti, která je teď úplně maximální, až je to někdy skoro nepříjemné. Tahle moje cesta mě naučila, že některé limity není dobré překračovat, resp. žít jako heterosexuál, když jím člověk není. Moje dosavadní zkušenost je natolik silná, že určitě bude pronikat celým mým dalším působením. Moc rád bych se proto aktivně zasazoval za změnu, aby třeba jednou moje děti nemusely prožívat to samé, co já. Teď jsem už dostatečně starý na to, abych nesáhl k nějakým radikálním krokům, ale vím, že před několika lety jsem sám byl v Bohnicích se sebevražednými sklony. Navíc vím o nejméně dvou lidech, kteří řešili stejný problém, a v uplynulém roce si sáhli na život. Proto nechci, aby kdokoliv musel jít stejnou cestou, jakou jsem šel já. A to hlavně kvůli bolesti, kterou působí.