Žádný strach z měsíčních nacistů
Působí to jako divoká spiklenecká teorie: v šílené nacisticko-brakové fantazii Tima Vuorensoly uprchli po roce 1945 nejhorší padouši světových dějin a v temných prostorách vesmíru vybudovali svou „čistou“ společnost. Kovová pevnost měsíčních nacistů je retro-futuristickou verzí Hitlerova stavitelského projektu Germania a jejich cíle se také moc nezměnily: rozpoutání třetí světové války má nacistické ideologii pomoci k definitivnímu a konečnému vítězství. Účastníky tohoto šíleného podniku představuje nový „vůdce“ Kortzfleisch, řízný esesák Klaus Adler a jeho blonďatá milenka Renate Richter, idealistická učitelka s vědomostními mezerami v dějinách: ta totiž skutečně považuje svou vlastní nacistickou propagandu za poselství míru.
Nacisté ve vesmíru – parodie hollywoodských klišé
V Německu tento finský film dosáhl za první premiérový víkend s téměř 130.000 diváky velice slušných výsledků. Že by se mezi diváky nacházelo nadprůměrně mnoho pravicových radikálů a neonacistů, není příliš pravděpodobné. Tento projekt, jež byl celosvětově toužebně očekávaný a finančně podpořený internetovou komunitou, je parodií na známá žánrová klišé o hollywoodských nacistech a amerických vesmírných dobrodružstvích - počínaje Hvězdnými válkami až po Den nezávislosti. Střetávají se zde filmovo-historické citáty jako třeba ty z hitlerovské satiry Charlieho Chaplina Diktátor s brakovými elementy laciných trháků jako Surfoví náckové musí zemřít. Sice zde není lidmi opovrhující ideologie národních socialistů zřetelněji konkretizována – megalomanští dobyvatelé ztělesňují spíš „zlo samo o sobě“. Přesto lze kritiku, která si dovoluje též rýpnout do aktuální americké válečné politiky, dostatečně rozpoznat. Dřívější internetové upoutávky tohoto filmu ukazovaly bílou holubici, jež vykonávala svou potřebu na hlavu ocelové říšské orlice.Smí se to? – už jen řečnická otázka
Obligátní otázka bagatelizace se objevuje v německé kritice jen rétoricky. Film sice nebyl všeobecně přijat s euforií, přesto pozitivní kritiky převažují – snímek označují jako „velkou brakovou zábavu“ (Der Spiegel), nebo „bezstarostné povyražení“ či přinejmenším jako „vítanou změnu“. Že se můžeme nacistům smát, se koneckonců prokázalo už za Chaplina. Navíc hra s hákovými kříži a uniformami SS neprovokuje politicky, ale míří na „naši fascinaci totalitní estetikou“ (Der Tagesspiegel). Pouze jednotlivé hlasy varovaly před tím, že právě tímto film „jistě nechtěně navazuje na krypto-fašistické legendy“ (Die Zeit). Na tom, že Iron Sky nabízí sotva víc než jen bezstarostnou taškařici, jejímuž humoru navíc ve druhé polovině dochází dech, se ovšem shodli téměř všichni kritici jak z konzervativních, tak i z liberálních médií.Naproti tomu „vážná“ politická a estetická diskuze se takřka nekonala. V případě umělecky nesrovnatelně kvalitnější hollywoodské produkce Hanební parchanti od Quentina Tarantina tomu bylo rozhodně jinak. Že se tentokrát neobjevil často používaný vzorec „hry se zděšením“, dává tušit další „normalizaci“ v zacházení s minulostí a jejími tabu. Spíš se ovšem zdá, že němečtí kritici byli docela rádi, když mohli pro jednou onen těžký ideologický příbor odložit stranou. Iron Sky, shrneme-li to, je tedy brak, avšak za něj u nás v zemi neneseme žádnou zodpovědnost. Na to, že ve filmu účinkují němečtí herci, jsme si už zvykli – herci Udo Kier a Götz Otto se proslavili již dříve v rolích nacistů v několika hollywoodských filmech.
„Crowdfunding“ – podpora filmu přes internet
Velkou pozornost si naproti tomu film získal svým neobvyklým financováním. Neboť nejenom evropské – mezi nimi také německé – dotace stojí za Vuorensolovým projektem. Z celkových výrobních nákladů 7,5 milionu euro byl bezmála jeden milion pořízen prostřednictvím internetu díky takzvanému crowdfundingu (kolektivnímu financování). Za všemi stranami chválené speciální efekty tohoto hvězdného dobrodružství vděčíme v neposlední řadě celosvětové fanouškovské základně. Ta se nejprve nechala nadchnout Vuorensolovy již dávno legendárními krátkými filmy Star-Wreck a poté chytře umístěnými marketingovými ukázkami. Fanouškové darovali nejen menší částky, ale i nápady na děj a postavy. V německé kulturní krajině, kde je oficiální filmová podpora ráda haněna jako těžkopádná a neodvážná, vyvolává takovéto progresivní počínání ještě více fascinace než obrovské kosmické lodě v nacisticko-punkovém designu. „Iron Sky je příkladem, jak asi vypadá film natočený podle přání publika,“ píše uznale deník Berliner Zeitung. Ještě přívětivěji by se dalo říct: mladé, internetu nakloněné publikum tímto způsobem ukazuje svůj zájem o minulost. Nežije na druhé straně Měsíce, a to je dobrá zpráva.je svobodný filmový novinář a autor filmových sešitů Spolkové centrály pro politické vzdělávání.
překlad: Viktor Poštulka
Copyright: Goethe-Institut e. V., Internet-Redaktion
květen 2012